Práce
se zabývá vztahem mezi euroatlantickou civilizací (personifikovanou USA a EU) a
Saudskou Arábií, který není vyrovnaně interdepedentním, avšak je definován
silnou závislostí Západu na ropě. Tato závislost bude na základě očekávaných
scénářů vývoje těžby zbývajících světových ropných zásob vzrůstat a exogenní (a
částečně i endogenní) tlak na redefinici vlastní rétoriky bude vzrůstat,
jelikož jinak se Západ zcela zdiskredituje jako šiřitel vlastních hodnot,
kumulativně nazývaných softpower[1].
Západ bude stát před třemi možnými scénáři - totální diskreditací, nutností
redefinicí rétoriky či osvícenskému
sebezpasení (nalezené relevantní alternativy za ropu). V konečném
důsledku prvních dvou scénářů dojde k popření Fukuyamovy teorie Konce dějin.
Úvod
Studie úvodem popisuje
aktuálně známou dislokaci světových ropných zásob. Z dat je evidentní, že strategická
většina ropných zásob leží na území Saudské Arábie. Ve stejné kapitole je
empiricky popsáno, jak silná závislost Západu na saudskoarabské ropě existuje.
Ve druhé kapitole jsou popsány tzv. ropné
scénáře, z nichž vyplívá, že během poloviny 21. století bude postupně
docházet k nedostatku ropných zásob a čím méně této komodity bude, tím
větší poptávka po ní bude vznikat. Ve třetí klíčové kapitole je popsán koncept
schizmatu idejí – závislost Západu na saudskoarabské ropě bude s jejím
úbytkem lineárně stoupat, pozice Západu ovlivňovat vnitřní dění v Saudské
Arábii bude logicky slábnout. Tyto rozevírající se nůžky mezi
ekonomicko-strategickou závislostí a nutností podporovat stát zásadně se
neshodující se západními hodnotami budou působit jako signifikantní indikátor
deklinace Západu, popření Fukuyamova Konce
dějin a nutnost Západu reagovat. Ve čtvrté kapitole jsou popsány možné
scénáře, které se dnes jeví jako možné reakce Západu na výše popsaný vývoj.
Tato studie nemůže
kvůli svému rozsahu zkoumat možné scénáře vývoje v případě změny chování
politického establishmentu Saúdské Arábie směrem dovnitř, ani směrem ven. Předpokládá
tak statičnost chování režimu pouze pro účely tohoto teoretického konceptu.
Práce si neklade za cíl plně vyčerpat žádné z použitých témat, ani sloužit
jako komplexní zdroj informací dané tématiky, jejím účelem je projektovat
scénář, který autor považuje pro Západ za velice závažný a jeho blízké variace
mohou v budoucích desetiletích nastat.
1. Závislost Západu na
saudskoarabské ropě
Aktuálně známé rozložení zbývajících
světových zásob ropy jsou podle amerického úřadu US Energy Information Administration (EIA) poměrně jasně čitelné. Většina dalších
zdrojů se v těchto odhadech řádově neliší – přes polovinu světových zásob
ropy leží v oblasti Blízkého Východu, jak ilustruje níže uvedený graf.
Přestože subjektem této studie je Saudská Arábie (vzhledem ke svým
nejpřívětivějším vztahům k USA v regionu), další významní aktéři by
mohli být dosazeni na její místo – Spojené arabské emiráty či Kuvajt mají
podobné vnitropolitické charakteristiky z hlediska demokratických
principů. Nemají však tak vřelý vztah k USA a ani nejsou tak význanými
importéry ropy do USA jako Saudská Arábie, proto byla jako hlavní figurant
zvolena tato země.
