Pane profesore, před
několika dny byla zveřejněna analýza francouzského generála, která poukazuje na
to, že by NATO dokázalo během pár dní zpacifikovat syrské vojenské síly
v případě, že by se Aliance rozhodla v zemi intervenovat. Podobné
prognózy jsme však slyšeli již v březnu před operací v Libyi a dodnes
nebylo dosaženo zřetelného úspěchu. Západní Aliance zde válčí (byť letecky)
s armádou, která je vyzbrojena druhořadou sovětskou technikou, avšak konec
bojů se nezdá být blízko. Jaký je Váš analytický náhled – blíží se konec
konfliktu v Libyi?
Technicky vzato, konec konfliktu
může přijít v několika podobách. Kaddáfího můžete zlikvidovat jednou
bombou, když se trefíte a situace se dramaticky změní. Můžete posílit akce
pozemními jednotkami a rychlost řešení se akceleruje. Problém však je, že Západ
vede čtvrtou, možná pátou válku na základě velmi špatného politického zadání.
Západ se pokouší řešit cíle, které jsou řešitelné diplomaticky či nátlakovou
politikou, vojensko-technickými nástroji. Vojensko-technická převaha Západu je
evidentní. Jenže když vpadnete do Iráku a máte velmi špatně udělanou politickou
analýzu, výsledek je otřesný. Totéž platí i o Libyi: nejde přece o to, porazit
Kaddáfího – kdo ale přijde po něm?
Problém
není vojenský. Je v politických elitách, které neumějí správně zanalyzovat
situaci a připravit řešení. Vojáci poté fungují, pejorativně řečeno, na
zakázku. Dnes fungují na špatnou zakázku špatně – i když by mohli pozemními
silami během chvilinky obsadit Libyi, stejně jako obsadili Irák. V tom je
ta tragédie.
Proč tedy podle Vaší
interpretace politické elity Západu nejednají na základě kvalitních analýz
svých podřízených (jmenovitě tajných služeb) a vrhají se do nepromyšlených akcí
typu ochrana civilistů podle výkladu rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1973?
Kvalita politické elity byla vždy spornou
otázkou – problém však je, že to, co dnes prožíváme se západními politickými
elitami, to je utrpení. Objevily se faktory, které ovlivňují schopnost
strategického uvažování – paradoxem však je, že my jako většinová společnost
tyto faktory považujeme za pozitivní. Fandíme tomu, aby se u moci střídaly
různé politické elity, a chceme, aby se volby konaly pravidelně, tedy jednou za
čtyři až šest let. Jenže zde je ten problém: když najmete manažera na čtyři
roky – připraví vám koncepci na pět let? Takhle nám mimochodem vznikly toxické
deriváty v bankách! Tato skutečnost velice negativně ovlivňuje výchovu
politických elit a jejich strategického myšlení. A když nemáte strategické
myšlení, tak vlastně analýzu (řekněme tajných služeb o zbraních hromadného
ničení v saddámovském Iráku) ani nepotřebujete. Potřebujete pak načasování
své politiky k volbám – potřebujete vystrašit veřejnost, že třeba Irán
vyvíjí jadernou zbraň a veřejnost posléze zvolí válečníka Bushe mladšího do
Bílého domu. Klíčovým je tedy třetí rok vlády, když se blíží volby a začíná
kampaň, nikoliv v pátém, když už u moci může být váš soupeř.
Takže silnou
iniciativu francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho směrem k libyjské
operaci vnímáte primárně jako tah politického marketingu směrem k francouzským
prezidentským volbám v roce 2012?
