Pane náměstku, v souvislosti se zapojením sil NATO v Libyi se mluvilo i o českém zapojení. Můžete definovat, z jakých argumentů se skládalo rozhodnutí neangažovat se vojensky v této operaci?
V našem
rozhodování hrála roli řada faktorů. Především se mělo jednat o krátkodobou
operaci (původní mandát na 90 dní, nyní prodlouženo na dalších 90) se
specifickými požadavky na schopnosti, kterými ČR zatím nedisponuje. To však
neznamená, že by ČR byla „černým pasažérem“ v oblasti bezpečnosti. V rámci
sdílení společných rizik a odpovědnosti pokračuje v plnění svých úkolů v
Afghánistánu či na Balkáně, pokračuje také ve specializaci svých ozbrojených
sil na oblast ochrany proti zbraním hromadného ničení. Nově jsme zapojeni do
systému včasné výstrahy a řízení AWACS, který se na operaci v Libyi
podílí. Zvažujeme další možnosti
zapojení do případné humanitární operace EU.
Na podzim byla v Lisabonu
schválena nová koncepce NATO, která s nepokoji v arabském světě
nepočítala. Můžete jako bezpečnostní analytik komentovat, jak se Aliance k této
problematice postavila a co to znamená pro její další fungování?
Nová strategická koncepce NATO je dokumentem definujícím roli NATO ve 21.
století. Jejím cílem je připravit Alianci na to, aby byla schopna účinně čelit
novým hrozbám za pomoci nových schopností a partnerů, nikoli předvídat
konkrétní konflikty či specifický politický vývoj. Jako tři hlavní úkoly si
Aliance vytýčila kolektivní obranu, zvládání krizí - ať již před konflikty,
během nich či po nich, a konečně kooperativní bezpečnost - tedy důraz na
posilování bezpečnosti prostřednictvím partnerství. Události v arabském světě –
jakkoli nepředvídané – však ukazují, že principy, na nichž je budoucí fungování
Aliance založeno, jsou správné.
Aliance je na podobné situace připravena a plní
svoji základní roli s využitím vojenských, ale stále častěji také politických
nástrojů, kam patří i partnerství. Nezapomínejme, že Aliance je politickou, stejně jako vojenskou
organizací. Země "arabského jara" jsou ve své většině také
partnerskými zeměmi Aliance v rámci Středomořského dialogu či Istanbulské
iniciativy spolupráce a ve spolupráci s nimi se otevírají nové možnosti. V
případě Libye pak Aliance ukázala svoji připravenost rychle a pružně reagovat
na žádost mezinárodního společenství, s plným mandátem RB OSN, a získat jak
podporu arabských zemí, včetně například operační podpory Kataru a Spojených
arabských Emirátů, tak Africké unie (i přes některé medializované neshody). Ke
slovu přichází také "otestování" vztahů a spolupráce s ostatními mezinárodními
organizacemi, například v otázce, co se stane s Libyí po ukončení aliančních
operací.
Po rozpadu SSSR padal argument, že
NATO se zánikem Varšavské smlouvy ztratilo důvod své existence. Můžete
zhodnotit, jaký vliv na to mají revoluce v arabském světě?
Na tuto otázku jsem částečně odpověděl již u
předchozího dotazu. Změnilo se samozřejmě prostředí, v němž dnes Aliance
funguje, a typ hrozeb, ne však důvod její existence - chránit politickými a
vojenskými prostředky svobodu a bezpečnost všech svých členů. Současné
prostředí zahrnuje širokou a proměnlivou škálu hrozeb - od terorismu, přes
lokální konflikty, šíření zbraní hromadného ničení, kybernetické útoky až po
ohrožení kritické infrastruktury či přerušení dodávek strategických surovin. Na
scéně se objevili noví aktéři. Aliance musí být schopna na tyto hrozby
reagovat, tzn. vytvořit odpovídající nástroje a schopnosti. I přes mnohé
skeptické pohledy a problémy v oblasti zdrojů v období ekonomické
krize Aliance prokázala, že je schopna se v nové situaci adaptovat.
Ministerstvo zahraničních věcí
představilo novou Koncepci zahraniční politiky ČR. Můžete komentovat proces
její přípravy?
