Přední postava českého samizdatu, Jiří Gruntorád, srovnává český samizdat před rokem 1989 s dnešními hnutími v nedemokratických zemích a hovoří o nutnosti pojmenovat zločince minulého režimu.
Pane Gruntoráde, rádi
bychom rozhovor začali Vaším pohledem na roli samizdatu dnes a před rokem 1989.
Jak se jeho pozice v české společnosti změnila?
Díky svému působení v Libri prohibiti,
jsem samozřejmě denně v kontaktu se samizdatovou literaturou. Jenže nejsem
si úplně jist, zda dokážu přesně posoudit, jakou roli hrála v předrevolučním
období. Objektivně to lze těžko definovat. Jako pozorovateli vlivu samizdatu na
společnost mi zde chybí kvalitní sociologická studie, která by se tímto tématem
zabývala. Samozřejmě dělat dnes nějaký výzkum veřejného mínění o roli samizdatu
před skoro pětadvaceti lety by nemělo žádný smysl.
Ohlédneme-li od objektivních faktů, co znamená samizdat pro Vás osobně,
jako pro člověka, který mu věnoval podstatnou část svého života?
Když jsem se s ním setkal úplně
poprvé, působil na mě jako zjevení. Kromě toho, že to je médium, vlivem
srovnatelné s dnešní funkcí internetu, přinášel navíc jakési duchovní
propojení. Umožnil mi poznat spoustu lidí, které jsem nemohl potkat osobně a
s nimiž jsem se pak setkal až o mnoho let později. Toto duchovní spojení
pro mne bylo nejdůležitější vlastností. Vedle toho samozřejmě umělecká hodnota,
jež byla u některých děl opravdu vysoká. Přinášely náboj a motivaci.
Lze na samizdatovou tvorbu nahlížet jako na jakousi „povinnost
k vlasti“?
Samizdatové knihy tedy byly významným komunikačním prostředkem…
Samozřejmě. A to nejen mezi známými a přáteli. Já osobně
samizdatovou literaturu označuji termínem prehistorický
internet. Jsou v něm momenty, kde naleznete analogii s dnešním
používáním internetu, které je ovšem pochopitelně nepoměrně snažší. Dnes Vám
k odeslání stačí dvojklik. Dříve to znamenalo dlouhé hodiny
s průklepovým papírem u psacího stroje. Ovšem pokud jste znali správnou
adresu, výsledný efekt byl velmi podobný.
Jak byla tato komunita, která mezi sebou tímto prehistorickým internetem komunikovala, široká?
To nikdo přesně neví. A vlastně
ani dnes nikdo není sto spočítat, kolik lidí se pohybuje na internetu. Odhady
hovoří o 2 miliardách lidí, ale kolik je to přesně? Já jsem znal osobně asi dvě
stovky lidí, s kterými jsem spolupracoval, ale ta síť byla velmi
komplikovaná a spletitá.
Jaká byla šance
obyčejného člověka, stojícího vně této samizdatové komunity, dostat se ke
kvalitní, ale těžko dostupné literatuře?
Jaký byl poměr mezi
lidmi, kteří byli v samizdatu skutečně aktivní – tvořili, překládali
apod., a těmi s pasivní rezistencí, tedy posluchači Svobodné Evropy a de
facto konsumenty zakázané tvorby?
Nelze to oddělit na dvě skupiny
aktivních a pasivních. Protože ti tvořivší, kteří se podepisovali vlastními
jmény – pseudonymy používalo mizivé procento autorů – byli závislí na širokém
okruhu písařů a opisovačů, kteří byli v relativně krátké době schopni
opsat i několikasetstránkový román. Tito lidé, pracanti, jsou často
nedoceňováni, ale sami tvůrci, včetně Havla nebo Kohouta, na ně byli odkázáni,
chtěli-li oslovit široké publikum.
Byl jste tedy jedním z, jak vy říkáte, pracantů?
No jistě, zatímco většina národa
trávila večery před televizí, já jsem dlouhé hodiny ťukal do psacího stroje.
Lze porovnat fungování
samizdatu v ČR před rokem 1989 se zeměmi, kde je totalitní režim i dnes?
Jak funguje samizdat tam?
Toto porovnání je důležité.
Zásadní úlohu v něm hraje propastný technický rozdíl. Ty podmínky, ať už
je to Čína nebo jiná země, jsou nesrovnatelné. Samotná úloha samizdatové
činnosti, její cíl a překážky, jsou podobné.
Je tedy dnes snažší nebo naopak lehčí působit v samizdatu, než
tomu bylo před lety?
Záleží na pohledu. Samozřejmě dnešní
klíčové médium, internet, podléhá v nedemokratických zemích hluboké
cenzuře. I když ta se vždy obcházela, a tak vidíme, že dnes se do boje
s ní zapojují i velcí výrobci softwarů. Takže obtížnost vždy záleží na
vnějších podmínkách. My jsme začínali u nejobyčejnějšího psacího stroje,
později sem byly propašovány důmyslnější a praktičtější západní přístroje
značky XEROX, které umožnily šířit od roku 1988 Lidové noviny v do té doby
nevídaném množství. Tehdy jsem dokonce potkával lidi v tramvaji, jak si
čtou samizdatové Lidové noviny. Zlom pak pochopitelně přinesly osobní počítače,
které se u nás objevily až na samém sklonku komunistického režimu, a tak již
nestihly sehrát roli, kterou by jinak jistě měly. Podstata je tedy vždy stejná;
jde o to narušit komunikační blokádu režimu. A je jedno, zda jde o Čínu, Írán,
nebo ČSSR.
