Autorka přináší ve svých pamětech krutě odhalující svědectví o svém životním příběhu, který můžeme cynicky považovat za modelovou ukázku mikrohistorického náhledu do systematičnosti obou extrémních ideologií, které krvavě napsaly dějiny nejkrvavějšího století lidstva.
Dnes na počátku 21. století
čteme zaznamenanou historiografickou linku ve formě sterilních statistických
vyjádření světových válek a socioekonomických ukazatelů, rozebíráme komunismus
a nacismus prizmatem politické i sociologické filosofie, a mluvíme o gulášovém, lidskotvářovém a jiném socialismu a o dědičné národní vině Němců –
nepředstavitelnost rozsahu hrůznosti však částečně osvobozuje od osobního
vcítění. Říkáme si, že bychom určitě tak slepí nebyli. Jenže…
Kniha Margarete
Buber-Neumannové staví před oči čtenáře silně lidské a nehistoriografické přiblížení jednoho lidského příběhu, na němž lze
demonstrovat jak naivní lidskou upřímnost, tak reálně existující možnost
mocenské manipulace s lidskými touhami a v konečném důsledku se
z jejích slov dozvíme něco sami o sobě – jak jako společnost dokážeme
podlehnout a jako jedinci prožít peklo, do něhož sami sebe nasměřujeme.
Přirozeně
komunistkou…
Autorka, narozená
v roce 1901, autenticky popisuje, jak ji prožité hrůznosti první světové
války a otřesné sociální poměry jejího domovského Německa dvacátých let
přirozeně přivedly do ideového tábora socialistů, z něhož se v rámci
svého zrání (na konci první světové války ji bylo 17 let) přesunula do komunity
německých komunistů. Sama detailně popisuje, jak byla prvotně plna nadšení, když ve třicátých letech
s manželem emigrovala do moskevského
exilu. V roce 1937 byl její manžel, přední funkcionář německé
komunistické strany (KPD), zatčen NKVD a popraven.
Při pátrání po svém
manželovi dochází ke střízlivění mladé překladatelky, která přichází na hrůznou
systematičnost popravování a čištění (nejen) předních stranických postů – díky svému
pátrání po zmizelém manželovi je násilně převedena do pracovního tábora
v Kazachstánu. V těžkém
vězení popisuje lidské příběhy přátelství na hranici lidské existence, což
přímo kontrastuje s jejím prvotním nadšením z komunismu jako spásné
cesty.
Svědomí
koncentračního tábora
V roce 1940 je
vypovězena ze Sovětského svazu a deportována do Německa, kde končí
v koncentračním táboře Ravensbrück. Její vyprávění zahrnuje smutně
obvyklé schéma životního procesu vězně koncentračního tábora – postupná
otupělost lidských duší z nelidskosti a každodennosti smrti a týrání značí
naprostou devalvaci nejdříve elementární lidské důstojnosti, později
hyperinflaci ceny lidského života na téměř nulovou hodnotu.
Když se Neumannová stává blokovou starší zodpovědnou dozorcům
tábora za šest stovek vězenkyň - Jehovistek, stojí jí před očima další forma
ideologie - víry. Tyto věřící ženy byly známé pro svou nezměrnou píli pramenící
z jejich víry, avšak své zařazení do pracovního tábora mohly obejít, pokud
by podepsaly, že nejsou svědkyněmi Jehovovými. Jejich děti byly v důsledku
jejich vlastního rozhodnutí rozesílány do dětských domovů, což v době bezcitné
světové války není bezpečným a zodpovědně-rodinným řešením. Ubytovny Jehovistek
byly kvůli preciznímu pořádku předváděny kontrolám Červeného kříže, což
v kombinaci se silnou vírou a pevným hodnotovým ukotvením působilo na
autorku knihy jako silné schizma – připočteme-li její zkušenost s jinou
formou víry - ideologie a silně řečeno zaslepení
ve jménu vyšších hodnot a obětování se
pro systém.
Systém jako náhražka osobní zodpovědnosti
Neumannová se v táboře stala vypravěčkou svého osudu a krutých
příběhů ze sibiřských lágrů a okamžitě byla konfrontována s výrazným
nepochopením a rozhořčením ze strany sovětských spoluvězenkyň. Stejně jako
velká část německé populace - nejen že nevěděla o vyhlazovacích táborech, avšak
nedokázala si jejich existenci ani připustit – tento fenomén se stal pro obě dogmatické
ideologie příznačným. Jedním z poselství publikace pro naši dobu je
bolestiplná jednoduchost, při níž fanaticky
věřící v danou ideologii
naprosto slepě popírají jak legitimitu, tak i existenci doložených skutečností,
které rozbíjí jejich zidealizovanou představu o dokonalosti systému. Krátce po konci války se
v Německu setkala s příznivci svého zemřelého muže, kteří stále pevně
věřili v ideje komunismu. Jako extrémně silný popisuje ve světle svých
zážitků předchozích deseti let prožitek, když pro ni byla uspořádána večeře
z několika zbytků, které přeživší němečtí komunisté sehnali, aby jim
vyprávěla o tom, jaké to v Sovětském svazu je.
Rozvedeme-li životní poznání a zklámání v ideologických
systémech autorky knihy, dospějeme k zásadní tezi – orwellovské ideologické systémy postavené na konformitě a slepé
loajalitě přímo zbavují individualitu člověka o jeho osobní zodpovědnost za své
činy a nutnost každodenně hodnotit mezi dobrem a zlem v jiné než černobílé
rovině. Když systém, dokonale využívající orwellovského
New speaku artikuluje základní touhy
lidské přirozenosti, může být úspěšný – jak učebnicím dějin předvedly hlavní
dva proudy, díky nimž se dvacátému století říká století ideologií.
Zajatkyní Stalina i Hitlera
Výpověď Margarete Buber-Neumannové o vlastním krutém životě v letech 1937-1945. Vydalo nakladatelství Barrister and Principal, v Praze roku 2011. Cena 345 Kč, 408 stran, ISBN: 978-80-87474-16-7
Psáno pro moderni-dejiny.cz
