Následující bilance
necelých třech let vlády prvního amerického prezidenta s afroamerickým původem
si dává za cíl analyzovat působení Barracka H. Obamy v Oválné pracovně z
pohledu realpolitik a krásných ideálů ve světě tvrdé reality. Práce se bude
zabývat dvěma perspektivami – v první je kladen důraz na ideový obraz
současného amerického prezidenta, zatímco v druhém pohledu je zkoumám jeho
otisk v dějinách mezinárodní politiky od inagurace v lednu 2009.
V závěrečné části se autor zamýšlí nad samotnou pozicí prezidenta USA
z hlediska postavení lídra.
Kampaň,
píšící historii
Jak se shodují experti
na politický marketing i obyčejní lidé, Obamova předvolební kampaň v roce 2008
měla znaky právě se píšící se historie. Přelomové využití sociálních sítí (či
konkrétněji řečeno vytváření komunit followerů
– příznivců, místo „jen“ klasického sehnání peněz a kvantitativně grandiózní
kampaně, jak bylo do té doby obvyklé) spolu s aurou změny si žádaly ještě
dvě esence, které po namíchání vytvořily vítězný a těžko zapomenutelný mix. Prvním
bylo silné osobní charisma, které rodák z Havaje (a rozmanitými rodinnými
kořeny, své nejbližší sám označuje jako malou
Společnost národů) rozmíchal během své práce s komunitami na předměstí
Chicaga a obrovský řečnický talent, který doktoru práv z Harvardu dává do
ruky mocnou zbraň rétoriky nejmocnějšího muže světa (I když studie časopisu Forbes za rok 2010 přisoudila roli
nejmocnějšího muže světa čínskému prezidentovi). Silně kontrastuje s jeho
předchůdcem, Bushem mladším, do něhož se komentátoři rádi strefovali kvůli jeho
malé schopnosti oslovit publikum a velké dovednosti dělat triviální
lingvistické chyby. Druhou vítěznou esencí Obamovy kampaně byl skvěle namíchaný
mix idejí, které představil voličům a světu – díky tomuto kroku se kolem něj
vytvořila aura všehozachranitele, které
realisticky nemohl později dostát. Americká can-do
ability (vůle či schopnost překonávat překážky na cestě k úspěchu – americkému snu) byla chytře přetransformována
do volebního hesla Yes, we can!, což
americký národ ocenil a dal Obamovy důvěru 80% v den nástupu do úřadu.
Muž, který je sám o sobě ztělesněním amerického snu, připomíná ztělesnění
černošského vůdce M. L. Kinga a J. F. Kennedyho, s nímž sdílel rekordně
vysokou laťku důvěry na začátku prezidentury. Po řadě reálně nutných, ale
nepopulárních opatření (zdravotnická a pojišťovací reforma) se jeho popularita
usídlila mezi 40 a 50%.
Ideje,
jež (ne)vydržely
První rok v úřadu byl definován klíčovými
projevy tohoto excelentního řečníka. Stranická příslušnost k Demokratům i
osobní historie a slíbená změna (change.gov,
jak pojmenoval svůj web v době mezi zvolením a inagurací) přinesla jasný
postoj – rétorické odmítnutí Bushovy doktríny (regime changing policy – „změníme silou americké armády režimy
z autoritářství a zavedeme liberální demokracii“ – Irák, Afgánistán)
unilateralistické hegemonie USA a řečnické prosazování příklonu
k multilateralismu na pozadí univerzality lidských práv – tj. klasický
přesun od tvrdé republikánské jestřábí zahraniční politiky k levicovému přístupu
Demokratů. Tato, (alespoň veřejně) deklarovaná změna směru amerického diskursu si
dávala za cíl změnit vnímání USA jako supervelmoci, která prosazuje své sobecké
ekonomické zájmy silou (za Bushe jr.) na světového hegemona, který brání své
(západní a univerzalistické) ideje na globální mapě. Obamův projev na egyptské
univerzitě v Cairo a jeho smířlivá rétorika vůči muslimům mu kontroverzně
přinesla Nobelovu cenu za mír. Když cenu v říjnu 2009 přebíral, zmínil, že
teprve načrtl doktrínu, které se chce držet a že reálná práce jej teprve čeká –
jak však stálo v odůvodnění švédské Nobelovy komise – americký státník
nabídl muslimskému směru dialog, místo meče (analogie s agresivní rétorikou
republikána Bushe jr.). Obamův ideově-zahraniční diskurs byl tvrdě kritizován
po navýšení počtu amerických vojáků v Afgánistánu v roce 2010 či po
nezrušení amerického vězení v kubánském Guantanámu. Současná intervence