V posledních letech se velmi rozmohl fenomén bloggerství. Jde o
formu samizdatu?
Pan Gruša ve svém
posledním rozhovoru, který vznikl pro Moderní
dějiny, prohlásil, že stát potřebuje tři generace na to, aby se zbavil
jisté historické viny. U nás vznikl Ústav pro studium totalitních režimů, se
kterým spolupracujete, bude tento Ústav potřeba dlouhodobě nebo se z něj
po uplynutí zmíněné třígenerační periody stane pouhé muzeum?
To lze těžko předjímat, muzeum zřejmě
ne, ale je důležité všimnout si, že se jedná o více než pouhý vědecký ústav.
Význam by proto měl mít, ve spojení s archivem, i za dalších padesát let.
Právě spolupráce s archivem je pro fungování obou institucí klíčová,
umožňuje tvořit výstupy. Jiří Gruša měl zřejmě pravdu. Já jsem si dříve myslel,
že po deseti nebo patnácti letech od revoluce bude česká společnost jinde, ale
není. Ten proces zabere desítky let.
Která funkce Ústavu
je tedy nejdůležitější; definovat, na kom leží odpovědnost za konkrétní činy?
Pomoci národu vyrovnat se s minulostí a pochopit ji? Nebo uchovat
skutečnosti pro mladší generace, které již období komunismu znají pouze
z vyprávění?
Prioritní je to, čemu se říká
uchování paměti. Pokud se někdo o dané věci zajímá, má možnost dostat se
k veškerým informacím. Archivy obsahují obrovské množství autentických
dokumentů o fungování státní bezpečnosti, komunistické strany a dalších věcí.
Právě přístup k informacím je k pochopení jakéhokoliv fenoménu
základní.
Proces vyrovnání se s minulostí tedy není ani zdaleka u konce…
Já si myslím, že ani část
Francouzů se dodnes nevyrovnala s tím, jak se Francie chovala během II.
světové války, a to už je mnoho let. V Německu jsou s tímto procesem zřejmě
dále, ale přesto tam jistá reminescence dodnes je. A to nehovořím o Španělsku,
kde nejsou zločiny z Frankovy éry ani zdaleka objasněny, konkrétní lidé
nejsou potrestáni…
Jak by tento dlouhý
proces vyrovnání měl probíhat? Je to zejména o pojmenování a potrestání viníků?
Určitě to není jen o tomto.
Podívejme se na lustrační zákon, který byl jistě, i přes své neduhy, velmi
prospěšný. U nás je to, co se týče trestů pro viníky, podobné Španělsku, o
kterém jsem hovořil. Spoustu soudců a dalších veřejných činitelů, kteří
v 80. letech poslali do vězení mnoho nevinných lidí, se dnes běžně
pohybuje mezi námi.
Bez personální obměny, jaké si sebekatarze společnosti, nelze proces
očištění dokončit?
Výměna již díky časovému odstupu
proběhla. Například ze soudců, kteří byli ve funkci před rokem 1989, je dnes
již aktivní jen zlomek. Ale zásadní je něco jiného. Sousedi těchto lidí si
myslí, že jde o bezúhonné důchodce, zatímco ti mají na svědomí závažné zločiny.
Zde je zřejmá analogie s postnacistickým Německem, kde se lidé chovali
uctivě k lidem, kteří za sebou měli minulost v SS, a to proto, že
zkrátka nevěděli, o koho se jedná.
Je tedy zásadní překážkou nedostatek informací o tom, kdo měl jakou
úlohu za minulého režimu?
Přesně tak, a zde vidím velký
úkol nejen pro úřady, ale i pro novináře, kterým se občas podaří objevit důležité
skutečnosti o minulosti. Díky tomu se dnes můžeme bavit například o případu
bachaře Vondrušky. A i když nakonec třeba není odsouzen, společnost již ví, že
se nejedná o člověka s bezúhonnou minulostí a podle toho ho přijímá.
Pojmenování a odsouzení těchto zločinců, je dle mého názoru klíčové.
Pokud jsou takoví
lidé označeni, jak se k nim mají chovat nejen jejich sousedé, ale i
společnost jako celek?
Mělo by se jim dostat určitě
reflexe. Například zmíněný dozorce Vondruška o sobě tvrdí, že je bezúhonný,
přestože v kádrových materiálech stojí něco jiného. A na to by měla
společnost být schopna reagovat. Stimulovat jejich svědomí a pocit viny.
Měla po skončení
revoluce, s počátkem nástupu demokracie, nastat jakási systematizace, typu
Cibulkových seznamů? Kdo všechno by měl být v takových seznamech uveden a
jak by se k němu měla společnost jako celek následně zachovat?
Konkrétní recept lze nalézt jen
obtížně. Dovedu si třeba představit jihoafrický model, kde nějakou dobu po
změně režimu působily tzv. Komise národního smíření. Kdo se dobrovolně
z bývalých prorežimních aktivistů komisi přihlásil a přiznal své činy, se
mohl po dohodě s poškozenými vyhnout soudnímu stíhání. V České
republice by se podobný model ovšem zřejmě neujal. A tak zbývá jen nechat
situaci vyhnít, jako se tomu děje u nás nebo na Slovensku s nacistickými
kolaboranty. Na druhou stranu, situace by mohla být daleko horší.
Jakub Janda, Filip Tuček
publikováno na moderni-dejiny.cz
Jiří Gruntorád (*1952) je
vydavatel a knihovník. Je signatářem Charty 77, během komunistického
režimu působil jako vydavatel samizdatové literatury. Dnes působí v Libri prohibiti,
je jejím ředitelem.
