Recenze knihy: Jaroslav Šedivý,
Velvyslancem u Eiffelovy věže, Praha - Paříž v zahraniční politice, Mladá
fronta 2008, 240 stran, ISBN 80-204-1716-8
. Zásadní přínos však přestavuje úvodní část díla, v níž
autor detailně analyzuje počátky československé zahraniční politiky po roce
1989. Do způsobu zpracování této knížky se nutně promítla zkušenost historika,
který se neobejde bez dokumentů a jejich interpretace, ale zároveň i chuť
esejisty obohatit vyprávění o příběhy z okraje historického výkladu. Tato
publikace je kombinací historiografické práce na základě interpretace dokumentů
z vlastního archivu, doplněná osobními vzpomínkami na četná jednání, kterým byl
jako velvyslanec přítomen, i osobního hodnocení jednotlivých aktů. Publikace je
rozdělena do dvou částí – kratší úvodní epizoda se nazývá Cestou do Paříže, převážná většina knihy - čtyři pěti obsahu zahrnují poznatky ze
čtyřleté služby v roli velvyslance (nazvaná U Eiffelovy věže).
První část knihy stojí na dvou
základních tématech – popisuje počátky tvorby porevoluční zahraniční politiky a
odsun sovětských vojsk spolu se snahami o rozpuštění Varšavského paktu. Toho
období prožil autor jako poradce minstra zahraničních věcí Jířího Diensbiera.
Přínosnými jsou Šedivého postřehy z jednání se sovětskou stranou o odsunu
vojsk, která do ČSR přijela v srpnu 1968. Autor, vzděláním historik,
deskriptivně předvádí stavbu argumentační linie proti ruské straně – ve Vídni
již několik let probíhalo jednání mezi bloky o snižování počtu konvenčních
zbraní v Evropě, což dávalo ruské straně argument proti nezávislému
jednání pouze s českou delegací. Jak autor deklaruje, výstup jednání
Johanes/Adamec – Ševarnadze/Gorbačov
s formulací „v kontextu
celoevropského odzbrojování“ by znamenal legitimní právní zakotvení pobytu
sovětských vojsk a následně legalizaci samotné Brežněvovy doktríny, pokud by
zůstala česká diplomacie nadále pasivní. Důležitou prací autora bylo definování
pevné argumentační linie, která byla z precedenčního hlediska postavena na
zaměřování se sovětské politiky na akcentaci nezasahování do vnitřních otázek
států (což mimochodem ruské strana verbálně prosazuje dodnes). Vyhrocené
jednání nakonec rozklíčovala výhružka české strany, že nazvou vojska
Varšavského paktu okupační armádou, po níž se vyjednávání přesunulo do věcné
roviny. Autor nereflektuje další argument, který zmiňuje jako klíčový spoluúčastník
jednání Michael Kocáb – výhružku sovětské straně týkající se lidových nepokojů
vůči cizím vojskům. Jak je v popisu jednotlivých jednání uvedeno, tehdejší
poradce ministra definuje ruskou vyjednávací taktiku (jak sám uvádí – dočetl se
o ní z odborné literatury během svých sedmnácti let jako čistič oken) jako
zastrašování (dělostřeleckou přípravu a
je nás mňogo – velice početné vyjednávací
týmy), neskonalou vůli vždy udržet jednání pouze na základě vlastní
argumentace (tedy dominantně nevěnovat pozornost argumentaci protivníka) a
neschopnost přiznat si, že dochází k principálním změnám.