v Libyi (kde se však USA snaží přenést majoritní zodpovědnost na viditelně
bez Američanů téměř neschopné NATO) je sice obalena do hezkých idejí o obraně
civilistů a lidských práv, ale to by se podle tohoto vzorce musely USA aktivně
vojensky angažovat ve většině zemí severní Afriky a Blízkého Východu. Obamův
kult ochránce lidských práv na celé geopolitické mapě světa je pošramocen,
avšak jak zmínil ve svém nedávném projevu A
moment of oportunity, aktuální vlna revolucí v arabském světě teprve
ukáže, jak bude naše doba vnímána dějinami. Jinými slovy – až
v následujících pár letech se ukáže, jakým směrem se vydá arabský blok –
což bude dále determinovat roli USA jako globálního hráče. Skutečná zkouška
integrity idejí, které Obama přinesl na světovou scénu, teprve přijde. Americký
prezident bude mít příležitost ukázat, zdali jím propagovaný liberální
multilateralismus má šanci fungovat jako doktrína stále ještě hegemoniální
velmoci, která historicky vychází z unilateralistického realistického
přístupu.
--
Multilateralismus
v praxi = se všemi zadobře (?)
Druhá část se bude zabývat konkrétními
dopady Obamovy politiky na zahraniční vztahy se zbytkem světa. Hlavní změny,
které americký 44. prezident přinesl do zahraniční politiky supervelmoci, lze
rozdělit do třech pilířových oblastí.
Obama se pokusil o tzv. restart vztahů s Ruskem, které bylo
v pozici poraženého ve Studené válce a též velmoci na ústupu. Americký
lídr odvolal projekt protiraketového deštníku v režii USA a v listopadu
2010 nabídl bývalým Sovětům účast na protiraketovém deštníku pod hlavičkou
NATO. Dále na pražských Hradčanech pronesl projev o budoucím světě bez
jaderných zbraní a podepsal s ruským prezidentem dohodu New START o snížení počtu nosičů
jaderných zbraní. Tento akt sice připomněl Rusům doby, kdy hrdí sovětští lídři podepisovali
velkolepé odzbrojovací smlouvy mezi dvěma supervelmocemi, avšak obě strany
stále vlastní před 2000 přiznaných jaderných hlavic. Obamova iniciativa sice
veřejně působila velkodušně, povzbudila ruskou hrdost, avšak její reálný dopad
lze definovat jako snížení nákladů na udržování obrovského arzenálu zejména ze
strany bývalého SSSR. Americký prezident tedy východnímu partnerovi spíše podal
ruku, aby jej (alespoň v očích veřejnosti) vtáhnul zpět na světové
jeviště.
Evropa se v očích USA rozdělila na ty
spolehlivé (Polsko, Velká Británie, dočasně Španělsko, Nizozemsko) a na zbytek
– podle toho, kdo Americe vrátili
svou loajalitou při operacích v Iráku a Afgánistánu, že ji USA takřka
zachránily během dvou světových válek. Americký čtyřiačtyřicátý prezident však
nebyl tím, který by výrazněji posunul vztahy s Evropou - (jak upozornil
oxfordský profesor Timothy Garton Ash – Obamu
oosbně s Evropou nespojuje téměř nic) Starý kontinent nechává USA, aby
pokrývaly tři čtvrtiny rozpočtu NATO – což v praxi znamená, že Evropa
nechává Ameriku platit za svou obranu. Ve světle těchto fakt není pro
zaoceánskou supervelmoc Evropa centrem mocenské zahraniční politiky.
Třetím a globálně nejdůležitějším pilířem
Obamova zájmu je oblast Blízkého a Středního Východu, aktuálně i Severní
Afriky. Strategické partnerství (spíše sponzorství) Izraele již není
bezpodmínečné, americký lídr ve svém projevu[1]podpořil vznik státu
Palestina v hranicích z roku 1967, což izraelský stát nepovažuje za
přijatelné. První černošský prezident v historii státu si uvědomuje, že na
Blízkém východě je třeba vytvořit nový systém, který nestojí pouze na silové
hegemonii Izraele (s USA v zádech), ale na dalším vývoji
v bilaterálních vztazích od Egypta po Pákistán. Do této iniciativy se vklínila
vlna sociálně-ekonomických revolucí na periferii arabského světa, což odfouklo
částečně naivní představu o předvídatelnosti neizraelských států
v regionu. Dnes si USA ani Izrael nemohou být jistí, jak se bude vyvíjet
vnímání zahraniční politik ve státech, kde byli svrženi ze západního
pohledu velice stabilní autokraté, kteří víceméně dodržovali status quo k Izraeli za ekonomickou pomoc USA.
