Se strategickým analytikem o předpovídání Sametové revoluce, nástupu nacionalistickách stran v Západní Evropě a o tom, proč není populismus nadávkou.
Pane
doktore, jak jste prožíval sametovou revoluci?
Velice
intenzivně. Chci však poznamenat, že jsem ji předpovídal, již několik
let před událostmi listopadu 1989. Byl jsem tedy potěšen, ale ne překvapen.
Jak jste
vnímal náhledy svých kolegů - německých analytiků na pád Berlínské zdi a
následnou „Sametovou revoluci“?
Byl to pro mne zvláštní pocit. Na rozdíl ode mne
většina německých kolegů nevěřila, že se
ten jednotný a navenek silný blok může rozpadnout. Rychlé události po pádu
Berlínské zdi je tedy překvavily.
Jak byste
dnes, s odstupem dvou dekád, hodnotil samotný průběh pádu komunismu a
bezprostředně následující roky?
Rád bych předestřel, že nemám rád generály po bitvě.
Když se díváme zpětně na ony porevoluční roky, mohou se zdát jako velice
divoké. Já je však považuji za poměrně strukturovaný vývoj. Navíc nemůžeme
prokázat, že by byla proveditelná „lepší“ alternativa. Jsem tedy poměrně
tolerantní v hodnocení transformace. Je to součást naší historie a my se
z ní mužeme poučit, ale nemůžeme ji odmítnout.
Takže otázka
– zdali byste něco udělal jinak, pokud byste mohl změnit historii, je zbytečná?
Ano, je zbytečná. Historii nezměníme a nemůžeme ji žít
znovu a „lépe“.
Česká republika a Evropská unie:
Nechtějme Euro!
Jaké byly
Vaše pocity po vstupu České republiky do EU? Jaké jsou Vaše reflexe na rok
2004?
Dívám se na tento milník přísně analyticky. Takto
viděno musím říct, že to nešlo jinak. Porevoluční trend rozšiřování EU na
východ byl silný a Česko si nemohlo dovolit ho ignorovat. Vstup ČR do EU byl
tedy jasně podmíněn mezinárodním vývojem.
Opět připomínám, že nechci být generálem po bitvě, ale
myslím si, že jsme stejně jako dalších devět států, které
vstupovaly v roce 2004, vstoupili do unijních struktur moc brzo. Podle
mého názoru jsme nebyli ještě dostatečně připraveni ani my ani EU.
Jsem dlouhodobě poměrně pesimistický
k nadnárodním celkům, které se snaží substituovat národní státy. Nevěřím,
že by se EU mohla vyvinout v superstát, ke kterému se snaží směřovat. Když
se dnes podíváme na jedno ze základních kritérií evropské integrace – tedy aby
Evropa byla akceschopným hráčem v mezinárodních vztazích – musíme
konstatovat, že se od toho ideálu spíše vzdaluje. Evropská unie nemůže jednat
jednotně, vždy jde o zájmy jednotlivých států a ve většině případů o vůli
nejsilnějších států, jako je Německo a Francie. Kdysi se tehdejší americký
ministr zahraničí Henry Kissinger ptal, na jaké telefonní číslo má volat, když
bude chtít mluvit s Evropou. Dnešní odpověď je ještě nejasnější než tehdy.
Jak tedy
s ohledem na Váš náhled hodnotíte Lisabonskou smlouvu?
Je to pokus unijních činitelů legitimizovat to, o co
se snaží – „zestátnění“ Evropy a centralizaci moci. Lisabonská smlouva je
Evropská ústava pod jiným jménem.
Zpochybňuji však to, že se rozšiřování Unie říká „integrace“. Tak to prostě není. Nelze
vytvořit stejná pravidla pro státy, které jsou v naprosto rozdílných
situacích; taková pravidla nemohou fungovat.
K Unii se v následujících letech
s největší pravděpodobností připojí Chorvatsko, v procesu
kandidátství je Turecko. Jak hodnotíte možný vstup Turecka do evropských
struktur? Nepovažujete za pravdivou anekdotu, že se Turci se do Evropy snažili
dostat po celá staletí a nyní je Evropa přijme sama s otevřenou náručí?