Graf č. 1: Aktuální rozložení známých světových zásob ropy,
miliardy barelů
Zdroj: EIA, 2010, vlastní zpracování
Z dalšího grafu je patrné pokrytí
spotřeby ropy v USA – z jakých zdrojů tato ropa pochází. USA si jako
střízlivě uvažující stát uvědomuje nutnost diverzifikace svých energetických
zdrojů a proto kromě doma získávané třetiny pokrývá další zhruba čtyři desetiny
z dovozu čtyř různých států. Zaokrouhleně desetiprocetní příspěvky
z Mexika a Kanady lze považovat vzhledem k pevným vztahům
s těmito státy za konzistentní a pravděpodobně dlouhodobě udržitelné,
další dva importéři však takovou jistotou nejsou. Venezuela Huga Chavéze
rozhodně není blízkým a stabilním spojencem, dovoz ze Saudské Arábie je zatím
dlouhodobě konzistentní a udržitelný. Je evidetntní, že deseti procentní import
ropy není zanedbatelnou absolutní hodnotou v měřítku národní spotřeby
Spojených států amerických. Tato úvodní část tedy shrnuje základní teze,
důležité pro další vývoj argumentace – strategické množství ropy se nachází
v oblasti Saudské Arábie (a dalších států, podobných charakteristikami
vnitropolitického uspořádání a nesimilaritou k západnímu pojetí liberální
demokracie) a Západ (personifikován USA) tuto ropu strategicky potřebuje.
Graf č. 2: Pokrytí americké spotřeby ropy, percentuální
zastoupení, data z roku 2010
Zdroj: EIA, 2011, vlastní zpracování
2. Méně ropy, větší potřeba ji
vlastnit
Je obecně známo, že ropa patří mezi neobnovitelné
zdroje, že se tedy s její spotřebou snižuje její dostupné množství. Když
bylo v Grafu 1 ilustrováno pravděpodobné zbývající množství zásob této
životně důležité komodity, jednalo se o dosud známé a státy přiznané zásoby.
Objevují se spekulace, že státy (zejména OPEC) cíleně zamlčují nově nalezená
ložiska za účelem vytváření dojmu nedostatku – malého množsví komodity na trhu.
Existuje zde paralela s obchodem s diamanty, celkové absolutní
množství je těžko dozjistitelné.
V souvislosti s očekávaným vrcholem výše
těžby a deklinací v těžěbních číslech se v akademické a odborné
komutě objevují tzv. Oil-Peak Scenarios,
tedy jednotlivé projekce budoucího vývoje těžby ropy a vývoje jejích
zbývajících zásob. Jelikož zde není prostor k analýze jednotlivých
scénářů, uvádím graf z University of California, který komprimovaně
představuje nejčastěji diskutované předpoklady vývoje.
Graf
č. 3: Komprimovaný souhrn scénářů projektujících budoucí vývoj těžby ropy
Zdroj: University of California[2]
.jpg)
Ať se chceme držet jakéhokoliv
z projektovaných scénářů, během poloviny 21. století dojde k tzv. Oil Peaku – tedy vrcholu těžko, po
kterém bude neodvratně následovat propad a významné snižování počtu vytěžených
barelů. Pomocí jednoho ze základních ekonomických zákonů můžeme jednoznačně
odhadnout, co bude následovat – se snižujícím se množstvím komodity,
nedostačujícímu vyhovět poptávce, bude růst její cena a obecně vzato – hlavně její
cennost. Kdo bude držet snižující se množství strategické suroviny, ten bude
moci diktovat podmínky. V konkrétní rovině se bude zvyšovat závislost
Západu na ropě z arabských zdrojů – pokud nebude nalezena relevantní
alternativa (což je jedním ze třech možných východisek uvedených
v poslední kapitole této studie a je to ilustrováno grafem níže) a
mocenský blok USA-Evropa bude odsouzen do role žebrajícího skoro-přítele.
Graf
č. 4 : Ilustrativní zobrazení poměru závislosti na ropě a jejího snižujícího se
množství v případě nenalezení relevantní alternativy
Zdroj: vlastní zpracování
3. Schizma idejí
V normativní rovině si Západ přeje,
aby vlivem své softpower nenásilně
přivedl nedemokratické státy světa k atraktivitě svého vnitrostátního
uspořádání jako jediného nejlepšího a legitimního (z hlediska zastoupení
lidských potřeb) systému státního zřízení. V rámci institucionalizování
této snahy vznikl v druhé polovině dvacátého století masivní proud, který
se (primárně jako reakce na komunismus) pokusil o přesné a moderní definování
konceptu lidských a občanských práv. Můžeme
mluvit o dokumentech od Charty OSN přes Helsinský závěrečný akt až po dnešní
dokumenty Rady OSN pro lidská práva – tyto legislativní akty mají i mnoho
rezonancí do reálného světa – Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva a
mnoho dalších institucí. Kromě státních a nadstátních struktur tyto snahy
rezonovaly i v občanském sektoru, kde vzniklo množství dalších organizací
snažících se prosazovat či kontrolovat dodržování konceptu lidských práv. Západní liberální demokracie považují svůj
fundament stojící na kameni lidských a občanských práv za svou absolutní a i
komparativní výhodu (viz teorie demokratického
míru[3]).
