Jak český diplomat řídil svět jako předsedající Rady bezpečnosti OSN, jak se rozhodovalo o bombardování Jugoslávie a kolik recepcí je třeba zvládnout?
Karel Kovanda: Zápasy
o svědomí, Zbyněk Pavlačík, vydalo Jagello v roce 2011 v Ostravě,
ISBN: 978-80-904850-1-3
Útlá publikace o celkem 146
stranách přináší čistých sedmdesát stran rozhovoru autora s bezesporu
nejvýraznějším karierním diplomatem samostatné České republiky – Karlem
Kovandou. Syn rodičů sloužících v britské armádě emigroval
z komunistického Československa v roce 1970 do USA, kde na prestižním
MIT získal doktorát z politologie a po práci v soukromém sektoru a
pro Rozhlas Peking v Číně pomáhal manažersky restrukturalizovat českou
zahraniční službu při federálním dělení státu a diplomatických misí v roce
1993.
Rozhovor
vedený s chronologickým spádem má charakter pamětí, zapadá tedy do
knihovny publikací z per Jaroslava Šedivého[1] či Zdeňka Matějky[2], které po dvou dekádách
samostatné české (a chvíli československé) diplomacie vzpomínají na její
zárodky a rané bolesti. Autor, dnes čerstvě na odpočinku, popisuje nejen své
působení jako český ambasador v Radě bezpečnosti OSN během genocidy ve
Rwandě, na českém zastoupení při NATO během kontroverzního bombardování
Bělehradu, ale též svých pět let v pozici nejvýše postaveného českého
úředníka v byrokratickém aparátu Evropské komise.
Řídíce Radu
bezpečnosti OSN
Mezi lety 1993 a 1997 byl Kovanda
českým zástupcem při OSN, když nejprve úspěšně prosadil českou kandidaturu do
Rady bezpečnosti oproti Bělorusku, později si během dvouletého členství ČR
v nejvyšším bezpečnostním orgánu světa dvakrát vyzkoušel měsíční
předsednictví (po němž byl doslova fyzicky
vyčerpán). Při diskuzi o totalitních režimech přičítá velkou roli podpoře
disidentů (vzpomíná na snídaně disidentů s francouzským prezidentem
Mitterandem), českou kandidaturu do Rady doslova (se svým tehdejším šéfem
kabinetu a dnešním eurokomisařem Štefanem Fülem) odpracoval, připomíná rutinu až 14
lobistických schůzek denně či večery v rozsahu třech až čtyř recepcí.
Kovanda bohužel nerozpracovává svůj osobní
náhled na paralýzu Rady bezpečnosti během genocidy ve Rwandě (byl prvním na
půdě OSN, kdo ji tak nazval, jak připomíná), pouze odkazuje na svou studii
v odborném periodiku Mezinárodní vztahy[3]
- již v úvodu však autor rozhovoru poukazuje na Kovandovu diplomatickou
zdrženlivost k některým otázkám, pro
jejichž zveřejnění ještě nepřišel ten správný čas, jak interpretuje
zpovídající Zbyněk Pavlačík.
Ohledně svého hodnocení české
zahraniční služby po dvou dekádách její činnosti a svých patnácti letech participace
shrnuje: „Máme kvalitní lidi, ale máme je
tu a tam. Nemáme je systematicky a do hloubky. Nemáme je do hloubky na
nejrůznějších pracovních úrovních a nemáme je systematicky přes generační
rozdíly. Tady vidím slabinu naší veřejné práce, ať už doma nebo směrem
k zahraničí, a tuto slabinu bude možno vyřešit jen generačním přechodem.
Z toho taky vyplývá, jak je na republiku nahlíženo. Nahlíží se na ni jako
na zemi, kde partner nemůže vždycky předpokládat s dostatečnou určitostí,
že se zachová tím či oním způsobem.“ Tím shrnuje povětšině šeptanou kritiku
na účet Černínského paláce týkající se často neprůhledné personální politiky a
demotivace některých (nejen) předních českých diplomatů.
V rozhovoru se
též matador mezinárodních relací s diplomatickou lehkostí dotýká
rozklíženosti institucionální tvorby české zahraniční politiky, kdy je možné i
při pohledu zvenčí cítit třecí plochy mezi Strakovou akademií, Hradem,
Černínským palácem a někdy dokonce i Parlamentem.
Bělehradská
nerozhodnost a svědomí
Druhou velkou štací a
zkouškou ohněm bylo pro držitele titulu M.B.A. zastupování České republiky v bruselské centrále NATO. Kovanda zmiňuje rozdílnost dvou mezinárodních organizací v nesourodosti a težkopádnosti OSN a oproti atmosféře spolupráce na hledání konsenzu
v NATO. Jak zmiňuje, v OSN se záměry jednotlivých delegací často
diametrálně lišily a bylo třeba hledat alespoň malé průsečíky zájmů (odkazuje
na svou zkušenost z Rady bezpečnosti), zatímco v Severoatlantické alianci
ambasadoři sdílejí velice blízké hodnoty – již se převážně vyjednávají detaily.