Mnozí dnes říkají, že je to naprosto v pořádku,
jelikož Turecko je dlouhodobým stabilním spojencem Západu – tedy NATO, abych
byl přesnější. To však dnes již plně neplatí. Turecko je sice na orientální
poměry (zatím) relativně sekularizovaný stát, ale ovládá ho myšlenka
velkoturecké politiky. Turečtí představitelé považují členství v Unii za
účelový tah k zabezpečení své velkoturecké myšlenky. Navíc si myslím, že v
posledních letech již Turci vstup do Unie nepovažují za opravdu realistickou
alternativu a proces vstupních pohovorů je jen marketingovým tahem.
Dlouhodobě
působíte i jako finanční analytik. Kdy má podle Váš Česká republika přijmout
Euro, zdali vůbec?
Myslím, že události posledního roku dávají na Vaši
otázku jasnou odpověď. Česko by podle mého názoru nemělo přijmout Euro.
Vysvětlení je jednoduché. Euro je jedním z umělých prvků, které Unie
používá na své cestě k federálnímu státu a podle mne nemůže fungovat. Vždy
tu budou státy, které budou zodpovědné a méně zodpovědné. V současnosti můžeme
dobře sledovat i to, na co jsem již dříve upozorňoval – národní měna je účinný
nástroj národní hospodářské politiky, kterého není radno se zbavovat.
Podívejme se na Řecko – kdyby mělo vlastní měnu, může
devalvovat, zvýšit tak atraktivitu svých domácích investic pro zahraniční
investory a podpořit export. S Eurem je to však nemožné. Bylo by tedy velkou
chybou, kdyby Česká republika vstoupila
do měnové unie, dokud se neprokáže, že evropská měna opravdu přežije.
Jak tedy
vidíte budoucnost Eura? Vznikne takzvané Supereuro,
jak se o něm v souvislosti s Řeckem a dalšími nezodpovědnými
státy hovoří? (koncept
Supereura je představa měnové unie, kterou by přijaly pouze ekonomicky silné
země – zejména Německo a Francie, pozn. autora)
Současný stav je neudržitelný. Domnívám se, že fiskálně zodpovědným státům dochází trpělivost
s neplatiči, které musí dotovat. Aby se měnová unie nerozpadla,
musí se konzolidovat, tj. zbavit těch,
kteří „na ní nemají“.
Může však
Evropská unie fungovat i bez Eura, není na něj již dost navázaná?
Rozhodně může, toho bych se nebál. Pokud mě paměť
neklame, proběhlo v evropském prostoru již sedm pokusů o měnové unie, ale
přežila jen měnová unie mezi švýcarskem
a Lichtenštejnskem. Euro je pouze další pokus. Pro samotné fungování společného
evropského trhu však není společná měna potřeba.
České
národní zájmy – zapojme business sféru
Jste tvůrcem
návrhu konceptu ekonomické diplomacie pro Českou republiku. Co v tomto
dokumentu české exekutivě doporučujete?
Nejdůležitějším bodem je, že by se podnikatelská sféra
měla více (i finančně) angažovat při prosazování české ekonomické diplomacie.
Česká vláda nemá dostatek prostředků na to, aby prosazovala národní ekonomické
zájmy v zahraničí. A proto by se podnikatelské svazy měly finančně podílet
třeba na udržování opěrných bodů naší ekonomické diplomacie v důležitých
regionech – ono by se jim to totiž vyplatilo.
Jak vnímáte proklamované rušení českých ambasád po světě? Co si myslíte
o možnosti tzv., spojování ambasád – tedy hájení českých zájmů ve spojení se
Slovenskem, či na ambasádách Visegrádské čtyřky?
To je hloupost. Jiný stát nikdy nebude reprezentovat
české národní zájmy, i když jde třeba o Slováky.
Myslím si, že není třeba mít ambasády v pro Česko
ekonomicky nezajímavých zemích. Je však nutné udržet a posílit české zastoupení ve státech, kde má ČR silné ekonomické
zájmy. V globální konkurenci se musíme umět pohybovat. Potřebujeme
také více ekonomicky vysoce kvalifikovaných diplomatů. I ta nejlepší
organizační struktura je bez kvalitních
vykonavatelů k ničemu.
