Forma knihy se blíží spíše policy paperům – pěti až osmistránkové epizody jsou zakončeny
krátkým shrnutím a doporučeními, poznámkový aparát zaujme 447 vysvětlivkami. Některé
kapitoly jsou rozčleněny podle oblastí, jiné naopak na základě obecných témat.
Do první skupiny náleží: „Čeho dosáhla Amerika?", „Hádanka jménem
Rusko", „Asijské hodnoty", „Asijští obři", „Války na
Balkáně", „Evropa - sny a noční můry" a „Británie a Evropa - čas
začít znovu jednat". Do druhé části patří kapitoly „Úvahy o studené
válce", „Zlotřilci, náboženství a terorismus", „Lidská práva a
bezpráví" a „Kapitalismus a jeho kritici". Kniha je novým moderním Macchiaveliho Vladařem[1], který podává jakýsi
manuál ke správnému vládnutí – mezi knihy podobného typu můžeme počítat ještě
práci Madeleine Albrightové[2] Doporučení budoucímu prezidentovi[3].
Studená válka a Západ
V první kapitole (Úvahy o studené válce) se dotýká českého prostředí, když vzdává
respekt Václavu Havlovi, ale druhým dechem jej označuje za levicového utopistu.
Dále zmiňuje další českou osobnost – „ČSR
vděčí téměř vizionářské
hospodářské politice svého bývalého ministerského předsedy, mého starého
přítele a oddaného hayekovce[4] Václava Klause“. Tradičně
lze pozorovat, jak konzervativně profilovaná autorka hájí tezi, že studenou
válku vyhrál Západ. Tvrdí, že to byl Ronald Reagan (s její sekundantskou
pomocí), který vyhrál válku bez výstřelu. Za klíčový faktor označuje iniciativu
USA zahájit tzv. Strategickou obrannou
iniciativu (SDI) a tím SSSR uzbrojit
– vyčerpat obrovskými náklady na zbrojení. Michail Gorbačov a většina ruských
představitelů dodnes hájí tezi, že studenou válku nevyhrál nikdo.
Druhá
kapitola (Čeho dosáhla Amerika?) se
hlouběji dostává k hodnocení, proč je americká společnost dlouhodobě
úspěšná. Podle Thatcherové tkví podstata výjimečnosti v kalvinistické
(protestantské) náboženské přesvědčení se silným důrazem na individualistické
pojetí kolektivní zodpovědnosti za stát a za společnost. Hodnoty jako
individualismus protkaný se silným národním uvědoměním a voltairovské pojetí
svobody s příměsí francouzského (původního) republikánství tvoří směs,
která podle autorky předurčuje a hodnotově opravňuje USA k pozici globálního
lídra a misionáře.
Pátá část,
zabývající se Asijskými obry, se
autorka dostává do svého analytického živlu – v podkapitolách Dnešní Čína-politika, Vyhlídky reformy,
Tchaj-wan – místo neklidu a Tchaj-wan jako model dává dohromady zajímavý
mix vědeckých dat a osobních zkušeností. V šesté kapitole (Zlotřilci, náboženství a terorismus) dokazuje, proč si získala označení
Železná lady – republikánskou rétorikou popisuje nutný diskurs s pomocí tvrdé
síly[5] vůči jednotlivým zlotřilým státům[6].
Lidskoprávní amorfie a rozporuplný Balkán
Přínosnou pro
diskuzi je sedmá kapitola Lidská práva a
bezpráví – Thatcherová zde kritizuje abstraktnost pojmosloví, které
empiricky dokazuje při komparaci anglických lidsko-právních materií (Magna
charta) a evropské Listiny lidských práv.
Autorčiným argumentem je, že lidskoprávní diskurs nesmí být zneužíván
levicově-utopickým směrem, který vedl k vytvoření Mezinárodního trestního
tribunálu (ICC) v Haagu. Bývalá ministerská předsedkyně obhajuje krok USA
tribunál neuznat a tvrdí, že by se tak měly chovat i ostatní rozumné státy –
amorfní ukotvení mezinárodního práva může posloužit nikoliv k proklamované
mezinárodní spravedlnosti, nýbrž k svázání rozhodných a nutných kroků ze
strany západních lídrů. Thatcherová se nezříká zodpovědnosti, ale machiavelisticky tvrdí, že mnoho
rozhodnutí související s mezinárodní bezpečností nelze žalovat před
tribunálem. V kauze zadržení bývalého chilského diktátora Augusta
Pinocheta též obhajuje nutnost absolutní imunity státníků, která by měla být svrchovaná
před jakoukoliv jurisdikcí – pokud samozřejmě nejde o zločiny proti lidskosti.