K liberální rétorice Západu (nejsilněji však znějící z USA, mající historický
vjem misionarity svých demokratických principů po obou světových válkách) patří
důraz na dodržování lidských a občanských práv všude ve světě[4]. Obecně tedy lze konstatovat,
že Západ staví svou zahraničněpolitickou rétoriku na konceptu lidských práv a
tvrdě kritizuje a sankcionuje ty, kteří se tohoto konceptu systematicky nedrží,
anebo jej porušují.
Za subjekt této studie byla zvolena
Saudská Arábie – země, která rozhodně neodpovídá konceptu liberální demokracie
dodržující lidská a občanská práva svého demos.
Jelikož z rozsahových důvodů nelze zkoumat, proč nepatří Saudská Arábie
mezi státy, které by tuto definici naplňovaly alespoň z části, ilustruji stav
lidských a občanských práv v této zemi hodnocením několika institucí.
Podle nevládní organizace Human Rights
Watch se Saudská Arábie řadí mezi země provádějící mučení svých občanů, stejně
jako Turkmekistán, Uzbekistán, Eritrea a Etiopie[5]. Podle nevládní organizace
Freedom House byla země zařazena do skupiny „Nejhorší z nejhorších“ –
Nejvíce represivní režimy světa – patří sem například Severní Korea, Somálsko
či Súdán[6]. Podle Reportérů bez
hranic je svoboda tisku hodnocena[7] 157. příčkou ze 175 hodnocených
zemí světa, podle zprávy Democracy Index[8]
týdeníku Economist za rok 2010 patří míře demokratičnosti
160. pozice ze 167 hodnocených.
Schizma rétoriky a reálných činů
nastává, kdy Západ toleruje chování a jednání Saudské Arábie pouze
z důvodu strategického partnerství – tedy obchodních závazků. Demokratické
režimy rétoricky odsuzují nedodržování lidských a občanských práv, avšak u
některých zemí postupují k vojenské intervenci (Afgánistán 2001, Irák
2003, Libye 2011), u některých dochází pouze k verbálnímu odsuzování (Sýrie,
Kuba, Severní Korea) a u některých nedochází téměř k žádnému rétorickému
vyjádření – to je případ Saudské Arábie. O ekonomické a geostrategické (offshore[9]
vyvažování s Iránem) motivaci není nutné hovořit, avšak navenek působící
dichotomie a schizma (či spíše pokrytectví) mezi rétorikou a reálným jednáním
Západu je zřeletná. 
Jak je tedy evidentní, existuje zde
nepsaná úmluva – Západ nebude (alespoň tvrdě a přímo) kritizovat
vnitropolitické dění a uspořádání v Saudské Arábii vzhledem ke své dosavadní
závislosti na její ropě. Jak praví přísloví, hyperbolicky dodejme - nekritizuj svého pána či chlebodárce. Ve
druhé kapitole (Méně
ropy, větší potřeba ji vlastnit) bylo popsáno, jak
podle nejočekávanějších scénářů bude množství vytěžené ropy a jejích
zbývajících zásob v následujících dekádách dramaticky ubývat a snaha o
využití posledních zbývajících zásob této komodity se bude lineárně zvyšovat.
Dochází tedy ke klíčovému schizmatu – Západ bude saudskoarabskou ropu smrtelně
nutně potřebovat, avšak bude mít čím dál více narážet na problém na
multilaterální bázi kooperovat se saudskoarabským politickým systémem, které
různé zmiňované organizace považují za nedemokratický
až totalitní. Již dnes, na podzim
2011, dochází k paradoxním situacím, kdy v Sadské Arábii pobývá
bývalý tuniský diktátor Ben Alí, či sadskoarabská armáda pomáhá krvavě
potlačovat lidové protesty v sousedním Bahrajnu[10],
zatímco americká a evropské zahraničněpolitické reprezentace takřka mlčí. Tak
vypadá ve zjednodušené podobě dnešní stav.
