Jsme na tom velice špatně se znalostí hlavního světového jazyka. Kdy už si to konečně přiznáme a nebudeme hledat prvoplánové „řešení“ ve formě státních maturit či zvýšení platů učitelů, nýbrž se zamyslíme nad tím, co lze změnit hned zítra?
Přiznejme si
to. Většina z nás, Čechů, nemá dobrou znalost angličtiny. Systematicky se
jí příliš nevěnujeme, v důsledku čehož se bojíme mluvit, abychom nedělali
chyby a tak radši nemluvíme, když opravdu nemusíme.
Kvalitní
angličtina je výsadou několika tisíců jedinců (Zkusili jste se někdy podívat na
statistiku British Council ohledně
cambridgských certifikátů v ne-anglicky mluvících zemích Evropy versus
ČR?), většině populace zůstává zapovězena. Zůstáváme u Hello, Good Morning a elementárních obratů. Bylo by jistě zajímavé
požádat ČSÚ o komplexní statistiku, kolik lidí se v Česku dostane nad
úroveň B2 – tedy řekněme plynulé řeči na většinu standardních témat.
Strukturální změny formálního systému
vzdělávání jsou jistě opodstatněné a tereziánský styl neinteraktivnosti jistě není cestou na Západ, nýbrž na Východ.
Cílem této polemiky však není kritizovat současnou podobu státních maturit, ani
až trapně nízké platy učitelů – tedy těch, kteří vychovávají naši
budoucnost. Ptám se – co lze změnit nyní,
zítra, pozítří?
Jedno
přirovnání za všechny. Jak dobře anglicky mluví holandská populace? Ano,
konsenzuálně se shodneme, že lépe než ta česká. Kromě mnoha dalších příčin,
které si v naší kotlině nedokážeme zajistit ze dne na den, existuje jeden
fakt, který pro nás může být zajímavý.
Naprostá
většina filmů a seriálů je v holandském televizním vysílání uváděna
v originálním znění s holandskými titulky. Terminátor se tedy
nevrátí, ale skutečně come backuje.
Většina holandských vysokoškoláků běžně čte odbornou literaturu
v anglickém jazyce. Holandsko je počtem obyvatel velikostí zhruba srovnatelné s Českou
republikou.
Hodnocení o
ústupu národních tradic nechávám na komentátorech – nejsem sice příznivcem
bezhlavého přejímání anglických slov do češtiny, ale pevně věřím, že bez
globálního jazyka nemůžeme světu něco nabídnout. Globalizace tu je a bude,
ekonomická krize ji však jen o trochu zpomalí. Konkurenceschopnost
v mezinárodním (byť třeba jen evropském) prostředí je esenciálním faktorem
k tomu, aby český národ přetrval ve své stávající „národní“ podobě.
Přiznejme si
to. Svět nemluví česky. Svět nikdy nebude mluvit česky. Čeština je jazykem,
kterým se mezi sebou budou domlouvat příslušníci desetimilionové menšiny mezi
sedmi miliardami lidských bytostí. Tak jej
braňme před degradací a zánikem, ale dívejme se ven – ne dovnitř. Nebo nám svět
zase uteče. Jako našim rodičům a prarodičům.