Politické
elity jsou takto vychovávány – náš systém si vytvořit systém politického
uvažování, které je zcela nekonkurenceschopné s konfuciánským strategickým
myšlením. Ty jsou z hlediska strategického rozhodování připravovány jinak
než liberální političtí vůdci. Zapomněli jsme, že demokratický systém může
efektivně fungovat, pokud jej vedou lidé, jako byl Perikles. Potřebujeme vůdce,
kteří jsou vynikající. Demokracie má však tendenci velké a silné osobnosti
ořezávat jako nebezpečné, liberální demokracie dvojnásob – ty skutečně vládnoucí
elity jsou totiž mimo politiku. Kdyby byl někdo velice silný v politice,
řekněme dokáže pozměnit chování bank – třeba jejich výběr bankovních poplatků.
Potřebují banky někoho tak silného? Nepotřebují. Výsledek je tedy takový, jaký
je – podle něj se chovají jak banky, tak politici.
Dokážeme na základě
dnešních poznatků analyzovat podstatu arabských revolucí? V jedné Vaší
studii zmiňujete, že jsme svědky tvoření nového panarabského prvku.
Můžeme
vidět společné znaky – všimněme si, že hybatelem revolucí je všude mládež –
převážně střední vrstvy – tedy takzvaná facebooková mládež. Kromě manifestací
v Řecku a Izraeli chybí rudé prapory, chybí symboly protestu. Maximálně se
objevují národní vlajky. A chybí portréty – tedy scházejí vůdcové. Dokonce,
když se podíváme na Egypt, chybí i podobizny Násira. Fakt, že zde máme jako
hlavní masu mládež, spojenou Facebookem, vytváří obrovské možnosti manipulace. Objevují
se zde prvky, které pro mne osobně jsou zatím nečitelné. Nevzpomínám si, že by
někde ve světě stříleli odstřelovači ze střechy na manifestanty. Nyní to všude,
od Tuniska, přes Sýrii až po Bahrajn. Všude jsme tento fenomén zaznamenali.
Bohužel toto hodnocení je vše, co já dokážu nyní říct – vidíme tedy, jak málo
jsme schopni to číst.
Není
tajemstvím, že zde nejsou připravené demokratické síly, ke kterým by se tyto
revoluce uchýlily. Jsou tam sice na Západě vychovaní jedinci – děti oligarchů či
generálové, ovšem to není střední vrstva, která je základem pro liberální
státní uspořádání. Nejpravděpodobnější alternativou se zdají být antikorupčně a
sociálně laděné skupiny, které převážně inklinují k fundamentalistickému
islámu. Ten tuto sociálně orientovanou politiku přináší. To naznačuje, že zde
je přirozená voličská základna pro strany typu Muslimské bratrstvo. Čímž nechci
říct, že bude automaticky následovat zdivočelá zahraniční politika. Jistě to
však znamená změnu politiky vůči Izraeli. Proto se Izrael vyjadřuje tak
opatrně. Má proč.
V jedné ze svých
knih se zabýváte psychologickým aspektem politiky – jak vnímáte mediální diskurs
týkající se současné situace v Libyi a Sýrii?
Analýzu
nám zhoršuje skutečnost, že můžeme pracovat jen s informacemi
z médií, která situaci dílem vůbec nerozumí a dílem cíleně manipulují.
Tyto média automaticky odmítají užít informace například ze syrských vládních
zdrojů a radši vysílají srdceryvné záběry z mobilu střílejících civilistů.
Základní teze je, že informace od povstalců jsou automaticky objektivnější, než
informace z oficiálních zdrojů. Dnes ráno jsem na zahraniční televizi viděl
záběry lidí, kteří nadšeně vítají vládní vojáky. Boje se totiž nevedou mezi
armádou a civilisty, ale mezi ozbrojenou armádou a ozbrojenými civilisty! I
když budeme souhlasit s cíli civilistů, stejně nemůžeme souhlasit
s propagandou, která říká, že civilisté jsou pouze a jedině nevinní
beránci. Tato cenzura znemožňuje jakýkoliv náznak věcné analýzy. Totéž platí o
Libyi – vždyť to jsou směšné divadelní záběry, které přináší třeba Česká
televize. Nechci říct, že pravda je na vládní straně – tvrdím, že zde dochází
k jasné mediální manipulaci.