4. Tři scénáře
Docházející ropa je s největší pravděpodobností
neměnným faktorem. Se vzrůstající závislostí Západu na Saudské Arábii, která
silně nevyhovuje představám o liberální demokracii, bude i nadále docházet
k deklinaci brandu Západu,
zvyšování jeho externí percepce jako pokrytecké a ziskuchtivé entity.
Následující tři scénáře sice mají daleko ke komplexnosti, snaží se pochytit možné
trendy z makro pohledu.
4.1 Totální diskreditace
Západ neobjeví relevantní substituent za ropu a bude závislý na jejím dovozu až do konečného vyčerpání zásob této komodity. Válka o zdroje se stane realitou, její lokace bude determinována místem, kde ropa ještě bude. V této válce, pokud ji vnímáme ještě ne jako otevřený vojenský konflikt, nebude rozlišováno mezi obchodními partnery podle demokratičnosti jejich vnitrostátních režimů. Západní rétorika, postavená na výše popsaném étosu lidských a občanských práv, bude působit jak směrem dovnitř (k vlastním občanům), tak směrem ven (k ostatním aktérům mezinárodních vztahů) jako hloupý vtip, který dodá kritikům konání Západu argumenty k diskreditaci jak konceptu lidských a občanských práv (jejich zneužívání jako štítu k dosažení svých ekonomických cílů), tak celého západního liberálně-demokratického uspořádání (paralela k temné koloniální minulosti Západu). Nutnost brát neliberální státy jako partnery legimizuje jejich vnitrostátní uspořádání a dojde k popření Fukuyamovy teorie o liberální demokracii jako jediném a finálním státním uspořádání. Zjednodušeně řečeno, již dnes Západ zavírá oči před stavem lidských práv v Číně kvůli vzájemnému ekonomickému propojení, nezajímá se o situaci v Somálsku (odkud v devadesátých letech po neúspěšné humanitární organizace utekl) avšak při intervenci v Libyi (2011) jsou lidská práva využita jako hlavní argument pro tento krok. Kromě diskreditace ve filosofické rovině může vést ve větší interní tlak ze strany občanů (podobný americkým lidovým protestům proti válce ve Vietnamu), kteří ztratí další stupeň důvěry ve své politické elity a tedy příslovečnou vnitřní krizi liberálně-demokratického systému ve smyslu dlouhodobého porušování Rousseauovy Společenské smlouvy[11].
4.2 Redefinice rétoriky
Stejně
jako při prvním scénáři, Západ neobjeví relevantní substituent za ropu a bude
závislý na jejím dovozu až do konečného vyčerpání zásob této komodity. Tvůrci zahraniční politiky jednotlivých států
Západu si uvědomí, že nechtějí jít cestou prvního scénáře (Totální diskreditace) a tváří v tvář nutnosti strategické
dependence na zdrojích přestanou v zahraniční politice klást důraz na
koncept lidských a občanských práv. Sice si tito političtí reprezentanti svých
států vyslouží značnou kritiku jak z nevládního, tak z občanského sektoru –
avšak pokud dokáží dostatečně komunikovat strategičnost redefinice rétorikya
přechod k pragmatismu, mohou předejít prvnímu scénáři. Sice dojde k částečnému
popření vlastní identity Západu, hlásané od dob bipolarity, avšak celkové „škody“ nebudou tak dalekosáhlé jako v prvním
případě. Západ bude sice částečně „probuzen“ z ideologické představy
universalismu lidských práv, avšak pokud během střednědobého časového horizontu
kompletně redefinuje svou zahraničně-politickou rétoriku, tak si, lakonicky
řečeno, uvolní ruce a bude moci plnohodnotně spolupracovat se státy, které se
konceptu liberální demokracie přibližovat nechtějí (Čína, Saudská Arábie).
Tento tranziční proces a přechod k pragmatismu by si zasloužil velký
prostor pro výzkum.