V raném počátku devadesátých
let stál důraz české diplomacie na stěžejním bodu – redefinovat bezpečnostní
strukturu Evropy. Žádná velmocenská struktura se nerada vzdává své moci, tudíž
můžeme s odstupem dvou dekád označit popisované období jako nejnáročnější
pro českou diplomacii od druhé světové války. Již během roku 1988 bylo
naplánováno během roku 1990 vytvořit strukturální aparát Varšavského paktu
podobný infrastruktuře NATO – generální sekretář Paktu s byrokratickým
aparátem měl zvýšit politický vliv subjektu (mimochodem, poslední sekretářem
Paktu před rozpuštěním byl český diplomat Zdeněk Matějka, který se stav
hrobníkem instituce). Jak zmiňuje Šedivý
– na MZV se zrodila iniciativa institucionalizování KBSE, která by umožnila
české diplomacii vyklouznout ze struktur Paktu – akcent na celoevropskou
iniciativu, která by stála nad bipolárním uspořádáním
mezinárodně-bezpečnostních vztahů, se uchytil v zájmu prezidenta Havla. Jelikož
se západní velmoci nestavěly prvoplánově příznivě k rychlým změnám
v evropské bezpečnostní struktuře, bylo třeba přesvědčit velké hráče na
evropské mocenské šachovnici, že plán je životaschopný. Autor popisuje veliký
kredit, kterému český disidentský prezident požíval hlavně u francouzského
prezidenta Mitteranda – Havlova diplomatická snaha a pracovitost Jiřího
Diensbiera jako ministra zahraničí byly hlavními prvky, které držely české
iniciativy na evropském výsluní. To dokresluje vzpomínka autora na setkání
s Mitterandem, který české delegaci řekl - nyní máte jedinečnou šanci něco
změnit – svět je omámen Havlovou osobností a iniciativa byla
v československých rukách. Frankofonní autor knihy byl vůdčí osobností
ministerstva zahraničí, takže byl osobně přítomen jak u koncepční přípravy
zahraničně politických kroků, tak i u jednotlivých aktů – k tomuto
schématu zmiňuje, že v zahraniční politice zabere 10% signál (projev
politika, zpráva) a 90% přípravy, které nejsou veřejně viditelné.
Druhá část zahrnuje sice čtyři
pětiny rozsahu knihy, ale z hlediska obohacujících historických postřehů
přináší omezenější rejstřík, než část úvodní – autorova role se měnila
z kreativce v roli poradce a osobního přítele ministra zahraničí na
reprezentativní roli velvyslance. Zajímavá je epizoda týkající se bilaterální
přátelské smlouvy s Francií – zájmem české strany bylo definitivní uznání
nulitnosti Mnichovské dohody od samotného jejího podepsání. Jak Němci, tak
Francouzi však smlouvu považovali za neplatnou až do doby, než ji Hitler
porušil okupací ČSR z 15. 3. 1939. Spor o formulaci v preambuli
přátelské smlouvy byl veden historicko-právní motivací české strany – jak však
uvádí historik Šedivý – v memoárech narazil na dvě zajímavosti: Beneš
žádal Churchilla o totéž, avšak britský ministerský předseda mu odvětil, že Velká Británie podepsala v minulosti
již tolik nespravedlivých smluv, že kdyby neuznala jednu z nich, celý
systém by se mohl položit. Avšak díky velvyslancově aktivitě
v prohledávání pramenů bylo nalezeno komuniké podepsané De Gaullem a premiérem
Šrámkem, které v roce 1944 tuto formulaci (neuznání Mnichovské dohody od
jejího podepsání) potvrzovalo. Aktuální česko-francouzská smlouva tak byla
podepsána s touto preambulí, což vyřešilo kontroverzní francouzský náhled
jednou provždy.
Práce velvyslance je často
zpravodajská – jeho zpráva z roku 1991 pro MZV o francouzské nechuti
intervenovat v rozpadající se Jugoslávii nesla znaky analýzy, jejíž
argumentace se zdá být platná i pro dnešní intervenční politiku. Hlavními body
francouzského postoje byl nutný vysoký počet jednotek (400 000), neshoda
v rámci Rady bezpečnosti OSN s Ruskem (které tradičně hájí princip
nezasahování do vnitřních záležitostí státu, jak již autor zmínil),
diverzifikace stanovisek evropských mocností (velice patrné v dnešním
přístupu k intervenci v Libyi) a neexistence plánu, co po vítězství a
zastavení bojů. Jako velvyslanec byl Šedivý svědkem neúspěchu francouzských
komerčních investorů do české sféry, která přímo kontrastovala s úspěchy
německých firem. Jako hlavní argument uvádí rozdíl v přístupech – zatímco
německé firmy se exaktně zaměřily na obce, kraje a dané subjekty, velké
francouzské firmy se věnovaly institucionální rovině – často žádali schůzky
s ministry a náměstky, kteří však nemohli přímo nic ovlivnit. Kauzy
jaderné elektrárny Temelín a letiště Ruzyně autor analyzuje z pohledu
podezřelých praktik při konkurzech – nutno dodat, že se psala léta 1990-1994.
Kniha přináší mnoho zajímavých
osobních pohledů, jako nejpřínosnější hodnotím popisy tvorby samostatné
československé zahraniční politiky a akcent na novou bezpečnostní strukturu
Evropy, který se stal startovním impulzem na cestě, která vyvrcholila českým
vstupem do NATO v roce 1999.
Publikováno v Revue politika
