S expertem
na odboj proti komunismu o historické vině národa, nesmyslnosti tlusté čáry ve
vnímání minulosti, vývoji hrdinství v rodinné výchově a nutné výměně
generací.
Pane Bursíku, dnes
jste se zúčastnil předávání Ceny Jaroslava Šavrdy, kterou byl letos oceněn František
Zahrádka. Vy se s ním znáte velmi blízko – jak se váš vztah vyvinul?
Seznámili
jsme se, když jsem byl studentem na Filosofické fakultě a věděl jsem, že
v Příbrami existuje muzeum třetího odboje.
Protože jsem z Vysokého Konce od Příbrami a věděl jsem, že jsou
kolem uranové lágry, protože to byl i předmět mého zájmu.
Tehdy jsem řešil
seminární práci, která se týkala vraždy místního předsedy národního výběrového
odboru, a měl jsem odkaz na to, že tam jsou nějaké materiály. Dnes je to 15
let, co jsme se s Františkem Zahrádkou seznámili, vždy jsme si měli co
říct - od té doby jsme v pravidelném kontaktu. Od té doby i
s Člověkem v tísni jsme projížděli diskuse. Zval jsem ho na přednášky
na vysokou školu do svých hodin, aby vyprávěl svůj příběh. Jsme v kontaktu
pravidelně.
Váš vztah se
vyvinul i tak, že o něm píšete i vědecké práce a zabýváte se jeho životním
příběhem. V čem je unikátní?
No, úplně se nezajímám o jeho příběh, od toho jsou i jiní lidé. Zkouším i Petrušku
Šustrovou, která by se mohla ujmout knížky rozhovorů s Františkem
Zahrádkou, na téma jeho odbojové skupiny „Pravda
vítězí“ aby bylo předáno toto svědectví a vznikla tak studie Petra Blažka.
To je opravdu unikátní, když ani ne ve dvaceti letech se rozhodnete
vystoupit proti komunistickému režimu, víte co je bílé a co je černé a neděláte
kompromisy ani sám se sebou, komunikujete s Američany, převádíte lidi a
pomáháte, a zároveň žijete i život skauta tady.
Život
máte před sebou a najednou vás zavřou na dvacet let a život se zcela změní.
Protože jste vnímán jako největší nepřítel společnosti, i v lágru si
zažijete peklo. Ale od Františka nebudete mít tento dojem, bere to tak, jak to
šlo, potkáte se s Jiřím Stránským a různými lidmi, ale vnitřně člověk, který
je na prahu lásky má zplodit děti a režim mu toto vezme. Na to se hodně
zapomíná. Naštěstí František po propuštění potká svou lásku a zůstává s ní
až do její smrti.
Dnes
žije sám. Když navštívíte i jeho dům v Příbrami, tak on žije tím děním
kolem sebe. Nesmíří se s falší, nepravdou a lhaním do dneška. Je jedno
jestli je rok 1950 nebo 2010, při nespravedlnosti mu okamžitě naskočí husí kůže a
ví, co má dělat.
Takže jeho výjimečností je, že už ve dvaceti letech věděl, co je černé a bílé a byl si
jist svým morálním zakotvením?
Ano,
což samozřejmě není výjimkou, takových lidí je mnoho, ale je potřeba si na ně
ukazovat a vyzdvihovat je. Jsem moc rád, že tu cenu Jaromíra Šavrdy dostal právě
on, protože bojů má za sebou hodně. Ne všechny věci se dají nazvat boji, ale to, co se děje třeba i v Konfederaci vězňů, nebo co se má dít s muzeem
třetího odboje, které vydupal ze země a má zaniknout, nebo je tu tendence, aby to
šlo do ústraní, to je téměř skandální a
nefér i vůči Frantovi. Ale on ví, hledá a nachází.
Vy jste se zabýváte celkově třetím odbojem, ti lidé
mají společný rys – rozpoznat co je
dobré a špatné, co je kolaborace a co není. Uměl byste to nějak dosadit do
dnešní roviny? My jsme dnes mluvili s biskupem Malým a s panem
Zahrádkou – ti se nezávisle na sobě shodli, ve veřejném prostoru chybí
hrdinství a odvaha stoupnout si za svůj názor. Byl zápas za svou vlastní
svobodu ovlivněn totalitními podmínkami a dnes už částečně není proti čemu bojovat?
No,
to je hodně složitá otázka. Ale ten nepřítel byl jasně definován. Byl to
komunistický režim a lidé, kteří ho ztělesňovali. Ale já jsem přesvědčen, že na prvním místě
jsou vždy ty finance. Znárodnili cokoli, chovali se jako papaláši a zakrývali
to ideologií nějaké komunistické vize. Všimněte si, že nacisté se zase koukali
do minulosti a zase to byla určitá forma náboženství. I komunismus je formou
náboženství, kde je zakořeněno zlo.
