Jan Kavan: "Ještě, že se ČR v Libyi neangažuje.“


S bývalým ministrem zahraničí o jeho kritickém náhledu na novou Koncepci české zahraniční politiky a i o tom, proč ČR není černým pasažérem NATO, jak naznačoval generální tajemník Aliance.


Pane Kavane, ministerstvo zahraničních věcí připravilo Koncepci české zahraniční politiky, která po připomínkování prošla vládou. Jako bývalý ministr zahraničí jste kritizoval nejednotnost a nestálost českých pozic směrem k zahraničí. Mohl byste Vaše námitky rozvést?

Po prvním přečtení mám dojem, že schválená Koncepce české zahraniční politiky reflektuje politiku současné vládnoucí koalice. Jde evidentně o jistý kompromis mezi ministrem zahraničí, který přece jen vnímá důležitost Evropské unie a ministrem obrany, pro kterého je klíčový především vztah k USA a k NATO. Naštěstí se do textu nepromítl euroskeptický postoj prezidenta Klause.  Zajímavé je srovnání s poslední koncepcí zahraniční politiky, kterou vypracovalo MZV pod mým vedením a schválila sociálně-demokratická vláda v roce 1999. Je samozřejmě nutné si přitom uvědomit, že naše koncepce vznikla 5 let před vstupem ČR do EU a tak jsme mohli vycházet jen z našich představ a ne z praktických zkušeností členství. Hlásili jsme se tehdy k „vizi sjednocené, demokratické, sociálně spravedlivé, prosperující a mírové Evropy bez napětí, Evropy svobodných občanů a spolupracujících regionů“. Chtěli jsme se stát členy společenství, v němž budou „plně respektována lidská, občanská i sociální práva jednotlivců včetně práva na důstojný život ve zdravém životním prostředí:“ 

Pravicovou koalici pochopitelně nezajímají např. sociální práva nebo sociální spravedlnost. Naopak vláda se v Evropě do značné míry ztrapní prosazováním výjimky z Listiny základních práv a svobod EU, která mj. zaručuje významná práva obyčejným zaměstnancům V Koncepci jsem však nenašel odkaz na tuto výjimku, kterou prosazuje především prezident Klaus, ovšem se zavádějícím  odkazem na nebezpečí požadavků sudetských Němců. O tom, že nám žádné takové hrozby nebudou hrozit mne již v době vyjednávání podmínek vstupu do EU ujišťovali, jak komisař Gunther Verheugen, tak i nejvyšší představitelé německé vlády.

Autoři Koncepce litují, že význam střední a východní Evropy opadl. Předpokládám, že mají na mysli především vnímání Spojených států amerických, zvláště pod vedením prezidenta Baracka Obamy, pro něhož je pochopitelně pád komunismu a obnovování demokracie nenávratnou minulostí. Dnes však můžeme mít významný vliv v EU, pokud v ní budeme jednoznačně prosazovat zájmy naše i regionu a současně posilovat mezinárodní vliv společné Unie.

Pro vládu je EU jen „pragmatický politický projekt, který se osvědčil při budování společného ekonomického prostoru…“.Koncepce sice zmiňuje v jedné větě podporu myšlence evropské integrace, ale jen obecně a dost bezzubě. A dost malověrně dodává, že rámec ambicí a možností ČR je dán tím, že máme jen 2.1% obyvatel EU a 1.2% jejího HDP. To je dost nepochopitelný přístup. O vlivu v dané organizaci nerozhodují jen ekonomické ukazatele, i když jsou velmi důležité. V EU má nepřehlédnutelný vliv například malé Lucembursko, jehož dlouholetý premiér Jean Claude Juncker měl jako předseda ECOFINu velký vliv na konsolidaci eurozóny. Když jsem byl předsedou VS OSN nemohl jsem ignorovat například vliv velvyslance z chudé Bangladéše, který uměl brilantně vyjednávat a komunikovat a získal tím respekt a nezpochybnitelný vliv, zvláště mezi asijskými diplomaty.

