Je česká zahraniční politika etická,
tedy založená na principech a hodnotách? Jaký vliv na směřování české
zahraniční politiky má i po dvou dekádách skupina disidentů okolo Václava
Havla? Na tyto otázky odpovídá docentka politologie v rozsáhlejší kvantitativní
studii.
Stoosmašedesáti
stránková studie z pera docentky politologie a mezinárodních vztahů Šárky
Waisové je rozdělena na dvě části – první se věnuje transformaci českých, elit tvořících
zahraniční politiku státu po roce 1989, zatímco druhá část analyzuje čtyři, autorkou
vybrané strategické kroky zákonodárného sboru. Jak autorka nastiňuje
v úvodu, jejím cílem je odpovědět na hypotézy, zdali se důraz na princpipy a hodnoty, který se v posledních
desetiletích objevil v zahraničních politkách západních států, projevuje i
v české zahraniční politice. Základní tezí, kterou Waisová prezentuje
je předpoklad, že i v českém případě
došlo k opuštění tradičně a úzce definovaného národního zájmu a
k transformaci povahy zahraniční politiky, a to směrem k etické
zahraniční politice. Cílem knihy je sledovat
genezi české principiální etické zahraniční politiky.
Rád bych
předestřel, že následující recenze nemá za snahu být oponenturou či hodnocením
zvolené metodologie, ani peer review - text se pokouší přinést zjednodušené
shrnutí studie a zprostředkovat působící dojem. Waisová v první část
přináší schéma, kterým vysvětluje proces změny povahy české zahraniční politiky
po roce 1989 – v kontextu stavové proměnné (konce studené války) mezi
nezávislé proměnné řadí domácí restrukturalizaci a transfromaci, změnu
preferencí a ideologie u společnosti a tvůrců zahraniční politiky, vliv českého
disentu a změnu referenční skupiny (kterou chápe jako společenství, do něhož je ČR socializována – tedy evropský
integrující se prostor). Tyto čtyři faktory mají přímý vliv na výsledný
rozhodovací proces – tedy zprostředkující proměnnou (rekonstrukci národního
zájmu) a závislou proměnnou i finální produkt – povahu české zahraniční
politiky.
Pětašedesát
stran věnuje autorka analýze čtyř jednotlivých nezávislých proměnných,
v nichž rozebírá posun jednotlivých skupin tvůrců české zahraniční
politiky. Za zvláštnost českého
perimetru považuje specifickou genezi elit, která systematicky po roce 1989 i
díky lustračnímu zákonu probíhala čistě z kruhu antielity. Když výzkumnice vyargumentovává posun české společnosti
od normalizačních k postmaterialistickým hodnotám, odkazuje na
Ingelhartovův koncept tiché revoluce
(od sedmdesátých let do roku 1989) do podoby moderní společnosti.
Skupině
disentu přikládá oprávněně značný význam při posunu identity a idejí jak široké
veřejnosti, tak úzké skupiny tvůrců zahraniční politiky. Tento vývoj přesunul
českou zahraniční politiku k postmoderním hodnotám, kterých se drži
dodnes. Jako jádro knihy působí část, kdy se autorka formou kvantitativního
šetření věnuje výzkumu personálního obsazení obou zákonodárných komor
Parlamentu, zjišťuje, jaký poměr zajišťovali disidenti a zdali existuje přímá
souvislost mezi příslušností zákonodárce k disentu a postoji
k principiálním otázkám zahraniční politiky.
Za
principiální rozhodnutí zahraniční politiky považuje Waisová ve druhé části
publikace čtyři momenty: Ottawskou úmluvu a Dohodu z Osla o zákazu
nášlapných min a kazetové munice, Římský statut a Mezinárodní trestní soud,
koncept Odpovědnost za ochranu (Responsibility
to protect) a otázka Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech. Na každý ze čtyř zkoumaných prvků nahlíží prizmatem dvou hledisek: do
jaké míry v daném ohledu působí ČR
jako nositel a zprostředkovatel kosmopolitních hodnot a hodnotí míru omezení
české principiální zahraniční politiky při dané otázce. Toto nastavené hodnotící schéma v autorčině praxi znamená
ptát se, zda Česká republika danou normu iniciovala, podepsala, ratifikovala,
jak ji naplňuje v praxi i finančně.
Tato
analytická jádrová pasáž knihy se rozprostírá na devětapadesát stran,
akademicky ji nelze nic vytknout. Zmíněné kroky českého zákonodárného sboru
jsou jistě neoddiskutovatelné, relevantnost české podpory Ottawské úmluvě je
však v globálním kontextu politicky a mocensky spíše okrajová.
Když se
však mluví o principiálnosti zahraniční politiky, přichází na mysl kromě
autorkou zmíněných aktů například i azylová politika disidentům represivních
režimů, které autorka nevěnuje rozšířenou pozornost. Na druhou stranu Waisová
zmiňuje jednotlivé odpovídající případy, jako je podpora disidentům na Kubě či
neudělení víza běloruskému prezidentovi Alexandru Lukašenkovi i přes
mezinárodní tlak na Prahu.
Přestože to
není deklarovaným záměrem knihy, Waisová se vůbec nedotýká evropských
záležitostí, otázkám principů v evropských (unijních) rozhodnutích českého
establishmentu a velmi málo je věnováno otázce intervence NATO
v Jugoslávii, kterou lze jistě považovat za otázku principů zahraniční
politiky.
Autorka v úvodu studie předestírá, že bude analyzovat demokratizaci zahraniční politiky – tedy
míru participace Parlamentu a veřejnosti
(nevládních organizací, zástupců odborů, akademiků a obchodníků), což je
ovšem na škodu, protože upozadňuje roli Ministerstva zahraničních věcí, jehož
přirozenou agendou tato politika je. Role prezidenta by mohla být, zejména
v evropských záležitostech (Benešových dekretů či jiných principiálních
otázek) více prozkoumána. Autorka se však zmíněnými aktéry příliš nezabývá, což
ji nelze s ohledem na jí vymezenou oblast zkoumání zahraniční politiky
míti za zlé.
V závěru
knihy autorka shrnuje výsledky studie, když politické zájmy měří logikou
výhodnosti při projekci principiality do jednotlivých otázek. Shrnutí rozdílů mezi realpolitikou a etickou
zahraniční politikou aplikuje výzkumnice na povahu české zahraniční politiky
v úderně přehledné tabulce, jako odpověď na centrální hypotézu knihy
autorka využívá tvrzení, že povahu
zahraniční politiky České republiky lze lépe popsat jako etickou, tedy jako
politiku, v níž národní zájmy většinou odpovídají etickým principům, než
jako politiku, kde se národní zájmy s etickými principy rozcházejí.
Za
nejrelevantnější a nejpřínosnější část knihy osobně považuji vědecky přesně
popsanou genezi zahraničněpolitických elit a transformaci ideologie, promítnutou
do posunu povahy české zahraniční politiky, kterou lze nalézt v první
třetině knihy. Publikace je doporučitelná pokročilejším studentům české
zahraniční politiky i jejím praktikům, zásadně a autoritativně vysvětluje
příčinu změny jejího směřování po
Sametové revoluci i změnu samotnou.
Šárka Waisová, Tíha volby, Česká
zahraniční politika mezi principy a zájmy, vydal Ústav mezinárodních vztahů,
2011. ISBN: 978-80-87558-00-3