V souvislosti se
zmiňovanými revolucemi se bezpochyby mění geopolitická mapa Blízkého Východu.
Izrael sleduje okolní dění s pochopitelnou nervozitou, navíc se má na
podzim na půdě OSN jednat o státě Palestina. Máte pocit, že je politika
židovského státu i nadále udržitelná?
Z mezinárodně
politického hlediska vidíme, že Izrael má specifické postavení. Lze
konstatovat, že se opírá o silnou izraelskou lobby. Víme ale, že nejde pouze o
židovskou lobby – některá z evangelických náboženství se obrací k Izraeli jako
k naději na příchodu Krista, protože ten by měl přijít, až se opraví
Šalamounův chrám. Tito náboženští fundamentalisté, jako byl Bush mladší, jsou
vlastní církví, náboženským přesvědčením vedeni k podpoře Izraele. Když se
podíváme na demografické aspekty, je jasné, že židovský stát při nadcházející
konstelaci nemůže přežít. Má sice vojensko-technickou převahu a též motivace
jeho vojáků je vyšší, než u Arabů – brání svoji existenci. Jinými slovy, pro
Izrael je tento stav dlouhodobě neudržitelný a je lepší hledat kompromisy
v politické rovině, než se spoléhat na vojenskou převahu a mezinárodní
podporu.
Co je pro nás, středoevropské intelektuály
humanistického zaměření zásadní – je nutné se naučit, že obě dvě strany mají
pravdu. Jak Palestinci, tak Izraelci mají legitimní požadavky a jejich národně
emancipační hnutí jdoucí proti sobě jsou oprávněná. V tom je tragédie
celého sporu. Směr řešení vede k redefinici hlavních aspektů – nelze
strany vidět pouze národnostně a nábožensky rozdělené, avšak je třeba je
seskupit podle sociálních praporů. To je extrémně náročný úkol a nemám pocit,
že by se nějaká politická elita tímto směrem vydala.
NATO se od konce
bilaterálního napětí a následné rozšíření na východ od Berlínské zdi stalo
spíše politickým klubem než vojenským uskupením. Většinu jeho rozpočtu
pokrývají USA a minulý americký ministr obrany Robert Gates prohlásil, že USA
už nebudou nadále platit za evropskou bezpečnost, pokud se Starý kontinent
stane pouze černým pasažérem. Jak vnímáte roli NATO v dnešním bezpečnostním
uspořádání?
V principu
platí, že v každé vojenské alianci má rozhodující slovo ten nejsilnější.
Proto se vlastně tyto aliance dělají – aby se slabší mohl schovat u silnějšího.
Vojenská aliance není žádný demokratický klub – největší úkoly jsou kladeny na
nejsilnějšího a ten má samozřejmě největší pravomoci. Sice nejvíce platí, ale
je i autorem strategie. NATO se v podstatě chová podle americké
vojensko-politické zakázky – tento princip není špatný, prostě to tak ve
vojenských aliancích je.
Otázkou
tedy není financování, ale strategie. Samozřejmě, že USA dávají více na
zbrojení než Evropa, podle mne však Američané dávají na zbrojení třikrát více,
než potřebují k udržení převahy. Z hlediska politického úkolu udržení
vojenské hegemonie je Amerika přezbrojená. Není nejmenší důvod, proč by ji měla
Evropa v zuřivém zbrojení napodobovat. To se promítá do mezinárodní
politiky. USA nadužívají sílu
v mezinárodní politice. A výsledky jsou, jak vidíme, tristní. Evropa se do
nedávna, než se zbláznila kvůli Libyi, snažila o prosazování svých zájmů
ekonomicko-kulturním vlivem. Africká unie odsuzuje chování NATO v Libyi.
To, že se u nás o tom nemluví, neznamená, že se o tom v Africe nemluví –
na to doplatíme. Opět se chováme jako primitivní kolonialisté.
Spatřujete
pokrytectví Západu v prosazování ekonomických zájmů schovaných za roušku
rétoriky o ochraně civilistů a lidských práv?