Poslední
koncepce české zahraniční politiky platila pro léta 2003-2006. V rámci příprav na české
předsednictví v Radě EU v první polovině 2009 byly ještě vypracovány české
priority, které se staly součásti 18 měsíčního programu Rady EU (společný
program Francie, ČR a Švédska). Poté začínala být stále patrnější naléhavá
potřeba nové koncepce zahraniční politiky ČR, která by odrážela nové reality v
mezinárodních vztazích. Ve svém
programovém prohlášení z počátku srpna 2010 se vláda zavázala tuto mezeru
vyplnit (souběžně s novou Bezpečnostní strategií) a vyslala zřetelný
signál, jak by revidovaná zahraničně politická koncepce ČR měla vypadat.
K jejím základním charakteristikám by podle vládního prohlášení měly
patřit co nejširší vnitropolitický konsensus a kontinuita.
Ve snaze dosáhnout
maximálního názorového souladu při formulování klíčových priorit
i celkového ideového rámce Koncepce se ministr zahraničních věcí Karel
Schwarzenberg několikrát sešel s poslanci a senátory a nakonec byla
Koncepce projednána v příslušných výborech obou komor Parlamentu České
republiky. Kromě toho naše ministerstvo
během posledního roku zorganizovalo ve spolupráci s Ústavem
mezinárodních vztahů celkem 18 odborných setkání expertů parlamentních
politických stran ke klíčovým otázkám české zahraniční politiky. Témata
Koncepce byla neformálně projednána i s odborníky z akademické a
nevládní sféry. Koncepce byla připravována v souladu s dalšími
strategickými dokumenty, především Bezpečnostní strategií ČR, Koncepcí působení
ČR v EU a Bílou knihou o obraně. Na
základě důkladné a dlouhodobé přípravy tak vznikl text, který byl
připraven pro politickou diskuzi ve vládě.
Z řad kritiků nové Koncepce se
ozývají narážky na její takzvané maločešství,
vnímání statutu České republiky pouze podle její ekonomické velikosti. Vnímáte
tuto kritiku jako oprávněnou nebo považujete Koncepci za čistě realistickou?
T.G.Masaryk se jako filosof i
politik soustavně zabýval „problémem malého národa“. Již v roce 1905
v Kroměříži pronesl přednášku s tímto názvem, v níž zdůraznil, že „každý
národ má svůj úkol a také my máme svůj úkol“. Pokud je tedy poukaz na „maločešství“
odkazem k Masarykovi, hrdě se k němu hlásím. Vycházím
z Masarykova přesvědčení, že i český národ má svou roli v Evropě i
kontextu celé soustavy mezinárodních vztahů. A to, že při tom jsme připraveni
vidět naši reálnou velikost, nikterak neumenšuje naše cíle.
Nejsme
velký stát, nepatříme k „velkým“ národům. Nová Koncepce zahraniční politiky ČR
pragmaticky konstatuje fakta. „Česká republika se svojí rozlohou a počtem
obyvatel v Evropě řadí mezi státy spíše střední velikosti. Jako stát s
otevřenou ekonomikou, vysokým podílem vývozu a služeb na tvorbě hrubého
domácího produktu a bez vlastních zdrojů řady základních surovin je značně
závislá na vnějším prostředí, na mezinárodní spolupráci a její
kvalitě.“ Co je špatného na tom, když Koncepce vychází z této premisy?
Nic tu není podřízeno malodušnosti, nic
nedává důvody k defétismu. V mezinárodní politice – tak jako v mnoha
jiných oborech lidské činnosti – je přesné povědomí o vlastních zdrojích a
možnostech spíše důkazem moudrosti a zdrojem síly. V textu Koncepce se
uvádí, že „ČR představuje v dnešní EU 2,1 % obyvatel a 1,2 % jejího HDP. Tato
čísla jsou reálnou základnou pro ambice a možnosti ČR.“ Je nutno se na sebe
podívat střízlivě a mít realistické ambice. Pak i menší potenciál může být
velmi efektivní. V tomto kontextu pak Koncepce vychází z předpokladu, že
ČR „své zájmy prosazuje jak samostatně, tak prostřednictvím větších celků.
Zásadní význam pro další vývoj České republiky má její členství v NATO a
v EU.“
V souvislosti s Koncepcí
se mluví o absenci strategického prosazování českých zájmů v EU. Jak jako
analytik vidíte prvních sedm let ČR v Unii z hlediska využití
potenciálu?
