S prvním náměstkem ministra obrany a bývalým mužem číslo dva NATO o
českém zapojení v Alianci, otevírajícími se nůžky ve vojenských rozpočtech
USA a zbytku světa a nepřijatelnosti Medvěděvových podmínek.
Pane Šedivý, můžete pro naše čtenáře zrekapitulovat svým pohledem české
působení v NATO od vstupu do Aliance v roce 1999?
Česká republika se dokázala
poměrně rychle začlenit do NATO, a to jak politicky, tak vojensky. Patříme
k těm politicky aktivnějším a proreformně naladěným spojencům. Přišli jsme
s řadou vlastních iniciativ, např. v oblasti obranného plánování,
logistiky, organizace vrtulníkových schopností. Stále patříme k nejlepším
v ochraně proti zbraním hromadného ničení. Naše armáda prošla poměrně záhy
transformací a profesionalizací – tedy ve srovnání s ostatními členy
z post-komunistické Evropy, a v současné době patří – co do kvality a
schopnosti společného nasazení v operacích -- k těm v kontextu celé
Aliance nadprůměrným. A naše působení v operacích tomu odpovídá jak
rozsahem zapojení, tak jeho kvalitou.
Nicméně vzhledem
k rozpočtovým škrtům posledních let začínáme již nyní žít takříkajíc z podstaty. Naši těžce vydobytou pozici, nebo lépe řečeno
prestiž spolehlivého spojence, který do společného obranného potenciálu NATO
náležitě přispívá, můžeme poměrně rychle pozbýt, a to zejména
v souvislosti s dalším předpokládaným snižováním našeho rozpočtu.
Podle momentálního vládního výhledu má obrana v letech 2013 – 14 ztratit
dalších přibližně 20 procent ve srovnání s dneškem. Klesneme k 0.8 procenta HDP
(oproti Aliancí doporučeným 2 procentům) a budeme v zásadě bojovat o
přežití ve smyslu zajištění těch nejzákladnějších a absolutně nezbytných a
povinných funkcí našich ozbrojených sil. O nějakém rozvoji pak nemůže být ani
řeči. A staneme se záhy tzv. černými pasažéry NATO – tedy těmi, kdo berou více
bezpečnosti a obrany než přidávají . Naše politická váha a vliv v Alianci
tím podstatně klesnou.
Na podzim loňského
roku byla v Lisabonu schválena nová Strategie NATO, připravená týmem
Madeleine Albrightové. Tato koncepce nepočítala s intervencí v Libyi.
Můžeme se vžít do role analytika a bývalého insidera a zkusit odpovědět na
otázku, zdali se NATO bude i nadále angažovat ve vojenských intervencích
v zemích, kde probíhá tzv. arabské
jaro – aktuálně tedy v Sýrii?
Především nutno říci, že smyslem koncepčních
dokumentů a strategií není předpovídat konkrétní situace v konkrétním
místě a čase. Měly by však být schopny předvídat obecné scénáře a způsoby
použití prostředků Aliance pro její cíle.
V tomto smyslu operace na podporu bezletové zóny nad Libyí nijak
zásadně nevybočuje z aliančního repertoáru plánovacích situací, od nichž
se v NATO odvíjí plánování a rozvoj vojenských schopností. Vzhledem k tomu, že NATO paralelně
s Libyí operuje na několika dalších místech – a zejména
v Afghánistánu, jsou kapacity Aliance natolik vytíženy, že si lze jen
stěží představit otevření další vojenské operace v regionu.
Tolik z hlediska kapacity
Aliance. Ale především každému nasazení sil předchází politická debata o
vážnosti situace v té které zemi či regionu, o hloubce a případných
dopadech problému na bezpečnost a zájmy spojenců, atp. Veškerá rozhodnutí o
nasazení sil a prostředků Aliance pak podléhají souhlasu všech spojenců. V neposlední
řadě je pak žádoucí disponovat mandátem Rady bezpečnosti OSN. Vzhledem k těmto faktorům se prozatím
jeví možnost intervence v Sýrii velmi nepravděpodobná. Na druhé straně
nelze pominout fakt, že Sýrie sousedí s Tureckem – tedy přímo hraničí s územím NATO. Případnému
zvažování společného zásahu NATO by musela předcházet eskalace situace
v Sýrii do rozměrů a vážnosti, které by znamenaly přímé ohrožení Turecka.
