S americkým
profesorem mezinárodních vztahů českého původu o tom, proč nepodporuje americký
protiraketový štít, proč je rád, že USA nemusí soudit bin Ládina a o
psychiatrech pro americké ministry obrany.
NATO si schválilo novou strategickou koncepci, která
s revolucemi v arabském světě nepočítala. Jak samotnou koncepci
vnímáte dnes?
Organizace, které se
nepřizpůsobují změnám ve svém prostředí, musí zaniknout. Proto mám z nové koncepce (její hlavní
autorkou je Medeleine Albright) radost. Především
je dobré uznat, že členské země v blízké budoucnosti nečekají války, ale
krize a je na to třeba se dál připravovat.
Za druhé je zřejmé, že se události tohoto typu budou dál odehrávat mimo euro-atlantické
prostředí, a tak má-li si NATO udržet věrohodnost, musí se připravit na
intervence třeba na druhé straně zeměkoule.
A konečně se mi
líbí i akcent na Evropskou bezpečnostní a obrannou identitu (ESDI), protože
když Spojené státy utrácí na obranu tolik, jako zbytek světa dohromady, je něco
jasně v nepořádku. Je též na čase,
aby NATO ještě důrazněji zakročilo proti pirátství na moři a v počítačových
sítích.
NATO chce po Obamově odstoupení od amerického
protiraketového deštníku zapojit do nové koncepce protiraketové obrany Rusko.
Čím je tato snaha motivována a kam povede?
Koncept
protiraketové obrany (SDI) a výzkum v této oblasti jsem podporoval
v osmdesátých letech, protože samotná představa SDI děsila Kreml. Bylo to ztělesněním všeho, co potomkům
Stalina a Brežněva nedávalo spát: Sovětský svaz nebyl schopen od padesátých let
se Západem držet krok, zejména ne v techno-elektronické éře, která se
naplno rozjela v šedesátých letech.
SDI nastavila zrcadlo, v němž páni z Kremlu viděli své zoufale
obsolentní a stále méně relevantní tváře.
Po pádu komunismu
pro mě ale SDI ztratila svůj politický význam a stal se z ní zbraňový
systém. A tady je třeba veřejně uznat
(tak, jak to udělali odborníci z Massachusetts Institute of Technology),
že dosavadní technologická úroveň nedává naději, že by současný „deštník“ byl
schopen proti raketovému útoku účinně zasáhnout. Proto mne všechny plány na protiraketovou
obranu nechávají zcela chladným.
Nezáleží na tom, zda by to mělo být v ČR nebo v Rumunsku, zda
by Rusko mělo nebo nemělo být partnerem.
Jde o to, že to zatím nefunguje.
Až to bude fungovat, začněme se o tom bavit znovu. Do té doby nemá žádnou cenu systém zavádět. Je třeba ho dál vyvíjet v laboratořích.
Můžete popsat, jak jako americký rezident vnímáte smrt
Usámy Bin Ládina v očích americké veřejnosti?
Ve Spojených
státech žiji třicet tři let a nejsem tedy rezidentem, ale občanem této země. Co se bin Ladina týče, myslím, že president
Obama se k věci postavil velmi dobře.
Vydal rozkaz a převzal za jeho důsledky úplnou odpovědnost. Když operace dopadla bezchybně, světu to
oznámil bez nepatřičných triumfálních tónů.
Byl to výkon spravedlnosti.
Celý život jsem
zásadním odpůrcem trestu smrti, ale bin Ladin o sobě řekl, že je voják a že
vyhlašuje Spojeným státům válku. Zabil
skoro tři tisíce Američanů. Padl
v boji, s AK-47 na dosah ruky.
Nemám s tím sebemenší morální problém. Naopak mám radost, že ho nemusíme soudit a
poslouchat jeho nenávistné řeči.
Očekáváte změnu v americké bezpečnostní politice
po avizované výměně na postu ministra obrany?
Americká bezpečnostní
politika je věc příliš závazná, aby se měnila jen proto, že došlo k výměně
jednoho civilisty, který ostatně slouží zcela podle přání presidenta Spojených
států. Může mít vlastní styl řízení
úřadu, ale ne vlastní bezpečnostní politiku.
Můžete komentovat změny v bilaterálních vztazích
USA – Pákistán po tomto incidentu?
To je vážná
věc. Pákistán je země velmi hrdá a její
ozbrojené síly jsou v tomto ještě daleko před ostatními institucemi státu. Proto byla neohlášená americká operace proti
sídlu bin Ládina těžkou ranou pákistánskému národnímu a vojenskému
sebevědomí. Ve Washingtonu to dobře
vědí, a proto si myslím, že všechny případné americké dotazy na to, kdo
z pákistánských osobností o bin Ladinovi věděl, jsou kladeny něžně. Americko-pákistánské vztahy jsou důležité,
ale velmi křehké. Mohou jít
z extrému do extrému.
