Cílem této metaforické glosy je ilustrovat současný vývoj postavení českého státu z pohledu jeho občana v porovnání s jednoduchým příkladem – pubertou a adolescencí.
Finanční dospívání
Když dítě vyrůstá v rodině, nemusí
zpravidla myslet na to, kolik stojí jednotlivé věci, které tvoří jeho život. Až
do pubertálního věku se zpravidla nemusí zajímat o ceny – kolik stojí hračky,
kolik oblečení a kolik jídlo. Čím je starší, tím víc přichází ze strany rodičů
jemný tlak na vlastní přivýdělek – když chceš nový notebook, choď na brigádu.
S postupem času je tedy vyžadována vlastní (při)výdělečná aktivita. V okamžiku,
kdy se mladý člověk stěhuje z domu, pupeční šňůra se ztenčuje a postupně
přechází do jeho vlastní režie – často až zde člověku nyní dochází, kolik
opravdu stojí týdenní nákup, kolik stojí nájem bytu a že auto také (kupodivu)
nejezdí zadarmo.
Líné dítě
Dovolím si výše reprodukovaný
životní vzorec převést do makro-pohledu. Český (průměrný) občan žil v komunistických letech v období
prepuberty u podprůměrné rodiny – rodiče (stát)
mu stále dopřávali vše, na co si ukázal, nemusel si přivydělávat (vždyť to spolužáci také nedělali).
Synonymem jeho života však byla stádovitou a průměrnost – nedostával lepší
hračky, většina jeho věcí byla nekvalitní. Ale co, nemusel chodit na žádné
brigády (rozuměj přivydělávat si,
investovat, aktivně se starat o svou přítomnost a budoucnost), své hračky
měl jisté (bezplatné zdravotnictví,
důchody, průměrné vzdělání pro všechny, kartonové byty, dovolené u Balatonu).
Tento mladistvý byl zvyklý nedělat nic navíc a dostávat od svých rodičů (státu) vše.
Tvrdá realita
dospívání
Po
sametové revoluci přišla pro naše dítko zvláštní doba – rodiče mu ukázali
venkovní svět, který byl vzrušující a nespoutaný oproti domácímu prostřední –
zároveň jej nenutili, aby se snažilo si přivydělávat a aktivně se snažit o svůj
vlastní prospěch. I nadále jej téměř bezvýhradně podporovali, když někteří jeho
drzí spolužáci si už dokázali svými ostrými lokty vydobýt novinky doby (privatizace) a s nimi spojené bohatství.
Naše dítko (občan) bylo však svými
rodiči (státem) nadále živeno a
nebylo tlačeno k vlastní aktivitě.
Pak
však přišel konec prvního desetiletí jedenadvacátého století a (pře)laskaví
rodiče již neměli dalších zdrojů, aby své dítě (již přerostlé, rozmachané a obsesivně navyklé na rodičovskou finanční
péči bez nutnosti vlastního přičinění) nadále bezpodmínečně vyživovali.
Jelikož již jejich potomek byl přerostlý oproti svým (vyspělejším) spolužákům,
byl to pro něj šok. Najednou si musel vydělávat sám na věci, o kterých ani
nevěděl, že stojí peníze (vzdělání,
zdravotnictví).
Jak to
tak bývá, zlost na novou situaci a bezmoc z neexistence alternativní cesty
obrátil náš adolescent proti svým rodičům (státu)
– vy mě nemáte rádi, protože mně již
nechcete ve všem bezpodmínečně podporovat! Proces bouření se proti rodičům
odmítajícím již vše dítěti platit
vypadal drasticky. Co odvětili rodiče? Dítě,
role se mění. To, co jsme Ti dopřávali v Tvých dvanácti letech, Ti už
nemůžeme dopřávat v Tvých třiceti. Věci skutečně něco stojí, a je čas, aby
sis to sám uvědomil(a).
Měnící se role státu
V této
glose jsem se pokusil metaforicky ilustrovat aktuální trend - role českého státu vůči jeho občanům se mění.
Ať už si to chceme připustit nebo ne, severní cestou (skandinávský levicový
model vysokých daní a vysoce kvalitních bezplatných veřejných služeb) se
v následujících letech nevydáme, v kontextu současné pře-zadlužené
Evropy rozhodně ne. Role státu se bude konzervativisticky zmenšovat, alespoň se
o tento diskurs budou vůdci západního světa snažit – v kontextu silné
investující (čti skupující) Číny a předlužených západních demokracií neexistuje
jiná alternativa.
Bolestivé
je v Česku toto období, jelikož mu předcházela čtyřicetiletá etapa
socialismu, který nelze vymazat z paměti většinového zastoupení ve
struktuře národa. Kdo zažil bezplatné zdravotnictví, relativně vysoké (čti
dostačující průměru) důchody a školství si těžko zvyká na měnící se systém –
stát (metaforicky rodič) v současné době ukazuje dítěti (občanovi), že vše
(vyjmenované)stojí peníze. A tyto peníze musí někdy za zmíněné služby zaplatit.
Je to bolestivá převykací doba, ale děkujme dnešním vnějším podmínkám, že již
naše děti budou (snad) vyrůstat ve státě, který nebude jen vše-dávajícím
rozmazlujícím (a též dlužícím)rodičem, ale zralým vychovatelem, který nás svou
umenšenou rolí v našich životech naučí, jak se o sebe postarat. Abychom na
důchod nehospodařili jen s pár tisíci od státu, ale měli i jiné příjmy.
Třeba.
