Když se podíváme na novinové titulky předních západních médií,
spatříme krásná fukuyamovská hesla. Jak by bylo
krásné je vnímat jako: Tunisko, Egypt, v současné době Libye – demokracie
vítězí, dějiny (souboje demokracie
a ne-demokracie) skončily. Svět však není tak idealisticky jednoduchý, jak
bychom si přáli.
Aféry třech zmíněných států jistě znamenají mnoho pro jejich obyvatele, více však znamenají pro světový pořádek. Situace v Egyptě a hlavně současný stav v Libyi přináší přesné zrcadlo současné politické role západních demokracií v globálním prostředí.
Kde je nyní Západ?
Kde je nyní Západ?
Západ, konkrétněji personifikován USA, stojí na rozhraní
dvou dimenzí. Roli superpower, tedy jasného morálního a strategického vítěze studené války, s postupem času
ztratil – jeho postavení v geopolitické mapě lze definovat jako vnitřní
krizi hodnot a eskalující
strach z Číny. Fukuyamův koncept
konečného vítězství demokracie lze v aktuálních souvislostech vidět jako
příslovečný med okolo úst západních
představitelů – rozhodně není aktuální. Proč?
Ať už byl Huntingtonův Střet civilizací
jakkoliv nepřesný, jeho celková koncepce přibližně definuje současný dynamický
stav světa, zejména ve světle severoafrických událostí.
Západ není vítězem, není dokonce ani vítězícím směrem.
V čem se změnilo globální postavení vítězné demokracie let devadesátých,
která inspirovala Fukuyamu, na dnešní slabou
demokracii, která hledá své vnitřní hodnoty?
Drahý status quo?
Západní státy, vedené USA, se dostaly do slepé uličky.
Dlouhodobě podporovaly stabilitu na Blízkém Východě,
avšak za cenu ztráty svých idejí. Mubarak, Kaddáfí, Chomejní – tato jména byla
podporována, aby byl zachován status quo
– zejména kvůli bezpečnosti Izraele a stabilitě celého regionu. Mušaráf
v Pákistánu se též stal americkým přisluhovačem, jak nyní tvrdí místní
političtí vůdci. Kauza Wikileaks též exponovala, jakým způsobem západní elity
smýšlí – antagonistický střet lidsko-právního a demokratického akcentu a
ekonomicko-strategických zájmů se stal pro krásné západní ideály fatálním.
Po částečné konzervaci blízkovýchodní problematiky lidských
práv během studené války dochází k jasně artikulovanému apelu na změnu od
místních chudých komunit. V Egyptě protesty pokračovaly i po odstoupení
autokratického Mubaraka, hlavním trnem v oku totiž nebyl tvrdý režim, ale
socio-ekonomické podmínky, jak shrnul
think-tank Strategic Forecasting. Západní média jsou přeplněna orwellovsky newspeakovými hesly o
vítězství demokracie, ale můžeme okamžitě dodat, že jde zejména o sociální
nespokojenost s ekonomickou situací a artikulovanou revoltou proti
aktuálně vládnoucím.
Západ není již
schopen šířit demokracii. Krutý fakt. Proč?
USA se v očích muslimského Blízkého východu zdiskreditovaly.
Jak? Podporou autokratických vůdců znásilnily svou idealistickou ideu šíření
demokracie, kterou vyměnily za reálně-politickou akcentaci na
ekonomicko-bezpečnostní zájmy.
Konec misijní
demokracie
Po útocích na WTC se silně křesťanský Bush Jr. pustil do
války s islámem (po celonoční poradě s Bohem, jak se nechal
slyšet), jeho silové řešení okupace Afgánistánu a Iráku přivedla svět na
pokraj otevřené mezináboženské války. Bushův následovník Obama sice přinesl
novou koncepci hledání
společných znaků a dialogu s islámem (převážně za kterou získal
v roce 2009 Nobelovu cenu za mír), avšak léta korupce západních hodnot ve
jménu ekonomicko-bezpečnostních aspektů nelze z paměti zejména muslimského
světa vymazat.
Misionářský status západních demokratických hodnot je
evidentně popřen. Volání revolucionářů z Egypta či Libye po pomoci USA
nebylo a ani nemohlo být vyslyšeno. Proč?
V Afgánistánu a částečně i v Iráku byl stanoven
jasný precedens, který je i přes krásná slova americké angličtiny jasně čitelný
– demokracii západního typu nelze do muslimské země zavést během několika let.
Nelze srovnávat přechod k demokracii v postkomunistických evropských
státech, které sice fungovaly po staletí ve feudálních systémech, avšak
nejdůležitější blokační prvek byl během středověku minimalizován – stát byl
sekularizován od církve, (vítězný) boj o investituru zasel semena občanské
společnosti. To nelze říct o částečně teokratických systémech či o silně
autokratických režimech Blízkého východu. Je proto nadmíru jasné, že šíření
demokracie nebude pokračovat tak idealisticky rychle, jak tomu bylo
v Evropě devadesátých let. Otázkou je, zdali vůbec bude pokračovat.
Unijní politika vůči imigrujícím
muslimům
Evropská unie se tradičně omezila na krásná slova z úst
svých politických představitelů, její normativní síla opět zůstala u rétoriky.
Přestože je stoupající množství muslimů v Evropě faktem, s kterým si
Evropa neví rady (viz prohlášení evropské velké trojky Merkel, Sarkozy ,
Cameron – že multikulturalismus selhal), dají se očekávat další eskalace tohoto
ohniska. Jih Itálie je zaplavován hladovými imigranty ze států s nejistou
budoucností (Tunisko, Lybie), Unie však nemá stále jasno, co s nimi udělá.
Po fyzické stabilizaci
z hlediska jídla a ubytování bude muset následovat strukturální tah.
Jelikož však západní demokracie neví, jaká je přijatelná míra tolerance
k islámu a co už je útok na západní hodnoty, čeká ji krizový management.
Musí jasně definovat, jaká bude její politika vůči muslimským
menšinám. Francie a Dánsko žádají v době přípravy tohoto článku o
dočasné přerušení globalizovanosti Evropy Schengenským prostorem, další státy
se bojí přílohu uprchlíků. Idealistická ultraliberální představa
multikulturalismu je pasé, jak již prohlásili přední evropští lídři. Co bude
následovat?
Publikováno v Mezinárodní
politice, vydávané ÚMV MZV