Mluvili jsme
o českých národních zájmech. Jako bezpečnostní expert – jak vnímáte českou
armádu?
Počátkem devadesátých let jsem napsal útlou studii o
budoucnosti české armády. Zdůvodnil jsem v ní, že jsme po pádu železné
opony měli skvělou možnost vybudovat
armádu, odpovídající typu ohrožení a našim možnostem. Vyslovil jsem se
pro armádu s lehkou (převážně defenzivní) výzbrojí a strukturovanou spíše podle
policejní logiky. K ní jistě nepatří
těžké a zbraně ani nadzvukové letectvo. Vláda se však z neznámého důvodu
rozhodla zachovat tradiční armádu a zakoupila Grippeny, přesto, že ji tehdy i
generální tajemník NATO Robertson upozorňoval na to, že v Evropě je nadbytek
nadzvukových letounů.
Snad se mýlím, ale mám silný dojem, že českým obranným
silám chybí dlouhodobá koncepce, jak ohledně možných rizik tak ohledně
optimální reakce. Proto se armáda snadno stává obětí plošných a nedomyšlených
finančních škrtů. Nemůžeme však počítat s tím, že nám již nic nehrozí. Bezpečnost
státu se vždy musí odvozovat od worst
case scénáře, ne od účelově idealistických představ. Rozhodující proto je o
bezpečnosti zodpovědně a koncepčně přemýšlet.
Když mluvíme
o národní bezpečnosti – jak jste vnímal snahy o umístění amerického radaru
v Brdech?
Byl jsem rozhodně pro. Americká přítomnost
v našem regionu – ať by nebyla početně nijak obrovská – by naší bezpečnost
zvýšila. Prostě tím, že by vzrostla věrohodnost závazku západních spojenců k
naší obraně. Vím, že historická zkušenost Čechů s cizí armádou na našem
území není dobrá, ale o bezpečnosti je třeba uvažovat bez emocí.
Radar v Brdech nebude, jak je
obecně známo. Jak vnímáte snahu Obamovy administrativy zapojit Rusko do
spolupráce s NATO – zejména výsledek lisabonského summitu NATO během
loňského listopadu, kde bylo Rusko oficiálně přizváno ke spoluúčasti na
raketovém deštníku?
Myslím
si, že se samo Rusko cíleně chce začlenit do struktur Západu – má totiž
tradiční strach z Číny a z muslimských zemí. Navíc Rusko relativně
oslabuje a hledá spojence. Vzhledem k pomalosti rozhodování evropských struktur
a slabé vůli Evropanů k obraně však neočekávám, že se protiraketový deštník
uskuteční v dohledné době.
Mohl byste komentovat dopady nového
STARTu (smlouvy o snížení počtu jaderných hlavic, pozn. autora), která po ratifikaci Ruskou dumou a finálním podpisu
ruského prezidenta právě vstoupila v platnost?
Podívejte
se – Rusko i USA má stále dostatek jaderných zbraní, aby zničily celou zeměkouli. Důvod dohody je jasný – oba státy
potřebují šetřit na armádních výdajích – takže je nový STARToboustranně
výhodný.
Takže nejdůležitější na novém STARTu
je PR efekt?
Ano, úsporný a mediální efekt.
Neexistující
debata o muslimech – důkaz snobství
Dlouhodobě
žijete v Německu, kde se v nedávné době zdvihlo pozdvižení po vydání knihy dnes již bývalého člena vedení německé
národní banky Thila Sarrazina Deutschland schafft sich ab (česky
Německo se samo likviduje, pozn. autora). Jak
vnímáte toto ostrakizování?
Sarrazinovu knihu jsem četl. Čiší z ní znechucení
člověka, který jako loyální úředník a politik sloužil své zemi a je unaven
problémy s neintegrujícími se imigranty. Co následovalo, se dalo předpokládat.
Navenek byl Sarrazin mnohými politiky ostře kritizován, ale krátce po té, se
třeba Angela Merkel nechala slyšet, že multikulturalismus
selhal a je třeba hledat jiné řešení. Sarrazin řekl totéž jen trochu
ostřeji.