Když se dnes,
v polovině července 2011, podívám do Libye – můžete komentovat, jaká
ponaučení přinesla Alianci bezletová zóna nad Libyí?
Odhlédneme-li od složitosti politických
debat v Alianci ohledně charakteru zapojení NATO do řešení libyjské krize,
základní lekce spočívá v praktickém poznání skutečnosti, že závislost
spojenců NATO na USA je v oblasti vojenských schopností je naprosto fatální. Každým škrtem
v obranných rozpočtech evropských spojenců – včetně naší země – se tato závislost
zvyšuje a propast mezi vojenskými potenciály Evropy a USA se rozšiřuje.
Američané zajišťují v Libyi většinu systémů velení a řízení, jsou naprosto
nepostradatelní pro informační a zpravodajskou dominanci, poskytují bezpilotní
letouny, doplňují Evropským účastníkům jejich rychle
se tenčící zásoby přesné munice, atp. A s prohlubující se propastí mezi Evropou
a USA roste americká frustrace z lehkovážného přístupu většiny evropských
států k obraně. A nabízí se otázka, zda se NATO již nyní nevzdaluje od
schopnosti naplnit tzv. úroveň ambicí, definovanou v lisabonském
strategickém konceptu – tedy požadavek či cíl dosáhnout souboru sil a
prostředků, které umožní v případě potřeby vést nejméně dvě větší a případně
několik dalších menších vojenských operací současně.
V souvislosti s majoritním zapojením
americké armády do operace v Libyi a 75% rozpočtu NATO financovaném USA
pronesl americký ministr obrany Robert Gates kritický projev k ministrům
obrany členských zemí Aliance, v němž se nechal slyšet, že si nedovede
představit, že by USA i nadále financovaly obranu evropských zemí. Působil jste
jako ministr obrany ČR i jako náměstek generálního tajemníka NATO. Můžete
komentovat tento trend týkající se amerického a evropského zapojení?
A k tomu připočtěme fakt, že
ještě před několika lety byl poměr sdílení nákladů na obranu mezi USA a zbytkem
aliance 50 na 50. Tedy tempo rozevírání nůžek mezi námi a USA je nebezpečně
vysoké. Ještě horší obrázek poskytuje
struktura výdajů. Američané investují pětkrát více na jednoho vojáka
v oblasti výzkumu a vývoje a třikrát více co do celkových nákladů, než je
evropský průměr. Tento dramatický nepoměr se nevyhnutelně projevuje
v rozdílné kvalitě – zejména co do úrovně výstroje, výzbroje,
informatizace a celkové technologické podpory a zajištění amerických a
evropských sil.
Robert Gates varoval před zaostáváním
evropských spojenců a rozpojováním mezi USA a Evropou v oblasti vojenských
schopností snad na každém ministerském zasedání během svého pětiletého působení
ve funkci ministra obrany. Do svého posledního projevu na půdě NATO shrnul vše,
co ho v posledních letech doslova štvalo. Ale tuto frustraci slyšíme i z
mnoha dalších stran amerického bezpečnostního establishmentu, ať se jedná o
politiky nebo experty. Pokud se tento trend nezmění – a nic tomu zatím
nenaznačuje – Aliance se stane pouhým politickým klubem, protože postupně zmizí
to, co ji činí unikátní – totiž integrované vojenské struktury a společný
rozvoj vzájemně se podporujících vojenských sil a prostředků. Především však nelze
donekonečna spoléhat na americkou trpělivost a ochotu držet NATO nad vodou. Čili
ty státy – včetně našeho – které škrtají v rozpočtech a snižují své
vojenské schopnosti spoléhajíce se přitom na obrannou garanci NATO, která ovšem
v zásadě stojí a padá s USA, tuto garanci paradoxně oslabují a podkopávají
jak v politickém, tak vojenském smyslu.
A ještě jedna poznámka: vývoj
světové geostrategické rovnováhy jde neúprosně proti nám. A tak zatímco Západ
fakticky odzbrojuje, v jiných částech světa vidíme přesně opačné trendy. Podle
odhadů Jane´s Defence Weekly klesne v roce 2015 podíl USA na celosvětových
zbrojních výdajích ze současných 51 na 42 procent, čínský stoupne ve stejném
období ze současných 5 na 15 procent, čímž se Číňané dostanou na úroveň součtu
obranných rozpočtů evropských zemí! Zatímco Evropané škrtnou v tomto
období nějakých 20 „obranných“ miliard USD státy skupiny BRIC (Brazílie, Rusko,
Indie, Čína) navýší odhadem o nejméně 140 miliard.
Po nástupu prezidenta
Obamy do úřadu byla odvolána iniciativa amerického radaru v českých Brdech,
do projektu protiraketového deštníku bylo na zmíněném lisabonském summitu
přizváno Rusko. Jak jako bezpečnostní expert vnímáte tento politický tah?
Rozhodnutí o změně koncepce
protiraketové obrany bylo podmíněno řadou technických, vojenských a
strategických faktorů a jsme přesvědčen, že současná logika vytváření pružného a
adaptivního systému, je správná. Svědčí o tom i skutečnost, že
v lisabonské koncepci se k ní spojenci nejen přihlásili, ale zároveň
zařadili protiraketovou obranu do rámce kolektivní obrany podle článku 5
Washingtonské smlouvy. Předchozí záměr, jehož součástí měly být stálé základny
na našem a polském území, byl v tomto smyslu téměř neprůchodný.
A ono jak říkáte „přizvání Ruska“
do projektu nepřeceňujme. Možnost určité spolupráce s Rusy – tedy spíše
než přizvání přímo do projektu -- zmiňují od Bukurešťského summitu na jaře 2007
všechny alianční dokumenty k protiraketové obraně. Navíc reakce Ruska na
otevření možnosti této spolupráce nebyly a nejsou příliš konstruktivní.
Prezident Medveděv přednesl na summitu v Lisabonu několik podmínek,
z nichž některé jsou pro Alianci prostě nepřijatelné. Takže v tomto
ohledu nás čekají ještě dlouhé debaty a je otázka, zda Rusko má v současné
době a vzhledem k tomu, že tento projekt prezentují ruští politici jako
nepřátelsky zaměřený proti jejich zemi, vůbec o nějakou podstatnou a funkční
spolupráci v této oblasti zájem.
Jste čistokrevným
zástupcem civilních bezpečnostních analytiků – studoval jste na King’s College
v Londýně, na Karlově univerzitě jste získal doktorát, vedl jste Ústav
mezinárodních vztahů. Vnímáte rozdíly v myšlení či přístupech u analytiků,
kteří pocházejí z prostředí vojenských univerzit? Lze vidět rozdíl mezi
vojenským mezinárodně-bezpečnostním vzděláním a civilními programy?
Jakékoliv zobecňování by bylo k
této otázce zavádějící. Vojensky zaměření absolventi mají zpravidla a přirozené
blíže k technologii vojenství, rozumějí lépe „nástrojům a postupům války“,
operačnímu umění, zatímco civilní experti by měli být schopni pojmout širší
strategický rámec obrany a bezpečnosti, zasadit jej do dlouhodobější analýzy,
vnímat větší spektrum faktorů nejen vojenských, ale též politických,
hospodářských a společenských, které spoluvytvářejí mezinárodní bezpečnostní
prostředí. To však neznamená, že mezi vojenskými experty nepotkávám řadu velmi
široce vzdělaných lidí s mimořádným rozhledem a schopností myslet
koncepčně. Teď ovšem hovořím spíše o anglosaském světě nebo francouzských vojenských
elitách. V našich končinách je bohužel univerzitní vojenské vzdělávání v tomto
ohledu -- mám na mysli kupříkladu kultivaci strategického a koncepčního
myšlení, znalosti válečné historie, apod. -- značně zanedbané a naprosto
nedostatečné.
Děkuji za rozhovor.
Jakub Janda
Publikováno v Global politics
--
Jiří Šedivý, M.A., Ph.D. je nestranický odborník v
oblasti bezpečnostní politiky a obranného plánování, od listopadu 2010
1. náměstek ministra obrany České republiky. V letech 2007–2010 zastával pozici náměstka
generálního tajemníka NATO pro obrannou politiku a plánování, předtím byl ministrem obrany v první vládě Mirka
Topolánka.
V minulosti
učil v Evropském centru pro bezpečnostní studia George C. Marshalla
v Německu, předtím vedl šest let Ústav mezinárodních vztahů.
