S politickým geografem o afrických
reformách, prohraném míru nové koncepci české zahraniční politiky a Medvěděvovi
jako herci v telenovele.
Jak dnes,
v květnu 2011, vnímáte porevoluční vývoj v Egyptě?
Domnívám
se, že odstranění prezidenta Mubáraka ani zdaleka nebylo takovým „vítězstvím“,
jak líčila média. Rozhodujícím mocenským aktérem zůstávají ozbrojené síly a
zásadní problém, kvůli kterému revoluce propukla, tj. sociální a ekonomické
problémy, není a ani nemohl být rychle vyřešen. Ať již se po volbách, zatím
předpokládám, že volby budou, k moci dostane kdokoli, tak nová vláda
dostane (rychle) nesplnitelné zadání a ocitne se pod tlakem. Pro další vývoj se
ukáže být klíčovou její (ne)schopnost mu čelit. Dokud bude akceptována
ekonomická pomoc ze strany USA (případně EU a dalších aktérů), které jsou, spolu s Izraelem,
nejvíce zaangažovány na nutností udržet regionální stabilitu, nebude situace
z našeho úhlu pohledu zásadně negativní. Problematické však je, že
bezprostřední a střednědobá bezpečnost této části světa je svázána
s vnitropolitickými problémy Egypta a pokušení svalit vinu za sociální a
ekonomické problémy země na cizince bude pravděpodobně stoupat.
Může nám prozradit,
jak by se vyvíjela Libye, kdyby se k moci dostali rebelové?
Nejsem
věštec a mám jen velmi obecné vědomosti, pokud jde o vnitřní strukturu libyjské
společnosti, takže má odpověď představuje spekulaci nedostatečně informovaného
člověka, a jako takovou ji je třeba brát. Domnívám se, že existují dva základní
scénáře: V prvním z nich bude „vláda“ rebelů uznána dostatečným
počtem důležitých aktérů, a stane se tedy v očích mezinárodního
společenství legitimním držitelem moci, avšak i nadále bude část země pod
kontrolou Kaddáfího. Pak budeme i nadále svědky pokračujících bojů a pokud
rebelové začnou výrazně prohrávat, budou jim ti, co je uznali, muset nějak
pomoci „udržet tvář“.
Ve druhém
se rebelové stanou fyzickými vítězi konfliktu a jejich hlavní starostí bude
najít nějaký (staro)nový mechanismus, jak distribuovat zisky plynoucí
z prodeje ropy. V takovém případě budou pod dvojím tlakem: zaprvé se
budou muset dohodnout mezi sebou – byl bych rád, kdybych se mýlil, ale
nedomnívám se, že budou schopni dlouhodobě a kultivovaně vyjednávat, zadruhé na
ně budou tlačit ti, kteří jim pomohli, aby jako kompenzaci získali možnost
podílet se na rekonstrukci země a těžbě ropy, respektive z ní plynoucích ziscích.
Pod tlakem mezinárodního společenství
asi dojde k relativně rychlejší dohodě, avšak tato zanedlouho začne být
zpochybňována těmi, kteří budou cítit křivdu (a je jisté, že se takoví najdou).
Situace pak začne připomínat stav v Afghánistánu v tom ohledu, že
v centru, ať již jím bude Benghází nebo Tripolis, bude zdánlivě přítomna
autorita, zatímco zbytek země bude vykazovat větší či menší známky neklidu.
Jak hodnotíte snahy
Západu, pod záštitou rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1973, o zavedení
bezletové zóny nad Libyí? Může někam vést, bez podpory pozemních bojů?
Západ
dokázal prosadit princip R2P (Responsibility to Protect), což je v obecné
rovině dobře, ale pokud nedojde, a zdá se, že tomu tak je, k jeho
„automatickému“ globálním rozšíření zůstane jen gestem a pohříchu asi gestem
nepříliš účinným. Letecká podpora rebelů evidentně nevedla k rychlému
vítězství a tím se, bohužel, účinnost onoho gesta ještě více relativizuje.
Opačného výsledku by bylo možné dosáhnout pravděpodobně jen prostřednictvím
přímého zapojení do pozemních bojů. Pak by, podobně jako v Iráku, asi
následovalo rychlé vojenské vítězství, ale to by určitě nepřineslo rychlé a
efektivní uklidnění politické situace, takže bychom asi opět byli svědky
vyhrané války a „prohraného míru“.
Libyjští rebelové
žádají o mezinárodní uznání a materiální podporu. Jak se k nim staví Západ
a jak by se podle Vás stavit měl?
Zatím
není jasné, kdo přesně jsou rebelové, co a proč chtějí a jaké jsou jejich
schopnosti (zatím opravdu není důvod se domnívat, že budou schopnější či
mravnější než Kaddáfí), takže jejich největší „kvalitou“ je prostý fakt, že se
postavili proti dosavadnímu vládci. To je dost málo na zásadní podporu, ale
když se Západ rozhodl Kaddáfímu postavit, což je správné, a když nechce a neumí
vzít věci rázně do vlastních rukou, což je špatně, ale vzhledem k situaci
ve světě pochopitelné, tak jiné východisko, než podpora rebelů není.
NATO si schválilo novou strategickou koncepci,
která s revolucemi v arabském světě nepočítala. Jak samotnou koncepci
vnímáte dnes?