V naší koncepci jsme se jednoznačně přihlásili ke Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU (SZBP) a chtěli jsme ovlivňovat její tvorbu. O té se však současná Koncepce zmiňuje jen okrajově a Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku a její strategii z roku 2003 ignoruje zcela.

V naší koncepci jsme již v roce 1999  za cíl politiky odzbrojení považovali „svět, v němž nebude třeba odstrašující síly zbraní hromadného ničení, svět bez jaderných zbraní.“. Ve svém pražském projevu se k této vizi v dubnu 2009 přihlásil americký prezident Barack Obama, ale v současné koncepci se jen stydlivě zmiňuje „kombinace jaderných a konvenčních schopností“. V následující větě se píše o české podpoře „aliančního systému protiraketové obrany“, ale bez jakéhokoli odkazu na loňský lisabonský summit NATO, kde USA a NATO vyjádřily ochotu koordinovat budování tohoto systému s Ruskem.  Zatím se stále vyjednává. Některé evropské státy možnou dohodu s Ruskem otevřeně podpořily, ale Česká republika mezi nimi pochopitelně nefiguruje. Koncepce zmiňuje pouze ochotu ČR podpořit společný boj proti terorismu či humanitární operace, což je vskutku málo. V naší koncepci jsme jasně deklarovali, že „Zapojení Ruska do evropské bezpečnostní architektury považuje ČR za nutnou podmínku k zajištění stability na evropském kontinentu“. Některé veřejné výroky českých vládních politiků o Rusku považuji za zbytečně konfrontační. Například navzdory skutečnosti, že i EU uznala, že Saakašviliho Gruzie první přepadla Jižní Osetii a Abcházii, naši představitelé hovořili o ruském terorismu a rozpínavosti. A Gruzii zařadilo MZV mezi pětici tzv.prioritních projektových zemí v rámci rozvojové spolupráce.

Do těchto projektových zemí nebyl například zařazen Vietnam a to navzdory doporučení některých tehdejších vedoucích úředníků MZV, kteří vycházeli ze skutečnosti významných společných rozpracovaných projektů, dynamiky vietnamského hospodářství i přítomnosti mnoha vedoucích představitelů, kteří jsou k ČR vstřícní, neboť tu vystudovali. Mezi největší priority, tzv.programové země, zařadilo MZV kromě Afghánistánu například Mongolsko a Moldavsko, což naznačuje, že rozhodování bylo ovlivněno ideologickými předsudky. Mimochodem jsem si vědom, že kdysi byl Vietnam mezi těmito programovými zeměmi (tzn.s plánem spolupráce) a nyní tam již nepatří neb již není ohrožen chudobou, ale v je v zájmu českého exportu jej zařadit do druhé kategorie, tzv.projektových zemí.

V naší koncepci jsme zdůraznili význam odborníků v rozvojových zemích, kteří u nás „získali středoškolské či vysokoškolské vzdělání“ Zcela v souladu s principy OSN jsme v souvislosti s mezinárodní rozvojovou strategií zdůraznili „boj proti chudobě, zajištění všeobecného vzdělání, odstraňování nerovnosti žen, snížení úmrtnosti dětí a matek, zpřístupnění zdravotnických služeb“ apod. Vnímali jsme samozřejmě rozvojovou pomoc i jako možný nástroj k „prosazování konceptu lidských práv a demokratických hodnot“, ale nikdy jsme tímto přístupem základní pomoc nepodmiňovali. To by mi připomínalo vydírání a politiku, která by byla jen služkou ideologie.

Podpora českého exportu figurovala v naší koncepci na nejpřednějším místě. Tehdejší premiér Miloš Zeman dokonce vnímal tzv. ekonomickou diplomacii jako hlavní smysl české diplomacie. V současné Koncepci nelze najít termín ekonomická diplomacie, i když někteří autoři a bývalí diplomaté jí věnovali obsáhlé publikace, např. Doc.Ing Judita Šťouračová,CSc.,rektorka Vysoké školy mezinárodních vztahů a veřejných vztahů. Je třeba přiznat, že Koncepce podporu exportu zmiňuje, ale nejde o prioritu a obsah této politiky se nechává i na Ministerstvech průmyslu a obchodu či pro místní rozvoj, stejně jako na CzechTradu,CzechInvestu a CzechTourismu. Evidentně MZV vychází ze své zvláštní premisy, že „v obchodní oblasti jsou možnosti diplomacie omezeny“.

