Americký prezident Barack Obama nazval svůj přelomový propalestinský projev „A moment of opportunity.“ Přestože obsah tohoto projevu avizuje agendu orgánů OSN na letošní podzim, kdy se bude projednávat vznik palestinského státu a jeho hranice, nazval čelní představitel stále (ještě) jediné světové supervelmoci přesně dobu, již aktuálně prožívá světový řád.
Dějiny politického světa se sice
budou opět psát v jednacích sálech OSN v New Yorku při jednání o
přesně podobě nového palestinského státu, avšak každodenní události uprostřed
naší zeměkoule vytesávají podobu Hegelova
Geista pro naši dobu. Nejde však jen o samotné nepokoje v Tunisku,
Egyptě, Libyi, Bahrajnu a Sýrii – samotné vnitropolitické změny či revoluce
zejména této části světa nemají na systém našeho světa větší vliv. Co se však
mění, již od americké trestné intervence v Afganistánu v roce 2001,
je reakce Vyspělých – personifikovaných USA a flukturující koalicí ochotných
(Afgánistán, Irák) nebo chtějících (Libye). Strategické vnímání světa, tedy
vnímání všech jeho členů systému, se právě v tuto dobu po desítkách let
mění.
Staronový formát
uspořádání světa
Uveďme si dnešní svět. Dnes
v roce 2011 jsme na pomezí dvou etap světových dějin. Po bilaterálním
uspořádání Západ – Východ ve smyslu USA-SSSR nás čeká staronový formát, avšak v
nové perspektivě – zvětšíme měřítko náhledu a na mapě světa si za Západ
dosadíme USA a Evropu a za Východ nikoliv Rusko, ale Čínu a Indii. Víme, že
tato změna měřítka je neodvratitelná, již dnes se USA snaží vést Indii na svou
stranu, zejména podporou její armády. Zde tedy je dnešní svět z pohledu
družice – opět se dělí na dva tábory, držící v rukou své ideologie.
Západní civilizace je ekonomicky a demograficky na ústupu, Východ naopak
vzkvétá a roste. Jak víme z učebnic dějin, takovéto přesouvání strategické
iniciativy a moci se ještě neobešlo bez války světové dimenze. Z nadhledu
se dá říci, že až aktuální vývoj ukáže, jak jsme se posunuli v etice
chápání našich dějin, chápaných jako transcendentální přítomnost – zdali se
tento posun světové supermoci obejde bez otevřeného konfliktu. Oba (myšleno
póly) velcí hráči jsou plně vyzbrojeni a je jasné, že tento konflikt, nebyl-li
by uplatněn koncept limitované války, by mohl být posledním pro lidský druh. Co
čeká svět v dalším století?
Svět potřebuje ropu.
V islámských zemích Blízkého východu se dnes
nachází tři čtvrtiny známého zbývajícího množství světové ropy. Jelikož západní
státy poháněné zakořeněným kapitalistickým (kolonialistickým) smýšlením těžko
během pár let přejde na obnovitelné zdroje energie, dějiny této doby se budou
psát uprostřed světové mapy – v širším okolí Saudské Arábie. Souboj o
zdroj bude zabarven představami o formě vlády – zdali sekularizované (Západ) či
náboženské (islámské země).
Pokrytectví jménem
lidská práva
Stále ještě jediná světová
supervelmoc má jedinečnou šanci využít aktuálních socio-ekonomických revolucí
v zemích Magrebu, které tak rádi prohlašujeme za arabské jaro (s odkazem na politické revoluce ve Střední Evropě) a
nálepkujeme je jako důkazy univerzality lidských práv. Západní intervence
v Libyi (ať zaštítěna jakýmkoliv papírem jakékoliv světové uměle vytvořené
instituce) má dobrý záměr, ale špatnou strategickou rozvahu. Jak může Západ
bojovat za lidská práva (čti ochraňovat civilisty) v Libyi, když o pár
desítek kilometrů na severovýchodě plně podporuje režim, díky kterému nemohou
místní ženy řídit auto, beztrestně se rozvádět se svými muži a veřejný život je
zakryt rouškou cenzury, perzekuující kohokoliv, kdo kritizuje prince či
hyperkonzervativní uspořádání společnosti. Paradoxem dokonce i pro českou
společnost je, že partnerem nedávno proběhnuvší výstavy Svět knihy
(prezentující krásu svobodné literatury) byla Saudská Arábie, známá svou
cenzurou. Jako kdyby lidsko-právní Jeden svět zvolil za partnera stalinistickou
KLDR.