Za zmínku stojí v této souvislosti to, že nedávné
prohlášení britského premiéra (David
Cameron na mnichovské bezpečnostní konferenci prakticky kopíroval slova Angely
Merkel, pozn. autora) a aktuální proklamace francouzského prezidenta,
dokládají skutečnost, že se politické elity chovají podle rad svých
komunikačních poradců. Ti vědí, že většina občanů v
jejich společnosti multikulturalismus odmítá a politikům nezbývá než
artikulovat názory většiny svých voličů.
Je evidentní, že kdo bude pokračovat v dosavadní
permisivitě vůči oné části přistěhovalců, která odmítá integraci, nemá šanci na volební úspěch. Sarrazin tedy byl
politicky korektně kritizován, ale jeho názory se dostanou do stranických
programů a zejména do praxe zacházení s tou částí přistěhovalců, která se
odmítá přizpůsobit společnosti, ve které je hostem.
Takže
nepovažujete iniciativu Die Freiheit
Reného Stadkewitze, vyloučeného z CDU za pozvání nizozemského
ultrapravicového představitele Geerta Wilderse,
za politicky životaschopnou?
Ne, ta nemá šanci na to etablovat se v politickém
spektru. Artikuluje totiž pouze jeden problém, nemá kompletní politické
portfolio. V Hamburku před několika lety vznikla a po volebním úspěchu
zanikla kupříkladu strana bojující proti kriminalitě. Takové strany stojí
a padají s jedním jediným tématem a nemají proto šanci v celospolkovém
prostředí.
Sledujete počínání Nizozemce Geerta
Wilderse, který v současné době prakticky vládne z opozice současné
menšinové vládě?
Wilders
může být považován za populistu, ale artikuluje stejné téma jako Sarrazin.
Volební hlasy dostává proto, že to velká část obyvatel cítí stejně.
V Nizozemsku je situace ještě palčivější, kvůli dlouhodobější tradici
onoho multikulturalismu a
„bezbřehého“ liberalismu nejenom vůči nezaintegrovaným cizincům a také vzhledem
k vysoké hustotě obyvatelstva. To v Německu není tak horké – na větším
prostoru nejsou nezaintegrované menšiny tak nápadné. Wilders je navíc skutečný
politik – chce svůj program realizovat, Sarrazin zřejmě do politiky vůbec
nechce vstoupit. Vidí svůj cíl v tom, že
problémy popisuje.
Geert Wilders měl původně přijet
v loňském roce přednášet a diskutovat do Prahy, ale místní orgány tuto
cestu zrušily – prakticky neměl kde přednášet. Jak vnímáte tento postup?
Z mého
pohledu jde o jasnou ukázku strachu těch, kteří se domnívají, že nemají pádné
protiargumenty. Zacpat si uši před nepohodlnými myšlenkami nebo jejich
vyslovení dokonce „zakázat“ je náramně jednoduché. Do jisté míry je to i výraz
snobství. První úloha intelektuála je přece reflexe o společnosti a hned druhou
je kritická sebereflexe. Není-li ji schopen, nevidím
jeho přínos pro společnost.
Pane doktore, na závěr si dovolím
osobní otázku – proč žijete v Hamburku a ne v Praze?
Kromě osobních důvodů Vám povím ten řekněme – vlastenecký. Za ta
dlouhá léta v zahraničí jsem si udržel
zájem o český stát a budoucnost České republiky je pro mne důležitá. Díky tomu,
že žiji v Hamburku, tak nejsem ovlivněn atmosférou české kotliny a mohu
být sympatizujícím, ale i kritickým pozorovatelem. Nejdůležitější však pro mne
je nezávislost. Nemusím zastávat zájmy nějaké instituce, nemusím se podbízet a
nemusím být
politicky korektní. Mohu popisovat věci tak, jak je vidím a myslím, že tak jsem
své vlasti prospěšnější.
Děkuji za rozhovor.
Jakub Janda
Publikováno v Konzervativních
listech
--
Dr. Petr
Robejšek je politolog a poradce pro strategické otázky. Devět let působil
jako ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství Haus Rissen
v Hamburku, dnes na volné noze. Tvůrce návrhu konceptu ekonomické
diplomacie ČR . Vzdělával členy Generálního štábu německé armády, dlouhodobě se
věnuje koučování nejvyšších představitelů státní a komerční sféry.