Jen v této souvislosti lze pochopit trestuhodné zavírání našich zastupitelských úřadů nebo jejich obchodních částí. Tomuto plánu jsem zabránil po mém jmenování ministrem zahraničí, ale současný ministr již řadu ambasád zrušil a další prý plánuje. Těch málo finančních prostředků, které se tím ušetří budou kapkou v moři politických i ekonomických ztrát způsobených naší absencí v některých perspektivních regionech Afriky, Latinské Ameriky či Asie.

Je zajímavé, že v regionech, kde se zcela přirozeně nabízí možnost pomocí diplomatů vytvořit živnou půdu pro naše podnikatele, tak tam tyhle příležitosti přenecháváme raději konkurenci, ale tam, kde bychom mohli uplatnit i politický vliv vidíme jen možnost trhu, například podle Koncepce na Blízkém východě a v severní Africe. Podle Koncepce je prý v našem „strategickém zájmu… zachování bezpečnosti Izraele jako hodnotově a kulturně blízkého demokratického státu“. Tento jednostranný a ideologický postoj se ostře odlišuje od naší politiky. V naší koncepci jsme se přihlásili k vyváženému přístupu ke všem státům této oblasti. Podpořili jsme „mírový proces na Blízkém východě“  a „ztotožnili jsme se s politikou EU směřující k posílení bezpečnosti ve Středomoří“. Evropská unie jako nedílná součást tzv. diplomatického Kvarteta má dnes možnost zmíněný mírový proces pozitivně ovlivnit. ČR jako jeden z mála členských států, který se v minulosti těšil velkému respektu jak Izraele, tak arabských států včetně Palestiny, mohla v tomto procesu hrát jistou roli, o níž jsme v minulosti byli některými arabskými představiteli i žádáni. Nemám v úmyslu tuto roli přeceňovat, ale přiznám se, že jsem se za svou zem zastyděl, když mne bývalý palestinský ministr zahraničí upozornil, že EU navzdory své jisté pasivitě stále představuje jistou naději, ale ČR je dnes zcela poslední zemí, která by mohla tuto naději jakkoliv posílit. Rychle jsme zapomněli na vlastní zkušenosti okupované země.

Jak vnímáte českou účast v multilaterálním paktu obranné politiky – NATO od našeho vstupu v roce 1999? Americká strana kritizuje, že evropští členové Aliance pokrývají pouze 25% rozpočtu a generální tajemník přímo varoval českého premiéra, že další snižování nákladů na obranu dostává ČR do pozice černého pasažéra. Směřuje český stát k pozici pasivního příjemce obranných záruk?

Náš vstup do NATO jsem jako ministr zahraničí podpořil a 12.března 1999 jsem v knihovně prezidenta Harryho Trumana nedaleko Kansasu spolu s přítelem Bronislawem Geremkem a Jánosem Matonyim (tehdy ministři zahraničí Polska a Maďarska) svým podpisem naše členství stvrdil. Nikdy jsem toho nelitoval. A to přesto, že jen o týden později nás NATO konfrontovalo s nesmírně složitým dilematem a to rozhodnutím Aliance bombardovat bývalou Jugoslávii. Jako novopečený členský stát jsme loajálně podpořili NATO a byli jsme si plně vědomi, že nemůžeme vetovat rozhodnutí, které bylo učiněno jednomyslně několik měsíců před naším vstupem. Současně jsem však zahájil jednání o tzv.česko-řecké mírové iniciativě, jejímž smyslem bylo dialogem uvnitř Aliance dosáhnout ukončení bombardování, příměří a návrat k diplomatickému jednání a časem i k dohodě o Stabilitě regionu.  Iniciativa byla ostře kritizována českým pravicovým tiskem, ale hodnocena pozitivně řadou ministrů zahraničí z evropských členských států NATO, například Thorbjornem Jaglandem, který se později stal i premiérem Norska a pak generálním tajemníkem Rady Evropy. A samozřejmě to pomohlo při obnovování styků s poválečným Srbskem a vládou Vojislava Koštunici.