4.3 Osvícenské sebezpasení
Nejoptimističtější variantou je nalezení relevantní
alternativy za ropu jako strategickou surovinu. Jelikož je pro západní
civilizaci ropa esenciální komoditou, případné nalezní dostatečné alternativy
by se rovnalo sebezpasení. Jelikož
Západ staví svůj Pokrok na sekularizované vědě (sekularizace je zároveň
esenciálním argumentem radikální islámské teologie proti euro-atlantické
civilizaci) a osvícenské svobodě bádání, bylo by nalezení léku na svou vlastní závislost
(na ropě) uvnitř vlastního systému synonymem filisofického sebezpasení. V praktické rovině by se Západ mohl i nadále
zašťiťovat konceptem lidských práv prosazovaných v zahraniční politice,
zejména v oblastech arabského světa, na které by téměř přestal mít
dependentní ekonomické vazby.
5. Závěr – popření Fukuyamova Konce
dějin
Závislost
Západu na ropě a její očekávaný nárůst je vykreslen v první polovině textu
převážně formou empirických dat a obecně očekávaných ropných scénářů[12]. Zajímavým
podnětem by mohlo být studium následného scénáře, až ropa dojde a arabský svět
se tak kvůli své všeobecné zaostalosti stane pro Západ značně nezajímavým. Rétorika a konkrétní zahraničně politické činny vyjadřují
jak zájmy jednotlivých států či celků, ale zejména vnitřní hodnoty. Práce se
snaží poukázat na princip dvojí morálky[13], kterou Západ využívá ve
vztahu k Saudské Arábii. Toto schizma bude s narůstající závislostí
na ropných vztazích růst, pokud nedojde k hlubším interním změnám
sociálně-politického režimu v Saudské Arábii, anebo se razantně nezmění
postoje vůdčího establishmentu země. Západ bude stále více obviňován
z pokrytectví a v konečném důsledku bude směřovat k legitimizaci
jiného zřízení společnosti, než je liberální demokracie. Fukuyamova teorie
konce dějin[14]
předpokládá, že koncept liberální demokracie je konečnou fází vývoje uspořádání
lidského společenství. Jestliže je úpadek Západu realitou, bude jeho
schizmatické chování k Saudské Arábii (podmíněné ropným scénářem a
závislostí na ní) dalším důkazem konce hegemoniálního postavení Západu
v globálním uspořádání. Kromě vojenské síly (stačí se podívat na rostoucí
výdaje na zbrojení USA již od doby Ronalda Reagana) však nebude mít co
nabídnout - z hlediska ekonomického modelu sociálního státu nemohou
evropské státy asijským tygrům a státům známým jako emerging powers (například BRICS) konkurovat. Co je však horší,
tato ekonomická závislost na ropě vede k ideovému pokrytectví, které ještě
více podrhuje deklinaci Západu a jeho hodnot a v konečném důsledku ukazuje
na řečnicky vzato autodestruktivitu
systému z hlediska jeho vlastních idejí. Neohegelovská myšlenka Konce dějin podle Fukuyamy se tedy zdá
být nadšenou reakcí na politický vývoj po konci bipolarity, avšak nucená
legitimizace jiných politických systémů řízení společnosti než je osvícenská
liberální demokracie přinese tvrdý náraz na realitu. Západ musí zvolit, kterou
ze třech alternativ zvolí.
Studie byla přednesena na konferenci Energetická bezpečnost a
mezinárodní politika v Senátu PSP ČR v říjnu 2011. Vyjde tiskem ve
sborníku k téže konferenci v zimě 2011/2012.
Prameny
Knižní
zdroje:
Fukuyama Francis, The End of History and the Last Man., Free
Press, 1992
Machiavelli, Niccolò. Vladař. Praha, Argo, 2001.