Ministr obrany Gates, který je na odchodu
z funkce, se při projevu na West Pointu zmínil, že každý ministr obrany,
který po Iráku a Afgánistánu doporučil intervenci amerických pozemních sil mimo
USA by se měl nechat vyšetřit u psychiatra. Opravdu se tedy postoj USA
k intervenci ve světě změnil?
Jsem velmi rád, že
to řekl. Je teď třeba doufat, že tohle
nebude světu připadat jako změna. Ve
skutečnosti je to návrat k normálu a útěk od katastrofálně špatné
politiky, kterou slabému a dezorientovanému presidentu Bushovi a pak i celému
světu vnutili naši neokonzervativci a jejich trpaslíci-pomocnici ve formě
jistých evropských intelektuálů, kteří (sami celoživotní nevojáci) se najednou
v 90. letech zamilovali do vojenské síly jako jediného prostředku řešení
světových problémů.
Již proběhla
bilaterální ratifikace dohody známé jako New START – paktu Obama – Medvěděv o
dalším jaderném odzbrojení. Můžete analyzovat motivace obou stran k této
dohodě?
Jestli nějaká
smlouva dává smysl, pak je to START. Je
pravda, jak naznačujete, že každá strana měla své parciální motivace, ale to
nebylo to hlavní. Nukleární arsenál,
který měl kdysi sloužit k zastrašení protivníka během Studené války, je
třeba postupně redukovat a přizpůsobovat potřebám měnící se doby.
Očekáváte další směřování USA k odzbrojení, či to
čistě závisí na politické příslušnosti obsazení Oválné pracovny?
Nemohu souhlasit
s premisou vaší otázky. Vzhledem
k tomu, ze Spojené státy utrácejí za zbrojení 700 miliard dolarů, nelze
jistě mluvit o „odzbrojení“. A národní
bezpečnost není věc stranické ideologie.
Proto nezáleží na tom, zda je v Bílém domě demokrat nebo
republikán. Pentagon vždy dostane, co
potřebuje. Je to jedna z konstant
americké politiky.
Neubráním se ale
pocitu, že vaše otázka implikuje, že Obama je jakýsi naivni míru-milovník. Tyhle sentimenty od Evropanů skutečně
sedí! Když má Česká republika poslat do
akce pár (doslova) mizerných Pandurů nebo jeden dva gripeny, je z toho
domácí politická krize. A přitom obranný
rozpočet USA ve výši 700 miliard dolarů připadá jako odzbrojení?
Kam se podle Vašeho názoru směřuje Rusko? Můžete porovnat
prezidenta Medvěděva a premiéra Putina – jak očekáváte, že se budou vyvíjet
ruské prezidentské volby?
Dynamika mezi oběma
– dnes už to tak můžeme říct – rivaly je velmi zajímavá. Kolikrát se to už v dějinách stalo, že
někdo umístil svého psíčka na nějaký post v očekávání, že ho bude dál
poslouchat. Psíček ale mezitím vyrostl
v pořádného hafana . . .
Nevím, co se stane
mezi Medvěděvem a Putinem. Je jen třeba
doufat, že Medvěděv (byť ani jeho ruce nejsou zcela čisté) by mohl Rusko vyvést
z putinovskeho marasmu. Ať si o
Medvěděvovi myslíme cokoli, nepřišel k moci za tak podivných okolností
jako Putin (myslím tím atentáty na obytné domy v září 1999 a následné
vraždy mnoha lidí, kteří se věc pokoušeli vyšetřit).
Děkuji
za rozhovor.
Jakub
Janda
Publikováno
v Konzervativních listech
--
Prof. PhDr. Igor Lukeš, Ph.D., M.A.L.D.
je americký historik českého původu a honorární konzul
České republiky v Bostonu. Vystudoval Fletcher
School of Law and Diplomacy, Tufts
University.
University.
Působí
jako profesor historie a mezinárodních vztahů na Boston University se zaměřením na historii a politiku střední a východní Evropy a současného Ruska. Je také členem
Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů.
Je
autorem řady knih, např. Inside the Apparat či Gorbachev’s USSR: A System in Crisis (1990), kniha Czechoslovakia
between Stalin and Hitler: the diplomacy of Edward Benes in the 30´s (Oxford University Press 1996) získala
cenu Boston Authors Club a Kahn
Award.