Ještě bych dodal, že naše česko-řecká mírová iniciativa obsahuje formulace, které jsou velmi podobné formulacím, které si o něco později našly cestu do Rezoluce RB OSN 1244. Tato rezoluce byla závažně porušena pozdějším vyhlášením nezávislosti Kosova. Naštěstí Kosovo bylo uznáno jen menšinou (asi 38%) členských států OSN (včetně ČR,ale bez Slovenska), jehož členem se Kosovo nestane, dokud nedojde k dohodě se Srbskem, kterou by mohla a měla zprostředkovat Evropská unie.

Nemyslím si, že se ČR dostává do pozice černého pasažéra. Za prvé jsou naše náklady na obranu srovnatelné s náklady řady evropských členských států NATO. Za druhé se účastníme řady zahraničních misí, např. v Kosovu, Afghánistánu a i v Iráku, i když tam invaze neměla mandát OSN a postoj členských zemí NATO byl nejednotný. (Osobně jsem tehdy jako předseda VS OSN tuto invazi ostře kritizoval). Nepochybně nepatříme k nejpasivnějším příjemcům obranných záruk. A nakonec v těchto dnech i USA uvažují o poměrně rozsáhlých škrtech ve svých nákladech na vojenské účely.

V souvislosti s obrannou politikou jste byl kritikem amerického radaru v Brdech pouze na základě bilaterální spolupráce. Zmiňujete též, že tím zbytečně škádlíme Rusko a chováme se k němu dlouhodobě zbytečně konfrontačně. Můžete vysvětlit svůj postoj?

O „škádlení“ jsem nikdy nehovořil. Zbytečně konfrontační postoj k Rusku jsem už zmínil. Jsem přesvědčen, že je jak v našem, tak i v evropském zájmu s Ruskem spolupracovat a to na základě principu plného respektování suverenity a vzájemné výhodnosti. Dovedu si představit smysluplnou spolupráci jak EU, tak i NATO s Ruskou federací. Naopak snahy Rusko izolovat považuji za nebezpečné a kontraproduktivní. Můj postoj je srovnatelný s postojem prezidenta Václava Klause.

Americký radar jsem kritizoval, protože šlo jen o bilaterální projekt mezi USA a ČR, který nebyl schválen Aliancí a navíc nebyl schopen chránit všechny členské státy NATO, což by bylo porušením jednoho ze základních principů Aliance. Navíc i podle amerických expertů šlo o neekonomický projekt s technologií protiraketové obrany, která nebyla úspěšně testována a prověřena. Nebylo jasné proti komu měl být ten projekt zaměřen. Američané hovořili o potenciálních hrozbách z Iránu a původně ještě ze severní Koreje. Někteří čeští politici, např.premiér Topolánek hovořil o hrozbě z Ruska. Systém by tedy vedl nejen k nedostatečné obraně, nejasným výdajům, ale i k novému napětí, které v Evropě skutečně nepotřebujeme.

Domnívám se, že systém navržený prezidentem Obamou, tedy tzv.European Phased Adaptive Approach (EPAA), si zaslouží důkladnější pozornost, i když některé jeho aspekty, např.instalace systémů Aegis Ashore v Rumunsku a SM-3 IIA v Polsku pochopitelně znepokojují Rusko a bude zapotřebí to s ním projednat.


Působil jste jako předseda Valného shromáždění OSN. Jak vnímáte současný zásah sil NATO v Libyi, zaštítěný rezolucí OSN číslo 1973 s mandátem na bezletovou zónu?

