O nesmyslnosti dlouhých koncepcí, jeho zmařené
naději, že NATO Čechy odnaučí korupci v armádě a hloupému nákupu grippenů.
Pane profesore, česká vláda aktuálně jednala o nové koncepci
české zahraniční politiky, kterou připravilo Ministerstvo zahraničí. Poslední
strategický dokument tohoto typu platil mezi lety 2003 a 2006, česká zahraniční
politika byla tedy posledních pět let bez oficiální koncepce. Vnímáte to jako
problém či jde jen o oficialitu?
Nevím
přesně, co myslíte slovem „oficialita.“
Jestli to má být něco sepsaného pro
forma, text plný absurdních konceptů (ČR se „přihlásila k roli tzv. zastupujícího koordinátora EU
v Moldavsku a Mongolsku“) a zkratek, které znaji jen „odborníci“
(OLIC, což má být Other Low Income
Countries), pak s radostí souhlasím.
Ve Washingtonu všem začátečníkům hned zčerstva řeknou, ze žádné
memorandum nesmí být delší než jedna strana.
Nic delšího nikdo nebude číst.
Výjimky – např. Kennanův „dlouhý telegram“ – jen potvrzují pravidlo.
Na adresu nové koncepce, připravené týmem
ministra Schwarzenberga, se ozývá kritika na tzv. maločešství či přílišnou pro-evropskou orientaci. Můžete to
komentovat?
Vzhledem
k tomu, že Česka republika je v Evropě, tak si neumím představit
žádnou jinou než pro-evropskou orientaci.
Navíc být pro-evropský je výrazem sebeúcty, je to přesný opak
malosti. A že by kníže Schwarzenberg
trpěl nedostatkem sebevědomí? To se mi
nezdá. Má-li členství v klubu
aristokracie nějaké výhody, pak je tomu proto, že člověk přesně ví, kdo je a
kde si stojí. Nemusi jinym nic pracne
dokazovat. Muze vzdycky byt sam sebou,
muze byt slusny a laskavy, ale nemusi nikomu podlezat nebo lichotit.
Když jsme se dotkli české kontroverze směrem
k EU (zejména prezident Klaus je silně proti další integraci do struktur
Unie a federalizaci společenství), můžete svým pohledem zvenku zhodnotit, jak
vnímáte snahy evropského společenství o další federalizaci?
Především
musíme rozlišovat mezi dnešními bruselskými byrokraty a pan-evropským ideálem. Ti první si z integrace udělali dojnou
krávu a vnucují Evropanům často nesmyslná nařízení, která myšlenku evropského
společenství trivializují a diskreditují.
Na druhé straně je tu pan-evropský ideál, jak ho světu představil
Richard hrabě Coudenhove-Kalergi a další. A za ten se vyplatí skutečně
bojovat. Nejde o nic jiného, než o
Evropu tak ekonomicky a politicky integrovanou, jako je tomu od konce občanské
války mezi padesáti americkými státy.
Napadat profesionální byrokraty se vždycky politikům vyplatí, protože úředníci
často sklouznou do roviny příkazů a nařízení, která se postupně stanou
karikaturou jejich původního poslání. Je
ale čirou demagogií klást rovnítko mezi byrokraty a pan-evropský ideál.
Pozorujete českou zahraniční politiku jiz
pres tricet let ze severoamerického kontinentu. Můžete komentovat její vývoj,
který se po sametové revoluce směřoval k atlantickému partnerství?
Margaret
Thatcherová, François Mitterand, Helmut Kohl, ale i Franz Vranitzky se po pádu
Berlínské zdi svorně tvářili jako velcí bojovníci proti komunismu. Ve skutečnosti jim ale status quo světa rozděleného železnou oponou nevadil. Nevybrali si ho, ale kdyz ho Stalin zapadu
vnutil, prijmuli to jako smysluplnou alternativu valky. Změnám probíhajícím od roku 1988
v Polsku a Maďarsku nepomáhali. Když
polské a maďarské delegace v Bonnu a Vídni dopředu hlásily, že komunismus
končí a že se pokusí (konkrétně Maďaři) vystoupit z Varšavské smlouvy,
Kohl a Vranitzky je zrazovali s tím, že přítomnost Rudé armády je
stabilizační faktor, kterého se nelze jen tak vzdát. Maggie Thatcher řekla Gorbačovovi, že by se měl
zaměřit na modernizaci Varšavské smlouvy.
A ostatně i president George H. W. Bush se díval na pád Berlínské zdi
skepticky (“I won’t dance on the Wall“). Potom ale jako vůbec první uznal, že Německo
má být sjednoceno a stát se součásti západních politických a vojenských
struktur.
A
zatímco britští a francouzští politici stále nevěděli, jak na konec roku 1989
reagovat, Američané byli první, kdo řekl, že změny lze přijmout s potěšením. Už jen proto se nově osvobozená východní
Evropa orientovala na Spojené státy. Jak
to všechno dopadlo, vidíme dnes, kdy např. Poláci, kteří byli původně předvojem
USA v EU se teď snaží v Bruselu hrát stále stale důležitější
roli. Svou tradiční lásku k Americe
(viz. američtí generálové Kosciuszko a Pulaski) nechavaji zamknutou ve
svych romantických srdcích. Ale jejich
cílem je stát se rovnocenným partnerem zemí jako např. Francie. To je zásadní změna.
Máte tedy pocit, že česká porevoluční
orientace na USA nepramenila jen z přesvědčení Václava Havla, ale
z aktivního chování amerických politiků?
Porevoluční
orientace na USA zcela jistě nebyla jen výrazem preferencí jednoho českého
polistopadového politika. Zpočátku to
z hlediska rodících se politických elit vypadalo tak, že na jedné straně
byla otevřená americká náruč a na druhé kysele pohledy Londýna, Paříže a
Bonnu. A pak tu byla ta správná představa,
že i když Spojené státy neubránili východní Evropu před Stalinem, tak díky nim
Sovětský svaz ve Studené válce nezvítězil.
Amerika se tak proto stala zemí, kam všichni východoevropští politici
jeli skládat hold.
V současných dnech si ČR připomíná
výročí odsunu sovětských vojsk a rozpuštění Varšavské smlouvy. Jakou důležitost
přikládáte rychlému řešení těchto situací a zapojení Česka do NATO v roce
1999?
Rychlost
odchodu té odporné Rudé armády byl zázrak nad zázraky a jsem z toho dodnes
nadšen. Rozpuštění Varšavské smlouvy
bylo též zázračné, ale byl to už jen zázrak derivovaný z jiných
zázraků. Zapojení České republiky do
organizace NATO jsem ve Spojených státech podporoval tělem, duší a perem. Argumentoval jsem, že příchod NATO do střední
Evropy bude mít dva důsledky. Jednak
dokáže celou oblast po velmi dlouhé době stabilizovat a jednak též důstojníci
západních armád naučí své nové kolegy – mimo jiné – jak v armádních
institucích, kde se točí obrovské peníze, zabránit korupci. Jak je vidět, měl jsem tak asi napůl pravdu
v prvním bodě, ale zcela zásadně jsem se zmýlil v bodě druhém. Dokonce bych se nedivil, kdy se ty špinavé
praktiky vynalezené tady ted naopak dostaly do systémů západních; náznaky už
jsou v Rakousku, Švédsku a Velké Britanii.
V jednom rozhovoru jste zmínil tezi, že
by se Česká republika měla zaměřit na kvalitní vztahy s bezprostředními
sousedy než na jakési dálkové spojenectví s USA. Můžete svůj názor
zdůvodnit?
Jeden
prvorepublikový politik opakovaně varoval Edvarda Beneše, že když člověku hoří
dům, potřebuje sousedy, kteří jsou v noci ochotni vstát a jít hasit. Vzdálení přátelé mu nepomohou. Můj kongresman z Bostonu, Tip O’Neill,
jednou slavně řekl, že veškerá politika je místní. Totéž platí v mezinárodní politice, ale
Masaryk s Benešem na to vubec nehledeli.
Pěkně z čerstva urazili všechny Němce, když tvrdili, že jsou
reakční. O Polácích a Maďarech zase
veřejně tvrdili, že jsou zaostalí a feudální.
Pak urazili Vatikán a katolíky, když dali husitskou vlajku na Hrad. Jen Češi byli podle nich vždy pokrokoví a
před zbytkem světa. A to všechno rikali
a delali bez obav, protože měli „velké spojence“ v Paříži a
v Moskvě. Všichni víme, jak to
dopadlo. Ted, sedmdesat let pozdeji,
uloha České republiky nemusí končit u hranic střední Evropy; musí ale v té
oblasti začínat. Važme si toho, že tu
dnes nemá Česká republika žádné nepřátele na život a na smrt a budujme
s nasimi sousedy ty nejlepší možné vztahy.
Máte tedy pocit, že už se čeští politici
poučili z chyb velkých a vzdálených spojenectví a dnes se daří více
rozvíjet blízké vztahy (například Visegrádskou čtyřku)?