Sedm let není nijak dlouhá doba. Lze ji rozdělit
asi do tří etap: období od vstupu ČR do EU do českého předsednictví v Radě
EU, dále období předsednictví včetně jeho příprav a následně období po
předsednictví. Každá z těchto etap kladla specifické nároky zejména na systém
vnitrostátní koordinace evropských záležitostí a expertní posílení Stálého
zastoupení v Bruselu. Základní důrazy zůstaly stejné: snaha o získání,
resp. zachování adekvátní váhy hlasu ČR v EU, důraz na subsidiaritu a
maximální důraz na zachování kompetencí členských států, dobré využití
evropských fondů, zásadní důraz na čtyři
základní unijní svobody, vč. volného pohybu pracovní síly a samozřejmě také
jasný otisk českých zahraničně politických priorit do společné zahraniční
politiky EU. Celým obdobím se prolínalo politické jednání o institucionální
podobě EU, které vedlo k Lisabonské smlouvě. Těch sedm let, na které se tážete,
bylo po mém soudu využito dobře, zároveň se na našich dosavadních zkušenostech dá
stavět další strategie působení ČR v EU.
Dnes je evropská agenda rozdělena
pod jednotlivá ministerstva, již neexistuje jednotný koordinační úřad.
Považujete tento systém za dostačující?
Systém meziresortní koordinace ve věcech
Evropské unie funguje ve stejné podobě od vstupu ČR do EU v roce 2004.
Základním prvkem koordinace je Výbor pro Evropskou unii ustavený rozhodnutím
vlády, který má dvě úrovně – vládní a pracovní. Výkonný sekretariát výboru byl
původně na Ministerstvu zahraničních věcí, v období před českým předsednictvím
v Radě EU přešel na někdejší Útvar ministra pro evropské záležitosti, který se
po volbách v roce 2010 transformoval v souladu s Programovým prohlášením vlády
v Sekci pro evropské záležitosti na Úřadu vlády. Koordinační útvar tedy
existuje, na pracovní úrovni zasedá pravidelně každý týden, na vládní úrovni
minimálně jednou za měsíc, zpravidla však častěji dle aktuální agendy.
Již na začátku našeho členství byl rovněž
vytvořen systém gescí ke všem dosavadním i nově vznikajícím agendám a pracovním
orgánům EU. Gestory či spolugestory jsou jednotlivá věcně příslušná
ministerstva či další orgány státní správy v souladu s jejich danými
kompetencemi. Takovýto systém gescí funguje všude v zemích EU. Je logické, že
resort či orgán státní správy zodpovědný za danou problematiku „doma“, má tuto
zodpovědnost i v rámci agendy EU. Koordinace gestorů s ostatními rezorty probíhá
na expertních úrovních prakticky denně, zaštítěna pak je Výborem pro EU.
Česká diplomacie získala významný
post, Jana Hybášková se stala představitelkou EU v Iráku. Máte pocit, že
se česká diplomacie bude více prosazovat v nově vzniklé evropské
diplomatické službě?
Pozice v nově vzniklé Evropské službě vnější činnosti nepatří české
diplomacii, ale jde o významnou příležitost, jak se mohou čeští diplomaté
podílet na provádění společné zahraniční politiky EU. Post vedoucí Delegace EU
v Iráku je zatím nejvyšší¸ nicméně v zastoupeních EU již působí na méně
viditelných pozicích další čeští diplomaté. Původně vymezený třetinový podíl
pro členské státy zdaleka nebyl naplněn, a MZV systematicky podporuje
kandidáty, kteří mají šanci se uplatnit v podobných pozicích. Nejde však
zdaleka jen o vnější službu EU, nýbrž v zájmu ČR je prosazovat české
experty na další pozice v unijních institucích a to především
v oblastech, kde máme důležité zájmy a kde máme k dispozici vhodné
odborníky jako např. v energetice.
Děkuji za rozhovor.
Jakub Janda
Publikováno
v Revue politika
--
Jiří Schneider je prvním náměstkem
ministra zahraničních věcí ČR. Absolvent univerzity v Cambridge a bývalý
poslanec Federálního shromáždění ČSFR pracuje na ministerstvu zahraničních věcí
s přestávkami od roku 1993. Mezi lety 2005 a 2010 byl programovým
ředitelem Prague
Security Studies Institute.