Jsem rád, že Česko v tom nijak aktivní roli nehraje. Souhlasil jsem s rezolucí RB 1973/2011, která opravňuje mezinárodní společenství zajistit nad Libyí bezletovou zónu a tím zabránit vládnímu letectvu Muammara Kaddáfího bombardovat civilisty. To se mi zdálo rozumné i proveditelné. Bezletová zóna byla zajištěna velmi rychle. Spojené státy se pak do značné míry stáhly a vojenské velení převzala Aliance, s velkou aktivitou Francouzů a některých dalších evropských zemí. Jenomže nyní, kdy NATO bombarduje libyjské cíle, které jsou sice deklarované jako ryze vojenské, ale přitom umírají libyjští civilisté, tedy lidé, kteří měli být podle rezoluce RB chráněni, tak mám s další podporou velký problém. Kaddáfího režim, který se měl podle spojenců zhroutit jako domeček z karet, již několik měsíců relativně úspěšně vzdoruje rebelům, přestože ti plně využívají aktivní podpory Aliance. Jsem přesvědčen, že by generálové měli nyní dát možnost diplomatům vytvořit prostor pro vyjednávání. Aliance by se měla vyhnout porušování mandátu rezoluce Rady bezpečnosti a měla by se co nejdříve držet přesně mantinelů, které rezoluce 1973 jasně vymezuje. 

Za znepokojivou považuji i skutečnost, že spojenci nemají jasno koho vlastně rebelové v Benghází reprezentují. Jsou mezi nimi nejrůznější opoziční skupiny, kde jsou třeba mladí vzdělanci, frustrovaní z absence jakýkoliv perspektiv pro sebe, či z korupce daného režimu. Jsou tam ale také islamističtí radikálové, prokapitalističtí liberálové, a samozřejmě zástupci východních kmenů, kterým Kaddáfí neumožnil stejný přístup k nezpochybnitelnému bohatství Libye, jakému se těšil jeho vlastní kmen a některé další západní kmeny. Je to prostě velmi heterogenní uskupení, v němž se nedávno rozhořely čistky, boje i vraždy. Myslím si, že zahraničně-političtí experti by měli nejdříve pečlivě tuhle situaci analyzovat a teprve pak by měly vlády uvažovat o uznání bengházského Výboru, který ovšem nekontroluje celé území Libye, což je běžně jedna z hlavních podmínek pro uznání za legitimní vládu daného teritoria. Rovněž považuji za chybu některých českých médií a politiků, kteří zjednodušeně srovnávají takzvané „arabské jaro" (bez jakékoli diferenciace mezi třeba Egyptem a Tuniskem na jedné straně a Jemenem, Bahrajnem a Sýrií na druhé) s naším rokem 1968 nebo 1989. Tohle neinformované vidění nejen neumožňuje situaci pochopit a orientovat se v ní, ale vše jen zamlžuje a zkresluje. Vytvořená očekávání pak nutně povedou k rozčarování a zklamání.

V době kdy připravujeme tento rozhovor, dosahují civilní oběti represí
syrského režimu třech tisíc. Nemáte pocit, že okolní svět může vnímat
libyjský zásah jako precedens, který značí politiku pod praporem principu
Responsibility to protect- tudíž by měl logicky následovat zásah v Sýrii,
kde státní aparát též masakruje civilisty?"