Největší světový producent krve
naší doby – ropy je země mladých – polovina obyvatelstva má méně než 19 let.
Stát dobře ví, že se o své mladé musí dobře starat, jinak mu „vyvedou revoluci“, jako jsme toho
aktuálně svědky v téměř sousedních státech. Štědrá ekonomická podpora
mladých a tvrdý státní dohled eliminuje myšlenky většiny mladých na
demokratizaci. Jak to však vnímáme my – Západ? My, obhajitelé univerzalistických (=platných za všech
situací) lidských práv? Pravděpodobně zavřeme oči, budeme se rozhořčovat nad počty
mrtvých v Sýrii, Libyi a dalších „demokratizujících
se“ státech. Lídři našich států budou pohoršeně volat po jakýchsi lidských
právech. Jaký je však rozdíl mezi Libyí, Sýrií a Saudskou Arábií?
V Saudské Arábii má Západ svou tepnu – ropu. Stejně jako libyjský vůdce
Kadáfí prošel v očích našich elit
etapami zlý-dobrý-zlý, další vůdci států s, diplomaticky řečeno, omezenými lidskými právy, se stávají
v našem vnímání těmi zlými, jelikož střílí do demonstrantů. Pokrytectví
Západu spočívá v toleranci nelidsko-právního chování jednotlivých státníků
(Saudská Arábie, Libye verze do roku 2011), pokud jejich excesy nejsou moc
viditelné a pokud nemají problém s dodáváním zdrojů (ropy) na Západ. Další
srovnatelné režimy jsou odsouzeny, uznána opozice a je voláno po lidských
právech (Sýrie, Tunisko, Egypt, Libye verze 2011).
Poslední (naše) šance
Západ
potřebuje Střed, aby byl konkurenceschopný Východu – tato geostrategická teze
je snad všem aktérům jasná. Přesvědčivým argumentem všech fundamentalistických
hnutí však je ono pokrytectví, s jakým Západ hlásá své hodnoty – pro
někoho a platí a pro někoho ne. Někteří lídři se nechají Západní pomocí uplatit
(Pákistán za Mušaráfa, Saudská Arábie), což jen akceleruje argumenty opozice o
ideologickém selhání (čti pokrytectví Západu).
Se současným americkým
prezidentem, zvoleným za Demokraty, vzniklo mnoho očekávání, vrcholících
Nobelovou cenou za mír. Demokratická honba za ideály, oponující republikánskému
realismu by spolu s očekávaným znovuzvolením Obamy do roku 2016 mohlo
poskytnout příležitost pro změnu přístupu Západu. Dosavadní kroky nejmocnějšího
muže planety však svědčí o opaku – intervence v Libyi je sice ideologicky
správná, avšak když byla snaha o podobnou revoluci v Bahrajnu krvavě potlačena
Saudskou Arábií, ze strany Západu bylo ticho po pěšině. Aktuální vývoj
v Sýrii přinese další odpovědi na stále stejnou otázku – dokáže se (a chce
se?) Západ vyvléct ze stereotypu pokrytectví a měření dvojím metrem podle
ekonomické výhodnosti, nebo ztratí veškerý svůj zbývající morální kredit
podporou revolucí jen tam, kde se mu to ekonomicky hodí?