Je to díky chování nás, Západu,
tentokrát ve formě NATO, v Libyi. Nejde o to, že by USA či NATO byly
špatné, jde o špatně prováděnou strategii. Reálné chování se odlišuje od nové
strategie NATO, přijaté v Lisabonu na podzim 2010, která je dobrá. Je
v ní například dohoda o protiraketovém systému s Ruskem, jenže se tak
reálně neděje.
Takže Obamova snaha o
reset vztahů s Ruskem ve formě dohody o snížení počtu nosičů New START
z Prahy 2010 a zrušení konceptu čistě amerického protiraketového
ochranného deštníku pod hlavičkou NATO nepřináší požadovaný efekt?
My teď tady můžeme sedět
v Praze, být členy NATO a říkat si, že Rusko vůbec neohrožujeme.
Dozbrojujeme Gruzii, stavíme základny v Černomoří, Rumunsku, Bulharsku a
Polsku… Sedněte si do ruského generálního štábu a dívejte se, jak kolem vás
stahují smyčku. Zbraně mají velmi
nepříjemnou vlastnost – že mohou být použity. Podle mne je aktuální chování
NATO chybné, vzhledem k možnostem západní civilizace - hrajeme o přežití.
Pokud bychom se tedy
drželi Vašeho názoru, tak by se NATO nemělo angažovat v Libyi? Rusko
tvrdí, že Západ si rezoluci RB OSN č. 1973 vyložil po svém a takřka ji zneužil.
Tímto způsobem rozhodně ne. Tato
rezoluce je špatná, protože umožňuje několik výkladů a to, co předvádí NATO –
způsob vedení boje, neschopnost dát explicitně najevo, jak postupovat po
vojenském vítězství – to vše svědčí o nepřipravenosti akce.
V tomto kontextu
se jako unáhlené jeví rozhodnutí České republiky uznat legitimitu libyjských
povstalců. Co o něm soudíte?
Řekněte
mi, kdo v Česku rozhodl, že jsme ve válce se státem, s nímž máme
diplomatické styky? Jako člen NATO jsme museli s bombardováním Libye
souhlasit: ve vojenském spolku tohoto typu se o válce rozhoduje konsenzem.
Jinými slovy – někdo rozhodl. Byl to ministr obrany, předseda vlády nebo vláda
jako celek? Byl to nějaký velvyslanec v Bruselu? Takto se chová demokracie
v Česku.
Jinými slovy
– my nevíme, kdo jsou to povstalci, co mají v plánu a v jakém
postavení je Kaddáfí. To nevíme. Rozhodně ale víme, že než začalo bombardování,
byla to sociálně nejrozvinutější země Afriky.
Takže neočekáváte, že
by se Západ vrhl do vojenské intervence proti režimu Bašára Asada v Sýrii?
Po této zkušenosti z Libye s překroucením rezoluce
Rady bezpečnosti jsem si téměř jist, že v případě hlasování o Sýrii bude
v Radě bezpečnosti vetovat podobný návrh Rusko i Čína. Rozhodně neodsouhlasí
další bezhlavé bombardování.
Někteří analytici
tvrdí, že se Západ horlivě vrhl do libyjské akce kvůli končícím francouzským a
italským koncesím na vývoz libyjské ropy a další práva měla být prodána Číně.
Ano, je to jasně čitelné. Celá
logika je jasná. I proto pomocí práva veta Čína a Rusko nedovolí Západu
v Radě bezpečnosti OSN prosadit další víceznačnou rezoluci.
Děkujeme za rozhovor.
Jakub Janda a Ondřej
Šlechta
Publikováno v Revue politika
--
Profesor Oskar Krejčí
publikoval přes dvacet knih o mezinárodní politice, působí jako prorektor
pro výzkum na Vysoké škole veřejných a mezinárodních vztahů Praha.
V devadesátých letech byl politickým poradcem premiérů Adamce a Čalfy.