Samotného centra
arabského světa se tyto revoluce zatím nedotkly, přední americký spojenec
v regionu, Saudská Arábie, drží s tichou podporou USA lidové nálady
zkrátka (dokonce i v Bahrajnu, kde zasáhly vojenské síly Saudské Arábie
proti demonstrantům – bez reakce Západu). Jak již bylo zmíněno, Spojené státy
stahují vojenské jednotky z Iráku a v současné době i z Afgánistánu.
Zdali se z těchto zemí stane druhý (a třetí Vietnam) či Američané provedou
snad první skutečně funkční misii
demokracie, je v současné době ve hvězdách.
--
V závěru již nebude nosnou myšlenkou
analýzy ideový ani zahraničně-politický rámec Obamova působení v Bílém
domě, ale specifičnost amerického prezidentského systému a role jednotlivce
jako hlavy hegemoniální exekutivy.
Jak je známo, americký lid si skrz své Otce
zakladatele ve druhé polovině osmnáctého století zvolil prezidentský systém –
prameny tohoto přístupu můžeme hledat v osvícenských a kalvinistických
myšlenkách národa, který silně staví svou ideu existence a prosperity na
individualizaci zodpovědnosti. Tento trend je přirozeně reflektován
v přípravě a výchově lídrů země – neexistence bezplatného vysokého
školství motivuje excelentní jedince k tvrdé práci, aby dosáhli na
akademická prospěchová stipendia a mohli získat špičkové vzdělání. Celá
federace pěti desítek států tak má několik elitních vzdělávacích středisek,
obecně známých jako Břečťanová liga (Ivy
league), odkud pochází většina elit země. Můžeme konstatovat, že země
s méně než dvě stě padesátiletou tradicí má výchovně-vzdělávací cestu pro
své lídry poměrně dobře institucionalizovanou.
Prototyp
lídra? Americký prezident
Za poslední půlstoletí, primárně vzhledem
k externím podmínkám (Studená válka), byl na americké prezidenty kladen
vysoký tlak – v jejich rukách na americké prezidenty kladen vysoký tlak –
v jejich rukách spočíval osud nejen svobodného světa. Ač to nemusí být
zřejmé, každý z po-studenoválečných prezidentů musel řešit eskalující ozbrojený
konflikt v klíčové světové lokalitě[2]. Dovolím si tvrdit, že
žádná instituce lídra státu nebyla podrobena tolika zkouškám v takovém
časovém rozsahu, jako post Prezidenta USA. Uchazeč o pozici vůdce země je
velice detailně selektován při stranických primárních volbách, kdy si vzhledem
k silné tradici svou stran žádná z nominačních jednotek nedovolí
vyslat do boje o Oválnou pracovnu neadekvátního uchazeče. Uchazeč je tak mikroskopicky
lustrován a zkoušen během své kampaně, že se v moderní historii USA
nestalo, že by do křesla nejmocnějšího muže planety usedl skutečně
nekompetentní politik. Proces výběru lídra země je diametrálně odlišný od
většiny evropských zemí, kde do nejvyšší exekutivní funkce nekandidují
jednotlivé osobnosti se stranou v zádech, ale strany se svými osobnostmi. Po
vítězství ve volbách jmenuje prezident svůj tým, který působí jako jeho vláda.
Většinou se diametrálně mění podle stranického klíče (v současné vládě B. Obamy
zůstal z Bushovy administrativy pouze ministr obrany Robert Gates), celé
ústrojí se pak nazývá administrativa daného prezidenta, což jednotlivé vysoké
exekutivce částečně stigmatizuje.
Prezident USA je sice obklopen rozsáhlým a
integrovaným aparátem poradců, kteří mu poskytují nejlepší dostupné expertýzy,
avšak váha těch nejtěžších rozhodnutí leží na jeho bedrech. Proto je tento post
tou nejzodpovědnější prací, kterou lidská bytost může zastávat.
Publikováno ve čtvrtletním sborníku esejů Přítomnost
