V roce 2003, tedy chronologicky těsně po ukončení
přístupových jednání České republiky k EU, se dva jejich aktéři rozhodli
sepsat své zážitky a takřka okamžitou výpověď ze zhruba pětiletého procesu
přístupu státu k evropskému integračnímu celku.
Publikace o 272 stranách
je koncipována jako vyprávění dvou osob o jednotlivých tematických celcích
přístupových jednání, dochází k vzájemné interakci mezi vypravěči – právě
autoři dodávají memoárové knize přidanou hodnotu.
Prvním z autorů ja Pavel
Telička, kariérní diplomat, který v popisovaném období vystřídal pozice
náměstka ministra zahraničí, státního tajemníka a hlavního vyjednavače České
republiky pro přistoupení k EU a následně českého velvyslance při EU. Jeho
evropská kariéra ve státní sféře vyvrcholila postem českého eurokomisaře po
přistoupení v roce 2004, nyní se věnuje soukromému poradenství. Duo autorů
doplňuje novinář ČTK Karel Barták, který popisuje přístupový proces
z pohledu žurnalisty, čímž příjemně doplňuje Teličkovy postřehy
zplnomocněného zástupce státu. Tato skutečnost je jednoznačnou devizou knihy a
je fér dodat, že někdy musí čtenář až zpětně zjišťovat, kdo napsal kterou část,
protože novinář Barták disponuje extrémně hlubokým vhledem k jednotlivých
témat, tak netypickým pro většinu českých novinářů zabývajících se evropskou
tematikou.
Vyprávění, lépe řečeno osobitý okomentovaný popis
jednotlivých byrokratických a diplomatických kroků, začíná krátkým exkurzem do
historie – je zrekapitulován český návrat
do Evropy po roce 1989 a přihláška k přistoupení do EU v roce
1996, hlavní záběr publikace se logicky věnuje období po zahájení přístupových
rozhovorů v roce 1998. Telička
zmiňuje svůj lehký úvodní ostych, kdy si oproti ostatním vyjednavačům ze strany
Evropské komise či členských států připadal mladý (při zahájení jednání
v roce 1998 mu bylo 33 let) a zároveň si nebyl jistý, zdali bude
přístupová jednání absolvovat celá. Při popisu procedury jednotlivých
diplomatických jednání se hlavní český vyjednavač a v té době již zkušený
kariérní diplomat dotýká detailů interních vyjednávacích taktik, což je
jednoznačně devizou knihy i pro nemilovníky evropské byrokracie a legislativy.
Například zmiňuje role členů svého týmu, kdy byl vždy jeden člen české delegace
pověřen sledováním mimiky protistrany při jednotlivých projednávaných bodech,
aby následně mohla proběhnout evaluace skutečných postojů protistrany, nejen
těch vyřčených. Mezi další diplomatické praktiky patří v Teličkově
vyprávění i „náhoda“ (po intervenci na
letišti), kdy dostal jednání sedačku v letadle přímo vedle eurokomisaře
pro rozšíření Verheugena, aby mohli při hodinové cestě Praha – Brusel neformálně
probrat komisařův osobní náhled na klíčové sporné body přístupových kapitol.
Mezi tematicky obsáhlé pasáže
patří jednání o Schengenu, tedy volném pohybu osob. Jak poodhaluje Barták,
motivace Německa k zavedení sedmiletého přechodného období (uzavření
pracovního trhu pro nově přistupivší země východní Evropy) bylo nutné hledat ve
vnitrostátních hrách jednotlivých politických reprezentantů vůdčího státu Unie.
Telička explicitně popisuje svou zoufalost, kdy byla česká delegace tlačena do
pozice, aby studiemi podložila ne-nebezpečnost otevření pracovního trhu
Německa.
Tyto studie, zkoumající případnou masovou pracovní migraci do Německa,
samozřejmě neexistovaly a český vyjednávací tým byl konfrontován pouze
politickými, nikoliv reálnými argumenty. Oba autoři zmiňují velice tvrdá jednání
na toto téma a Telička uzavírá frustovaným tvrzením, které lze v mnohém
úspěšně plošně aplikovat i dnes, že jednotlivé unijní požadavky členských států
zaobalené v unijní rétorice jsou často pouze maskováním silných národních
zájmů daného státu.