Visegrádská
čtyřka vznikla už v roce 1991, ale zatím se to nezdá být moc úspěšný
experiment. Hlavním problémem je absence
Rakouska, země, která se honem vrhla do EU v roce 1995 právě proto, aby se
vyhnula nebezpečí vstupu spolu s východní Evropou. Tím ale abdikovala na svou tradiční vůdcovskou
úlohu v regionu. Visegrad by se měl především
přejmenovat, abychom se vyhnuli konotaci s rokem 1526 a pak by se měl rozšířit
o Rakousko. Tahle nová pětka by se mohla
silným faktorem v Bruselu.
Znamenalo by to ale usilovně překonat předsudky a nesmyslné hádky.
Česká republika získala křeslo v Radě
pro lidská práva OSN, operace NATO v Libyi se účastní minimálně. Jak
vnímáte, z pozice amerického profesora mezinárodních vztahů, českou
participaci v mezinárodních společenstvích ve spojení s agendou na
poli lidských práv?
Křeslo
v Radě pro lidská práva OSN a operace v Libyi jsou dvě různé
věci. Je dobře, že se Česká republika na
poli lidských práv angažuje. Je ale
smutné, že si za miliardy pujcuje letadla, kterým nelze doplnit palivo během
letu. Argumentovat, že hlavnim úkolem
českých letounů je obrana vzdušného prostoru ČR nebo Estonska, a že tím pádem
do Libye české grippeny nemohou odletet, je špatný vtip.
Považujete tedy českou reálnou neúčast na
akci NATO v Libyi za slabošství nebo za reálné vyjádření sil malého státu?
Odstupující americký ministr obrany Robert Gates se nechal slyšet, že USA již
nechtějí dále platit tři čtvrtiny rozpočtu NATO a tak Evropanům sponzorovat
bezpečnost.
Nevím,
jak českou neúčast nazvat. Je to takové to chytráctví, kličkování, nechuť
postavit se čelem k realitě. Víra, že
se lze z každé situace vyvlíknout řečmi.
Gates je jeden z nejserióznějších státních úředníků, které Amerika
měla od začátku 70. let. Americký
vojenský rozpočet je okolo 700 miliard dolarů; je to téměř přesně tolik, kolik
tady vydáváme na sociální pojištění. Tohle musí přestat. Je absurdní, že dnes, více než dvacet let po
konci Studené války, platí americký daňový poplatník za obranu Kanady a zemí
v Evropě.
Můžete alespoň institucionálně srovnat, jakým
způsobem funguje americká a česká zahraniční diplomatická služba? České
ministerstvo zahraničí plánuje další rušení ambasád či jejich spojení například
se Slovenskem, tvoří se nová koncepce ekonomické diplomacie. Můžete vyjádřit
doporučení, jak by se česká diplomacie měla transformovat?
Jak
funguje americká zahraniční služba, by bylo velmi zajímavé téma. Není ale relevantní jako příklad pro
organizaci služby české. Spíš bych
doporučil detailní pohled na službu švýcarskou.
Z vlastního pozorování v Bostonu vím, že švýcarská mise má
svůj hlavní stan jen par kroku od slavné technické university Massachusetts
Institute of Technology. Tam též pořádá
drtivou většinu akcí. Operuje skoro
výhradně v prostoru nápadů, idejí, nových technologií a manažerských
systémů. Uvádí švýcarské podnikatele a
vědce do amerického obchodního a universitního prostředí a informuje Američany
o investičních příležitostech ve Švýcarsku.
Když bych dostal za úkol českou zahraniční službu zreformovat, snažil
bych se co nejvíc opisovat od těch, kdo to dělají nejlíp, včetně Švýcarů.
Děkuji za rozhovor.
Jakub Janda
--
Prof. PhDr. Igor Lukeš, Ph.D., M.A.L.D. je americký historik českého
původu a honorární konzul České republiky v Bostonu. Vystudoval Fletcher School of Law and
Diplomacy, Tufts University.
Působí
jako profesor historie a
mezinárodních vztahů na Boston University se zaměřením na historii a politiku střední a východní Evropy a současného Ruska.
Je také členem Vědecké rady Ústavu
pro studium totalitních režimů.
Je
autorem řady knih, např. Inside the Apparat či Gorbachev’s USSR: A System in Crisis (1990), kniha Czechoslovakia
between Stalin and Hitler: the diplomacy of Edward Benes in the 30´s (Oxford University Press 1996) získala
cenu Boston Authors Club a Kahn
Award.
Publikováno v Literárních novinách