Nye
Joseph S., Jr., Bound to Lead: The Changing
Nature of American Power, Basic Books, 1991
Nye
Joseph S. Nye, Jr., Soft Power: The Means to Success
in World Politic, PublicAffairs, 2004
Rousseau,
Jean -Jacques, O společenské smlouvě. Praha., V. Linhart,
1948
Internetové zdroje:
David
S. Cloud and Neela Banerjee, Los Angeles Times, 15. 3. 2011,
dostupné z WWW: http://articles.latimes.com/2011/mar/15/world/la-fg-bahrain-troops-20110315
Democracy Index 2010, The Economist, Dostupné
z WWW:dhttp://graphics.eiu.com/PDF/Democracy_Index_2010_web.pdf
Freedom House - Worst of the Worst 2011 selected data
from Freedom in the world, Freedom House’s annual global survey of
political rights and civil liberties The world’s most repressive societies, dostupné z WWW: http://www.freedomhouse.org/uploads/special_report/101.pdf
Reporters
Without Borders. Worldwide
press freedom index 2010,
dostupné z WWW: http://en.rsf.org/press-freedom-index-2010,1034.html
US Energy Information Administration (EIA), dostupné z WWW: http://www.eia.gov
University of California, dostupné
z WWW: http://math.ucr.edu/home/baez/diary/march_2010.html
(užito 5. 11. 2011)
Výroční zpráva za rok 2010 - Human Rights Watch, dostupné z WWW: http://www.hrw.org/world-report-2010/world-report-2010-4
[1] Tento koncept v roce 1990. zavedl do mezinárodních vztahů pojem měkké
moci Joseph Nye, který se poprvé objevil jeho v knize Bound
to Lead: The Changing Nature of American Power. Její koncept pak dále
rozvinul v díle Soft Power: The Means to Success in World Politics z roku 2004.
[3]
Teorie demokratického míru
empiricky dokazuje, že k vojenskému střetu mezi dvěma státy
s vnitrostátní charakteristikou dochází pouze velice zřídka (k jejím
filosofickým zakladatelům patří filosofové Kant a Hegel), patřila
k hlavním argumentům „šíření
demokracie“ v rámci strategie Global
War On Terror za prezidentství George W. Bushe jako reakci na teroristické
útoky 9/11
[4]
Dokonce i většina amerických ambasád má velde
kulturních atašé i tzv. Human Rights Officery, například i v České
republice.
[5] Výroční
zpráva za rok 2010 nevládní organizace Human Rights Watch, dostupné z WWW:
http://www.hrw.org/world-report-2010/world-report-2010-4
[6] Freedom House - Worst of the Worst
2011 selected data from Freedom in the world, Freedom House’s annual
global survey of political rights and civil liberties The world’s most
repressive societies, dostupné z WWW: http://www.freedomhouse.org/uploads/special_report/101.pdf
[7]Reporters
Without Borders. Worldwide
press freedom index 2010, dostupné
z WWW: http://en.rsf.org/press-freedom-index-2010,1034.html
[8] Democracy
Index 2010, The Economist, Dostupné z WWW:dhttp://graphics.eiu.com/PDF/Democracy_Index_2010_web.pdf
[9]
Offshore
balancing je koncept
multilaterálního pojetí konceptu mezinárodních vztahů, kdy supervelmoc (USA)
podporuje jednotlivé protivážné síly v daném regionu a snaží se tak
vytvořit mocenskou rovnováhu, známou v obdobné formě též z Evropy po
Vídeňském kongresu 1815. Typickým příkladem může být masivní americká snaha o
vyzbrojování indické armády jako protiváhy jak k jadernými zbraněmi
ozbrojenému Pákistánu, tak Číně
[10] Více například
v článku: David
S. Cloud and Neela Banerjee, Los Angeles Times, 15. 3. 2011, dostupné z WWW: http://articles.latimes.com/2011/mar/15/world/la-fg-bahrain-troops-20110315
[11]
Ve
smyslu nesouhlasu občanů s reprezentanty své země, kteří pokud nedokáží
dostatečně komunikovat pokrytectví své rétoriky, mohou čelit krizi důvěry v legitimity
daného uspořádání. Více v knize Rousseau, J.-J., O
společenské smlouvě. V. Linhart, Praha. 1948
[13] Dvojí morálku definuje italský
renesanční filosof Nicollo Machiavelli, její koncept ve zkoumaném případě
pejorativně definujme jako „budeme slepí a němí, když nám budete ropu za
přijatelné ceny prodávat.“ Více v knize Machiavelli,
Niccolò. Vladař. Praha, Argo, 2001.