Údaje o civilních obětech se liší. Řada západních pozorovatelů a lidsko-právní organizace píší o dvou tisících mrtvých, ale i mnoha zraněných a ještě více uvězněných odpůrců režimu Bašíra Asáda. Nechci se však dohadovat o statistikách. Krveprolití je evidentně rozsáhlé a je třeba mu rychle zabránit. Rezoluce 1973, která umožnila libyjský zásah, nedovoluje intervenci pozemními vojsky a nebyla schválena podle principu Responsibility to Protect (R2P). Jsem velkým stoupencem R2P, který byl poprvé projednáván v OSN za českého předsednictví, když díky kanadské iniciativě vznikla Mezinárodní komise pro intervenci a státní suverenitu (ICSS), jejíž zpráva, bohužel, nebyla národními vládami přijata. Říkám bohužel, neboť ICSS doporučila, myslím vhodně, splnění šesti konkrétních kritérií než by bylo možné přistoupit k vojenské intervenci proti státu, který se dopouští genocidy, válečných zločinů, zločinů proti lidskosti či etnických čistek. Mechanismus R2P musí jasně odlišit tuto mezinárodní intervenci od principu tzv.preventivní války, kterou s cílem změny režimu, který považoval za nedemokratický (nebo za nepřátelský vůči USA) prosazoval bývalý prezident George W.Bush. U nás se s touto myšlenkou ztotožnil například můj nástupce Cyril Svoboda. Princip R2P je definován ve článcích 138 a 139 Závěrečného dokumentu OSN Summitu z roku 2005 a ještě je rozpracován v rezoluci 1674/2006 a zatím naposled ve zprávě současného generálního tajemníka OSN Ban Ki-moona z roku 2009. Podle těchto kritérií (podle mne stále relativně obecných) nelze použít R2P proti současné syrské vládě. Je však třeba vyvinout na syrský režim co největší tlak a zastavit tak represe, které by mohly začít připomínat události z roku 1982. Tehdy ovšem zahynulo více než 30 000 obyvatel a diktátor Hafíz, otec současného prezidenta Bašíra Asáda, (Bashar al Assad) to tenkrát obhajoval nutností potlačit vzpouru radikálních fundamentalistických islamistů, jejichž myšlenky dnes asi nejlépe reprezentuje Al-Kajdá. K největšímu krveprolití došlo tehdy ve městě Hamá, tedy stejném městě, které je dnes svědkem největších bojů a kde údajně má Muslimské bratrstvo tradičně velkou podporu. 

I v nedávné minulosti poukazovala řada expertů na skutečnost, že se prezident Bašír Asád pokouší prosadit jisté reformy, ale naráží na silný odpor konzervativních generálů a politiků z dob svého otce a i na některé své příbuzné. Ti vždy argumentovali, že jakékoliv větší uvolnění a svobody okamžitě zneužijí právě radikální islamisté a bránili tak své vlastní mocenské postavení. Situaci v Sýrii je třeba podrobit seriozní a citlivé analýze, ale především je nutné zastavit současné ozbrojené střety a zahájit jednání. Prezidenta Bašíra Asáda je třeba dotlačit k okamžitému splnění vlastních slibů, například by měl okamžitě oznámit datum příštích parlamentních voleb, které se musí konat ještě letos. Svobodné parlamentní volby a reformní kroky před několika dny slíbil ministr zahraničí Walid al Moallem a prezident Asád to potvrdil na schůzce s arabskými i jinými zahraničními diplomaty. Na plnění slibů a ukončení bojů by měla dohlédnout nejen OSN, ale především Liga arabských států, jejíž úsilí by měla podpořit i Evropská unie.

Děkuji za rozhovor.
Jakub Janda
Publikováno v Revue politika
--
Jan Kavan je bývalý český politik, místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí, senátor, poslanec a také předseda Valného shromáždění OSN.
Vystudoval mezinárodní vztahy na London School of Economics and Political Science a poté historii a politiku na univerzitách v Readingu a v Oxfordu. V Londýně založil a řídil agenturu Palach Press a dvě nadace podporující disidenty- Nadaci Jana Palacha a Východoevropskou kulturní nadaci, která vydávala i prestižní čtvrtletník East European Reporter.
Po návratu z londýnského exilu působil v Občanském fóru, stal se poslancem Federálního shromáždění. V roce 1996 byl zvolen senátorem a v letech 1998-2002 byl ministrem zahraničních věcí ČR. V letech 2002-2003 byl předsedou Valného shromáždění OSN. V červnu 2002 byl zvolen poslancem a až do roku 2006 pracoval jako místopředseda zahraničního výboru PS.


Categories: