Finální a pravděpodobně již neodvratitelná ratifikace nového STARTu přináší otázku -je úmluva o snížení počtu jaderných ukázkou brilantního politického marketingu, Obamova skvělého geostrategického úsudku nebo obojím?
Síla okamžiku
Loni v dubnu byl svět omámen Obamovým projevem
s Hradčany v pozadí, na washingtonském odzbrojovacím setkání byla
slyšet moudrá slova a vidět úsměvy. Dva vládci světa v objetí za svět bez
jaderných zbraní. I šéfeditorka International
Herald Tribune se nechala
slyšet, že Obama přichází se skutečnou snahou zbavit svět jaderných zbraní.
Aktivisté za odzbrojení mohli jásat. Co se ale za Obamovou message skrývá?
Geostrategický
podtext
V pozadí nového STARTu stojí skutečnost, že Rusko se
oficiálně vzdalo role supervelmoci. Po úspěšné perestrojce a Jelcinově síti
vládců-oligarchů nic překvapivého. Země se dvě desetiletí potácí v hluboké
vnitřní krizi a pevně pohromadě ji – jako vždy historii – drží jen tvrdá ruka cara,
tentokrát Vladimira Putina.
Car si potřebuje
udržovat auru síly a moci alespoň před vlastním lidem, takže proto případ Chodorkovský, masivní protiteroristické
zásahy, konflikty v Čečensku a Severní Osetii či loňské odvolání
moskevského primátora Lužkova pro „ztrátu důvěry“. To vše jen dokresluje
obrázek mocnosti, jež přijala svou lokální roli. Nový START ji pouze oficiálně
potvrdil.
Princip propadnutí a
resocializace
Když propadnete ročníkem ve škole, ztratíte nejen respekt
svých bývalých spolužáků (těch o rok výš), ale i těch, kteří jsou na stejné
úrovni (vaši noví spolužáci). Rolí rodičů a učitelů je utěšovat vás a pomáhat
vám zapadnout do nového kolektivu. Aby se z vás nestalo zhrzené, nekontrolovatelné
individuum.
Rusko je ve stejné situaci. Jeho propadnutí bylo oficiálně
potvrzeno. Jeho spolužáci z vyššího ročníku (jediná současná supervelmoc – USA) se mu snaží dodat
sebevědomí, aby se necítilo jako „klasická“ lokální velmoc (Německo, Francie –
jeho noví „spolužáci z ročníku“). Proto se Obama v Praze
k Medvěděvovi choval tak, jak se choval. Krom toho ruský prezident získal další
přidanou hodnotu: stál vedle nejmocnějšího muže světa a získal značný politický
(a můžeme říci i historický) kredit za definitivní stržení železné opony a
vykročení vstříc světu bez jaderných zbraní. Nehledě na to, že sama dohoda o
snížení počtu jaderných hlavic je pro ruskou stranu, snažící se snížit náklady
na armádu, rozhodně výhodnější.
Zatímco Bush junior vytvořil koncepci protiraketového štítu,
který měl být namířen primárně na Blízký a Střední východ, ale neměl zahrnovat
Rusko, Obama Rusku v listopadu 2010 na summitu NATO nabídl spolupráci.
Společný štít samozřejmě neznamená plnohodnotné začlenění do struktur aliance, na
druhou stranu ale minimálně vrhá novou perspektivu na striktní nesouhlas Ruska
s integrací jeho sousedů do NATO.
Starý Kissingerův
trojúhelník
Obama svými kroky kopíruje strategii starého geopolitického
mistra Henryho Kissingera. Můžeme to nazvat snahou o détente pomocí klasickým nástrojů softpower.
V sedmdesátých a osmdesátých let stály USA před stejnou
otázkou. Kissinger – aby rozmělnil mocenské napětí mezi státem A (SSSR) a státem
B (USA) – vtáhl do hry stát C (Čína). Přetahovaná ve stylu „houpačky“ se
změnila v trojúhelník. Kissinger využil diferenciovaného pojetí komunismu
v Číně a v SSSR (to vyvrcholilo konfliktem na řece Ussuri v roce
1969). Z Číny sice neučinil partnera NATO, ale díky osobním vazbám na předsedu
vlády Čou En-laje získal do původně bipolární světové
partie třetího.
Nový trojúhelník
Obama Kissingerův tah prakticky zopakoval, i když vyměnil
role (třetím státem se namísto kdysi izolované a neexpandující Číny stalo upadající
Rusko) a použil jiné nástroje.
USA s Čínou nejsou ve studenoválečném konfliktu, ale je
jasné, že následující dekády budou patřit právě asijskému obrovi. Miliardový
stát sice směrem k Západu provedl vstřícný krok politickou neintervencí v
konfliktu na Korejském poloostrově, o své roli supervelmoci ale ví a bere ji za
samozřejmou (testování nových druhů stíhaček). Polemika Fareeda Zakarii o
neliberální demokracii, čerpající z ekonomické síly (v knize Budoucnost svobody), ukazuje, že o přerodu
v demokratické zřízení západního typu nelze v Číně v následujících
letech ani přemýšlet.
Proto pragmatické USA nabídly Rusku pomocnou ruku, poplácaly
jej po zádech, poskytly mu vhodnou kulisu při podpisu nové dohody a (spolu se
svými spojenci) prosadily sblížení Ruska se Severoatlantickou aliancí.
Závěr
Ruský medvěd sice už nemá tolik sil, na světové šachovnici ale
stále představuje důležitého hráče. USA mezitím pomalu sbírají na svou stranu další
figurky. Proto například tolik tlačí
na přijetí Turecka do EU. Aby si v huntingtonovském střetu civilizací (který
nemusí být nutně veden vojenskými prostředky) mohly na svou stranu počítat krom
Rusů i EU.
Je jasné, že jde o běh na dlouhou trať. Podpis jedné smlouvy
současné geopolitické rozložení světa nezmění. Nezapomínejme ale na Kissingera.
USA se jím budou inspirovat i v budoucnu.
Publikováno v Revue politika