Ale
ten komunistický režim padl. A i když člověk svobodu má, tak je člověk naštvaný
co se děje a vidí tu korupci, nebo to, co se děje u nich v zaměstnání. Ale
bojí se, ze ztráty zaměstnání, protože se jiné místo pak těžko hledá.
Samozřejmě jsou lidé, kteří se ozvou, že se jim něco nelíbí a řeknou, že se
s tím neztotožňují, pak jsou za to biti, vláčeni, nebo odejdou sami. Ale je
to volba každého člověka.
Samozřejmě
svár bude vždycky, ale tohle je to, co dělá svět světem. To je můj dojem. Dělá
to hodně i výchova doma v rodině a žebříček hodnot každého z nás. U
Františka Zahrádky, nebo bratrů Mašínů, kde byly například hodnoty
v pořádku, i díky vzoru otce třeba. To je strašně moc důležité. Proto je
důležité udělovat takové ceny a vypíchnout tyto vzory a vidět je pak v jejich jedenaosmdesáti
letech rozesmáté. To je skvělé.
Vzpomínám
si, my jsme s Frantou před dvěma lety byli na místě, kde převáděl, on tam od té doby nebyl - kdybyste viděl ten úžas
v očích… Byl v nich zase ten jedenadvacetiletý kluk - to je pro historika to nejúžasnější. Ohmatat
si ta místa, kudy kráčely dějiny spojené s tím člověkem. To se pak píše úplně jinak, když máte ten
osobní prožitek a ne jen ten archiv. Což je pro člověka, emotivního jako jsem já, je
velmi důležité.
V září jsem
dělal rozhovor s panem Jiřím Grušou, který než bohužel odešel, říkal, že
společnosti trvá tři generace, než se dokáže ztotožnit se svojí národní vinou. Mluvil
o německém stigmatu nacismu. Myslíte si, že ty tři generace sedí na
národní vyrovnání se s vlastní minulostí?
No,
to byl právě problém, že ten pojem „vyrovnání se s minulostí“ je fráze,
kterou každou používá každý, jak se mu hodí. Politici před volbami budou mluvit
o vyrovnání se s minulostí, a jak je důležité zakázat komunistickou
stranu. A jsou tu politické strany, které mají frazeologii takhle
postavenou a přitom se s nimi paktují. Například privatizovali knižní
velkoobchod a bylo jedno, že to je bývalý redaktor Rudého práva nebo bývalý
člen KSČ.
To
je velký problém a velký rozdíl mezi slovy a činy. Mně je 32 let, nejsem schopný
to posoudit, ale domnívám se, že je potřeba vyměnit generace. Teď bude
maturovat generace lidí narozených po roce 1990 a ti jsou jinde než my. A bití
se za socialismus je vůbec zajímat nebude.
Svět
dává tolik podnětů a možností voleb. Zároveň je určitě důležité o minulosti
mluvit a otevírat nové kostlivce ve skříni, prezentovat to, mít třeba rozdílné
názory, ale diskutovat o tom. Diskuse je důležitá, ne to zase zavřít do trezoru
a udělat černou čáru. To je to nejhorší.
Zkusilo to Portugalsko, Španělsko a i
ten frankistický režim se jim vrací. Ale taky - je nová generace, která sedmdesátá
nezažila a je potřeba o tom mluvit. Bude se měnit samozřejmě slovník pojmů,
bude se preferovat něco jiného než národní odboj. Jinak na to budeme nahlížet
my a jinak generace, dvě po nás. Je ale důležité o tom hovořit.
Takže kdo nezná
svou minulost, je odsouzen opakovat?
Může
to tak být samozřejmě. Komunistický režim se může vrátit. Ale jsou tu různé
věci – jak jsem o tom mluvil – touha po penězích a postavení. To samozřejmě
oživuje praktiky, které známe a které využíval komunistický režim. A to je
právě dobrý vzor na to ukazovat, protože se to může opakovat. František je
prototypem toho člověka, který tvrdí že „boj nekončí“. Je pořád důležité stát
za svým a upozorňovat na nešvary. A je jedno, jestli jsme v komunistickém
režimu, nebo v demokratickém režimu.
Děkuji za
rozhovor. Psáno pro www.moderni-dejiny.cz
--
Tomáš Bursík se jako historik
dlouhodobě věnuje období komunismu, zvláště pak komunistické justici a
vězeňství. Před časem vydal Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů
komunismu jeho studii Ztratily jsme mnoho času... Ale ne sebe! Kniha má
podtitul Životy politických vězeňkyň v československých věznicích padesátých a
šedesátých let dvacátého století. Bursík v ní mimo jiné píše i o věznění
političky a bojovnice za práva žen Františky Zemínkové, která byla odsouzena v procesu s
Miladou Horákovou na 20 let žaláře. Odseděla si deset.