Druhým hlouběji zmiňovaným tématem je otázka hospodářské
soutěže. Autoři často i sarkasticky popisují, každý ze svého pohledu,
k jakým nepochopením docházelo na české straně na úrovni vládních
ministrů. Otázka státní podpory a privatizačních procesů bývala v době
vyjednávání skutečným oříškem, jelikož standardy Unie se značně lišily od
českých pozic, definovaných doznívající divokou privatizační atmosférou.
Telička se věnuje detailně jednání českých ministrů Grégra a Rusnoka, které
popisuje jak z české strany, tak při Bartákově komentáři přidává náhled
orgánů Evropské komise.
Publikace se nesnaží být komplexním přehledem a výčtem,
mezi přínosné a nesuchopárné lze řadit popis diplomatických mechanismů, kdy
česká velvyslankyně měla Belgičanům zvednout
mandle jako provokaci za blokování konkrétních českých kroků, či Teličkovo
praktické využití hluku londýnského metra, kde jej zastihl telefonický hovor
s nizozemským státním tajemníkem ministerstva hospodářství. Kamenem úrazu
českých přístupových jednání byl spor s Rakouskem o jadernou elektrárnu
Temelín, jejíž kompletní diplomatické pozadí oba autoři strukturovaně
rozklíčovávají. Je zmíněn mechanismus rezolucí Evropského parlamentu (se kterým
čeští představitelé v té době neměli dostatečné zkušenosti), specifická
část se zaobírá lobby českých zástupců u jednotlivých orgánů Evropského
parlamentu a nástroj tzv. čtvrtečních
rezolucí (kdy končí plenární zasedání Evropské parlamentu a poslanci bývají
přítomni ve velmi malém počtu, tudíž ke schválení rezoluce stačí malý počet
hlasů).
Barták rozklíčovává rakouskou motivaci okořenit Čechům
přístupová jednání silným tlakem ncouzské předsednictví Radě EU, kdy Francie a
Velká Británie patří mezi vlivné hráče na otázku Temelína, když za příčinu
považuje předcházející fra stavějící se striktně proti jakékoliv regulaci jaderné
energetiky, zejména kvůli svým vlastním zájmům. Jako druhý důvod rakouského
agresivního postupu proti České republice uvádí novinář ČTK politickou klatbu
unijních zemí na Rakousko po roce 2000 cílenou proti populistické politice
krajně pravicového Jorga Haidera.
Telička poodhaluje strategický mechanismus
aplikovaný Evropskou komisí – tvrdí, že v zájmu
EU je roztočit mezi kandidátskými zeměmi kolotoč konkurence ohledně počtu
předběžně uzavřených kapitol a tím je motivovat k ústupkům, které by uzavírání
kapitol umožňovaly. Kapitola energetiky a problematika Temelína byla
nakonec uzavřena zejména díky neústupné české pozici, autoři zmiňují finále jednání
na úrovni premiérů - Zeman a Schussel jednali po celý den a zatímco
z kanceláře rakouské delegace voněl
štrůdl, čeští diplomaté vnímali přítomnost becherovky a piva. Závěrečná část publikace se věnuje ožehavé
problematice Benešových dekretů, které byly vnímány jako poslední velká
překážka před podepsání přístupových smluv na summitu v Athénách 16. dubna
2003.
Telička a Barták přinášejí vyčerpávající praktický pohled
do střev europolitiky, jejich komplexní a detailní vhled nemá na českém knižním
trhu obdoby. Rychlost vydání knihy (2003, jen pár měsíců po uzavření
přístupových jednání) má sice pozitivní efekt na přítomnost značného množství
osobitých detailů z jednání, na které by si autoři s větším časovým
odstupem nevzpomněli, avšak promítá se negativně do struktury publikace. Zcela
chybí obsah a text postrádá čitelnější strukturalizaci – působí trochu jako
transkript velice dlouhého rozhovoru. Silnější tematické rozčlenění, které lze
v knize cítit, by mohlo být pro přehlednost zdůrazněno, případný pevnější
chronologický koncept by nebyl na škodu. Knihu lze doporučit studentům a praktikům
diplomacie a zájemcům o evropské právo a mechanismy, jde tedy o velice úzce
profilované dílo.
