O důležitosti samoregulace demokracie a nutnosti neporušitelnosti subsidiarity aneb proč oceňuji slova Miroslava Grebeníčka a jsem PROTI zákazu KSČM.
Fakta
Ve svém vystoupení ve Sněmovně při projednávání návrhu
zákona o třetím odboji označil tento pokus o uznání ozbrojeného
odporu proti komunistickému režimu za "adorací teroristických aktů minulosti".
Poslankyně KSČM Marta Semelová v následujícím projevu poznamenala: „Ocenění by si zasloužili
úplně jiní lidé, a těmi jsou bývalí pohraničníci, kteří naše hranice bránili,“
uvedla. Právě oni měli podle Semelové „zásluhu
na tom, že některé provokace na státních hranicích nepřerostly
v konfrontace širokého rozsahu a narušení míru.“ Stanislav Grospič
(KSČM) řekl, že se nestydí a je hrdý na členství v předlistopadové KSČ - ztotožnil
se s řečí Grebeníčka. Předseda klubu KSČM Pavel Kováčik také nemlčel.
Prohlásil, že poprvé veřejně znějí
požadavky na pozastavení činnosti či zákaz parlamentní strany zvolené ve
svobodných volbách svobodnými občany.
Paradox demokracie – je zákaz zákazů její podstatou?
Po výše popsaném odpoledni ve Sněmovně byla nadnesena
otázka zákazu komunistické strany. Pokusím se odpovědět úvahou.
Demokracie si nemůže dovolit zakázat stranu, která byla
legitimně zvolena do zastupujícího orgánu – podstata subsidiarity by pak mohla
být jednoduše a tvrdě řečeno - zneužita a znásilňována. Vždyť pokud bychom
zakázali KSČM, za jejíž názory se staví 589 765
voličů - 11,27%
obyvatelstva s volebním právem, jaký precedens bychom tím přednastavili do
budoucna? Že je možné nechat občany zvolit, kdo chtějí, aby artikuloval jejich
názory, a pak jej během volebního období rozpustíme, zrušíme? Neudělali bychom
totéž, co totalitní režim KSČ zavedl do svého kvazivolebního systému – tedy
sebral možnost volby?
Ale zejména – naše
Ústava určuje pravidla hry. Za esence našeho společenského uspořádání můžeme
označit dvě ideje. Prvním je Rousseaouva společenská
smlouva [M1] - smlouva mezi lidem a jeho vůdci.
Kritici mohou namítnout, že pro francouzského filosofa existovala pouze Obecná vůle, nikoliv partikulární zájmy
jednotlivců – jak ji však chceme definovat, když následně můžeme kalkulovat
s volebními výsledky (součet hlasů pravice/levice, součet hlasů stran,
které v programu deklarují snahu o zákaz/nezákaz KSČM) a na základě těchto
součtů legitimovat či diskreditovat onen Obecný
zájem. Kde však visí hrana objektivity?
Druhou idejí je voltairovské
pojetí svobody slova (Nesouhlasím
s tím, co říkáš, ale do poslední kapky krve budu bránit tvé právo to
říci.). Tyto prameny nám dává
jasné mantinely – volme si své reprezentanty, kteří se sdružují v různých
dresech, aby mohli silněji artikulovat naše zájmy a nechme je za nás jednat.
Pokud s nimi nebudeme spokojeni, nedáme jim v dalších volbách hlas.
Pokud se nám jejich jednání a postoje budou zamlouvat, volme je dále. Jestliže
je 589 765 občanů tohoto státu spokojených s výše uvedenými výroky a
názory, pak je to jejich svaté právo, které jim za žádných okolností nesmí být
odebráno. Pak bychom totiž demokracii jako systém vlády znásilnili, jelikož
bychom ji poskytli pouze těm, kteří „sdílejí naše názory“ – tedy svoboda volby
by byla omezena umělým zásahem do systému.
Co můžeme,
respektive bychom měli, dělat? Můžeme jít za voliči KSČM a ptát se jich, zdali
se s těmito názory skutečně ztotožňují. Můžeme medializovat reprezentanty
KSČM, pravdivě citovat jejich výroky, připravovat s nimi důkladné
rozhovory, v nichž budou muset transparentně deklarovat své vzorce
smýšlení.
Znásilnění demokracie?
Nesmíme však, za
žádnou cenu, dopustit znásilnění institutu demokracie a subsidiarity. Jakmile
jednou pošlapeme právo druhých informovaně
volit své zástupce, stanovíme precedens, který může mít dalekosáhlé
důsledky.
Jejich slova naší
společnosti ukázala zrcadlo – my sami si musíme odpovědět na dvě otázky.
1. Zdali je (naše) demokracie tak
vyspělá, že je schopna stát na vlastních nohou – tedy bez jakoby – umělých pomocných
zásahů proti její podstatě. Pokud
máme pocit, že ne, hledejme nový systém, nedegenerujme ten aktuální.
Přizpůsobení systému aktuálním náladám společnosti nikdy nepřineslo pozitivní
koncepčnost.
2. Pokud KSČM získá dvouciferný
percentuální zisk i v dalších volbách – je na čase se ptát – co dělají
demokratické strany špatně, že se v ČR najde přes půl milionu dospělých
občanů, kteří i nadále věří z nadřazenost marxismu nad kapitalismem?
Dovolím si položit
otázku zastáncům zákazu KSČM: Jaké důsledky bude represe proti politickým
reprezentantům půl milionu občanů ČR? Ať už jsou osobní zážitky každého
antikomunisty (jsem jedním z nich) jakékoliv, opravdu máme pocit, že se
vše vyřeší zákazem politického zastoupení? Co se stane s oním půl milionem
voličů? Udělá z nich polo-lidi, protože jim upřeme základní lidské právo –
volit, koho chtějí? Není zákaz politické strany druhem alibismu, kdy sice
oficiálně škrtneme jednu frázi ze seznamu na volebním lístku, avšak půl milionu
občanů zůstane bez oficiální možnosti být zastoupeno tím, kým chtějí? Budou
zrušením oficiální činnosti KSČM vymazány ideologické prameny, o kterých je
třeba mluvit? Neuděláme to samé, co komunisté udělali s demokratickými
disidenty – oficiálně je zakázali? Nebudeme na úrovni KLDR, v níž také
vládne pouze „schválená strana“ s tím rozdílem, že u nás budou fungovat
jen „schválené strany“?
Nemůžeme se na tento
případ dívat osobním pohledem nenávisti k ideologii (oprávněné), avšak
pohledem do útrob demokracie.