Český diplomat se dostal pod palbu kritiky v době rozhodování
Aliance o bombardování Bělehradu – hájí se, že veškeré informace o připravované
kampani proti tehdejší Miloševičově Jugoslávii poskytoval Černínu v dostatečném
rozsahu. Když se český establishment nedokázal důrazně rozhodnout, vzpomíná
Kovanda, jak letadla Aliance čekala po
půlnoci s nastartovanými motory ke startu na Bělehrad, než přijde
souhlas z nočního zasedání Zemanovy vlády. Nejvyšší vedení NATO totiž rozhoduje konsenzuálně, přičemž česká zdrženlivost byla vnímána
negativně. Český ambasador poté
tlumočil do médií nálady, které putovaly v kuloárech o míře české
angažovanosti – členem NATO byla tehdy Česká republika pouhých dvanáct dní.
Tato vyjádření byla často vnímána jako projev neloajality a
projevování vlastního názoru, zatímco bývalý jazykový expert Rádia Peking v rozhovoru
připomíná, že pouze tlumočil náladu jednání. Diplomat navíc vycházel z osobní zkušenosti
, když přihlížel masakrům ve Rwandě a Srebrenici z pozice vysokého představitele
státu, na hlavu se mu snesla též kritika, že ministra stavěl vždy před hovovou
věc. Absolvent prestižního M.I.T.
uzavírá kapitolu nad svým morálním dilematem – některé věci člověk prostě udělat musí.
Diplomat ke konci rozhovoru popisuje
své zklamání, kdy je mu po angažmá při českém zastoupení u NATO byl nabídnut
další vrcholný diplomatický post ambasadora v Moskvě – a následně je podle
zákulisních informací z Hradu nabídka stažena. Matador mezinárodních
jednání odchází na pětileté angažmá v byrokratickém aparátu Evropské
komise – z prodloužené ruky státu se stává nejvýše postaveným českým úředníkem
v Bruselu (je zástupcem ředitele pro vnější vztahy). Závěr jeho kariéry, v diplomatických
kruzích považovaný za vrchol pracovního vývoje, poukazuje na poměrně známý
fenomém v českém prostředí – někteří vrcholní diplomaté se znelíbí a jsou
buď odejiti, demotivování (Kovanda) či odsunuti na neadekvátní post (Hynek
Kmoníček).
----
Karel Kovanda (* 5. října 1944, Gilsland, Velká Británie) vystudoval na Vysoké škole
zemědělské (1969). V listopadu 1968 byl předsedou Akčního výboru
studentské stávky, na jaře 1969 byl zvolen předsedou Svazu vysokoškolských studentů Čech a Moravy. V roce 1970
emigroval do USA.
Tam vystudoval politologii, v roce 1975 obhájil doktorát na MIT. V letech 1975–77 vyučoval
politologii v jižní Kalifornii, v letech 1977–79 pracoval jako jazykový
specialista v Rozhlase Peking. V roce 1985 dokončil MBA na
kalifornské Pepperdine University a v osmdesátých letech byl manažerem v
soukromém sektoru. Byl také novinářem, překladatelem a tlumočníkem na volné
noze.
V letech 1991–93 byl vedoucím administrace na Ministerstvu
zahraničních věcí ČSFR, v roce 1993 politickým ředitelem českého MZV,
zodpovědný za vztahy s Evropou a Severní Amerikou. V letech 1993–97 byl
velvyslancem ČR u OSN. V letech
1997–98 byl náměstkem ministra zahraničí (ve druhé
Klausově vládě), jako takový vedl přístupová jednáni k NATO. V letech 1998–2005 působil jako
velvyslanec ČR u NATO.
Mezi lety 2005 a 2010 byl zástupcem generálního ředitele pro
zahraniční vztahy u Evropské komise, kde je odpovědný za multilaterální vztahy
Evropské unie se Severní Amerikou, východní Asií, Austrálií, Novým Zélandem a
státy Evropského hospodářského prostoru (Norsko, Island a Lichtenštejnsko),
dále za vztahy s multilaterálními organizacemi jako OSN či OBSE a
za koncepci společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky EU.
Je ženat, s manželkou Noemi mají tři dětí. Hovoří anglicky, česky,
francouzsky, slovensky, španělsky a konverzačně německy a rusky.
[1]
Knihy Velvyslancem u Eiffelovy věže (popisující
autorovu zkušenost jako poradce Jiřího Diensbiera v prvních porevolučních
letech a velvyslancování v Paříži) a Diplomacie
je uměním kompromisu (zaměřující se na Šedivého jednání o přístupu
k NATO a vzpomínky na roli ministra zahraničí v letech 1997 – 1998)
[2]
Kniha Povolání diplomat popisuje
autorovu kariérní cestu přes studium na moskevském MGIMO, Dozorčí komisi
nezávislých států v demilitarizované zóně mezi Korejemi, na ambasádě ve
Washingtonu za pražského jara, v nejvyšších funkcích MZV a jako posledního
tajemníka Varšavské smlouvy, jehož úkolem bylo vojenský pakt v roce 1991
rozpustit.
[3]
Kovanda, K.: Česká republika v
Radě bezpečnosti OSN, Genocida ve Rwandě. 1994, Mezinárodní vztahy 3/2004, s. 45-64