K tématu
genocidy se dostává v analyticky nejzajímavější osmé kapitole – třicet stran
je věnováno zkoumání reakce Západu na balkánské války v devadesátých
letech v chronologickém pořadí. Její kritika zdůrazňující chybějící
razanci Západu se jeví značně kontroverzně autorčino černobílé vidění zlého srbského nacionalismu (snahy o
udržení Jugoslávie dohromady) oproti emancipačním snahám, které naopak hodnotí
pozitivně. Silně národnostně heterogenní Jugoslávie (historicky parafrázována
jako balkánský sud prachu) a její pro
Srby nepříznivé určení hranic znamenalo vyvolání konfliktu, který lze označit
jako separatistický – jednotlivé národy a etnika se zamotaly do spleti místních
konfliktů s snahou o vytvoření vlastních národních útvarů. Thatcherová
tvrdí, že „jakmile jednou národy
Jugoslávie projevily přání opustit ji, nemělo dojít k žádným pokusům
udržet zemi pohromadě". V tomto kontextu by mohlo dojít
k precedensu, který je akcentován v postmoderních dějinách – separace
Kosova, Severní Abcházie či dokonce Skotska od domovské země autorky.
Jednostranná pro-emancipační argumentace Britky je tedy velice křehká, nelze ji
užít v globálním měřítku – což je její velkou slabinou. Autorka se zasadila v roce 1999 o zásah
sil NATO proti Miloševičovi – její republikánsko-konzervativní tendence k tvrdé
doktríně se po odchodu z úřadu nezměnily.
Dále se
na konci kapitoly zamýšlí nad příliš rychlým přijetím Srbska do evropských
společenství – tvrdí, že nelze „podplácet
režimy, aby se podrobily podmínkám, které měly přijmout hned“. Výstupem
z kapitoly je po přemýšlení nad Balkánem upravená definice státu – „národní stát není stát, kde žije jeden
národ. Spíše je to stát, kterému pokrevní a historická pouta většiny obyvatel
zajišťují zvláštní jednotnost a soudržnost. To však většiny nezbavuje práv –
stát ostatně není pouze kmen, je to právní subjekt. Aby byl národ silný a
demokratický, smysl pro národovectví musí doplňovat péče o lidská práva.“
Kniha je zakončena
úvahami nad Evropskou unií. Za zmínku stojí parafráze Descartesova citátu (Myslím, tedy jsem) – „Jsem, tudíž konám.“ – jímž autorka korunuje svou kritiku neexistence
evropského státu, který podle ní nikdy existovat nebude. Jak je známo,
Thatcherová je silnou zastánkyní národních států a jejich zájmů – tedy
realistické teorie mezinárodních vztahů.
Publikováno
na moderni-dejiny.cz
[1]Více
detailů o knize na http://cs.wikipedia.org/wiki/Vladař
[2]
Bývalé ministryni zahraničí USA za prezidenta Clintona, mimochodem
s českými kořeny
[3]
V knize autorka doporučuje americkému prezidentu, který bude zvolen ve
volbách 2008, jak se zachovat, aby navrátil
Americe její postavení supermocnosti („superpower“).
[4]
Odkaz na ekonomickou školu – viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Friedrich_August_von_Hayek
[5] Označované
jako hardpower
– laicky řečeno, z pozice síly a za využití
tvrdých prostředků – tedy armády a silové převahy.
[6] Tzv. rogue states - Národní bezpečnostní strategie USA je definuje jako státy, které brutalizují své
vlastní obyvatelstvo, nevykazují žádný respekt k
mezinárodnímu právu, ohrožují své sousedy,
jsou odhodlány získat zbraně hromadného ničení,
sponzorují terorismus po celém
světě…“. Do této
skupiny dle USA patří Irák, Írán a Severní Korea.