S revolucemi
v arabském světě, podobně jako svého času se zhroucením sovětského bloku,
nepočítal nikdo, a z hlediska hlavního úkolu Aliance, jímž i nadále je
obrana členských zemí, to nepovažuji za problematické. Sebevětší revoluční vzepětí
v této části světa rychle nevygeneruje potenciál, jenž by byl schopen
členy NATO ohrozit. Na druhou stranu je však pravdou, že vedle nutnosti věnovat
se Rusku a Afghánistánu, což byla témata v koncepci explicitně zmíněná, se
teď pásmo nestability geograficky podstatně rozšířilo. To však nakonec nemusí
mít jen špatné důsledky, neboť menší fyzická vzdálenost může jak u evropských
politických elit, tak u veřejného mínění konečně přispět k tomu, že budou
odhozeny „růžové brýle“, díky nimž svět ještě stále vnímáme tak, jak vypadal
bezprostředně po skončení studené války, tedy že velký problém je navždy
odstraněn.
Jak obecně hodnotíte
zapojení České republiky do struktur NATO od vstupu státu do této organizace?
Myslím,
že si ve srovnání s řadou jiných států nevedeme špatně, ale to neznamená,
že by to nemohlo být jiné. Nemám důvod pochybovat o schopnostech našich vojáků
v misích, ale naše, ve smyslu celospolečenském, zapojení do společné
obrany zájmů (a hodnot) západního světa by bylo ještě efektivnější, kdybychom
byli schopni dostát svým finančním a transformačním závazkům. To je však zadání
primárně pro politickou elitu.
České ministerstvo
zahraničních věcí představilo novou Koncepci české zahraniční politiky. Co o ní
soudíte?
Řekl
bych, že se jedná o kvalitně zpracovaný materiál. Koncepce je v zásadě
krátká, logicky a přehledně strukturovaná a vychází jak ze znalosti reálného
stavu věcí, tak z možností, které ČR má. Nestaví před ČR žádné přehnaně
ambiciózní úkoly a snaží se ukázat, jaká témata (a proč) by naší zahraniční
politice „slušela“. Nejedná se o dokument, který by odrážel nějaké ideologické
priority současné vlády, ale o dokument o který se může opřít jakákoli vláda,
jež bude tvořena demokratickými stranami.
Můžete v krátkosti shrnout
působení České republiky v Evropské unii a její následnou perspektivu –
jakým směrem by se měla ubírat?
Naučili
jsme se s Unií komunikovat a učíme se smysluplně využívat výhod, jež nám
členství přináší. To, že nejsme schopni správně a v dostatečném rozsahu
čerpat finanční prostředky není problémem EU, ale naším. Podle mého soudu by se
ČR měla snažit posílit federalistické aspekty jejího fungování, protože pro
relativně malého aktéra, s otevřenou a na export orientovanou ekonomikou,
považuji za nejlepší možné takové geopolitické a geoekonomické postavení, které
umocňuje výhody (otevřená a exportní ekonomika v globálně propojeném
světě) a minimalizuje nevýhody (stát malý rozlohou, počtem obyvatel, izolovaný
od moře). To se v současnosti dá
nejlépe realizovat právě na půdorysu maximálně federalizované EU.
Jak vnímáte vzájemnou
interakci ruského prezidenta Medvěděva a premiéra Putina? Mohl byste
okomentovat jejich vztah a zkusit odhadnout další vývoj – kdo bude určovat
vývoj Ruska dál?
Tento
vývoj se jen velmi obtížně komentuje, neboť z veřejných vystoupení se jen
těžko dá soudit na skutečný stav věcí. Například jejich interakce během
loňských katastrofálních požárů byla evidentně velmi špatně režírovanou
„telenovelou“, kde Putin vystupoval coby rozhodný a Medvěděv coby citlivý
hrdina. Sice čím dál tím častěji na veřejnost pronikají informace o neshodách a
čas od času si prostřednictvím sdělovacích prostředků vymění nesouhlasná
stanoviska, ale to je zatím vše. V dnešním Rusku veřejný prostor, včetně
mediálního (s výjimkou internetu) slouží ke spektakulárním demonstracím národní
a státní jednoty, ale to podstatné se děje někde ve skrytu. Vzhledem
k tomu, jak často se Putin v poslední době začal, jakkoli mu to coby
premiérovi vlastně nepřísluší, vyjadřovat k zahraničně-politické a
bezpečností problematice bych soudil, že se bude chtít vrátit do pozice, která
mu umožní tyto dimenze ovlivňovat. Mimo jiné i proto, že jejich prostřednictvím
se velmi dobře sbírají plusové body u veřejnosti. To však nutně neznamená, že
by musel usilovat o návrat do pozice prezidenta, neboť by mohlo stačit posílit
pozici premiéra a upravit tímto způsobem politický systém. Kdyby se tak
prezidenta podařilo upozadit nemusel by čelit potenciální kritice, že se snaží
ohnout ústavu a dokonce bychom mohli být svědky v zásadě férové a otevřené
politické soutěže, neboť kompetence by byly převedeny jinam.
Pokud
jde o to, kdo bude určovat další vývoj Ruska tak je nepravděpodobné, že to bude
„lid“, neboť ten je pasivní, opozice je roztříštěná a marginalizovaná, takže se
nejpravděpodobnější jeví být varianta, že to stále budou ti, co jeho osud
určují teď.
Děkuji za rozhovor.
Jakub Janda
Publikováno
v Revue politika
--
Michael Romancov je politický
geograf. Působí
od roku 1998 jako vyučující na Institutu politologických studií UK FSV. Od roku
2007 je jeho mateřským pracovištěm Katedra mezinárodních vztahů a evropských
studií na Metropolitní univerzitě Praha.
