S profesorem ekonomie o rozdílech mezi Obamou a Romneym, americkým náhledem na ekonomii, NERVu, zdánlivý rozdílech a krizi hodnot. Vyšlo v měsíčníku Mezinárodní politika.
Pane profesore, vyhrál skutečně lepší z kandidátů?
Americký systém
není kalibrován, aby vyhrál ten lepší.
Oba kandidáti jsou kompetentní udržovat status
quo, rozdmýchávat víru „v lepší
časy“ a manipulovat interpretaci statistik. V amerických volbách rozhoduje
skladba obyvatelstva a ta se od mého příchodu do USA podstatně změnila. Etnické
a jiné minority se dnes staly volebními „rozhodčími“. Ideologické dělení na
demokraty a republikány je vyvážené a tak rozhodují minoritní hlasy za státní
podporu, podnikové bailouty a dříve neznámý princip závisti vůči majetnějším
třídám.
Následkem je nezodpovědnost zvýšené tolerance pro danění, žití na dluh,
žití na státní náklady a spoléhání na státní intervence. Nelze již očekávat, že
by širší veřejnost chápala ekonomiku a její trendy: politika se soustřeďuje na
povrchní atributy příslibů, víry ve
Stát, mýtu americké „výjimečnosti“ a naivní zlehčování dopadů socialismu,
komunismu a státního intervencionismu. Ostatně, nejde zde pouze o problémy USA
– šíří se to jako plíseň na demokracii většiny globální společnosti
Jaké se rýsují změny v administrativě?
Kosmetické změny
jistě budou: jsou součástí politické strategie obou stran. Stejně tak nová vlna
„jednání“ s Republikány. Republikání si udrželi kontrolu Sněmovny a tak
budou efektivně brzdit ideologické iniciativy Demokratů. I lokální politika
povětšině zůstává v kontrole republikánů. Je možné, že Obama zatlačí na
Bernanke a podobné smutné postavy, ale spíše budou lidé odcházet sami (např.
Clinton. Geithner). Romneyho lidi si určitě do vlády nepustí a Republikánům bude
vzdorovat – i na úkor národních zájmů.
Musí uspokojit ty, kteří ho zvolili;
jinak ho po dvou letech čeká další propad v lokální politice a snížení
vlivu v Kongresu. To lze vlastně i očekávat. Pak by poslední dva roky byly již
prostou sklizní „hroznů hněvu“. Ekonomika a její trendy se v žádném
případě Obamovi nepřizpůsobí.
USA je tedy
ekonomicky i politicky přesně tam, kde byla před čtyřmi lety. Nic se nezměnilo
a utraceno bylo 6 miliard dolarů za kampaň. Politické kampaně jsou stále
dražší, stále delší a stále méně efektivní ve smyslu potřebných změn
v systému i myšlení lidí. Pro politické strany tak nastává éra “trvalé
kampaně“, na potřebnou akci už pro samá slova nezbude žádný čas.
Jak mohou prezidentovu pozici a jeho možnosti ovlivnit
výsledky paralelně probíhajících sněmovních a senátních voleb?
Už jsem se
k tomu vyjádřil: pomoci mu nemohou, protože se ubírají jinými směry než
Washington. Celá řada států má dnes guvernéry a zastupitele, kteří se realizují
v zájmu svých států více, a svých politických stran o to méně.
Pokud prezident skutečnou
ekonomickou situaci své země nepochopí, zůstane izolován i ve Washingtonu,
anebo bude muset „do světa“, kde stále ještě sklízí obdiv. Až mistrovsky se mu
podařilo svést zodpovědnost za bídné hospodářské výsledky na předchůdce Bushe,
a mladí, neinformovaní a kriticky závislí, tj. ti nejvíce poškození, mu to naivně
uvěřili.
Můžete v krátkosti
popsat rozdíly, jakými se v Česku a v USA hovoří o ekonomice státu? Zdá se, že
z domácí ekonomiky se stalo v USA ústřední téma prezidentských voleb, zatímco v
Česku to tolik nevidíme.
To je dáno tím, že v USA je prezident v čele vlády a tak
představuje výkonnou protiváhu legislativní složce Kongresu (sněmovna a senát).
Prezident má tudíž primární zodpovědnost za řešení domácí i zahraniční agendy
USA. Proto je a bude volba prezidenta vždy ústředním tématem. V ČR je
prezident již od počátku naší státnosti slabý (kladení věnců, udělování
milostí, psaní knih, atp.) a nepředstavuje tudíž žádnou protiváhu ani
parlamentu, ani vládě (která je jmenována stranami a poplatná stranickým
zájmům).
Přímá volba dává v USA prezidentovi silný „mandát“, zatímco
v ČR o silného prezidenta nikdo nestojí (partokracie). Přímá volba byla
v ČR příležitostí k posílení nezávislosti a pravomocí prezidentského
úřadu a k oslabení stranického vlivu na vládu i legislativu. Bohužel došlo
k silnému potlačení možností nezávislých a nestranických kandidátů –
voleni budou zase jen straníci. Nemuselo tomu tak být; příležitost pro českou
veřejnost a budoucnost společnosti to však byla jedinečná.
Jak si vysvětlujete,
že americké volby od konce Studené války vyhrávají domácí témata, tedy převážně
ekonomika?
Domácí témata v USA převládají a budou převládat. Tradiční diktum
(„Veškerá politika je lokální“) přežívá dodnes, i v údobí globalismu a
rostoucího mezinárodního napětí. Silná ekonomika je tradičné spojována
s obranyschopností, nezávislostí a vyjímečností země.
I v době války
tato témata převládají. Podcenit v Americe ekonomiku se dříve žádnému
kandidátovi nevyplatilo (Slogan „It´s the economy, stupid“ byl historicky
platný). Myslím si, že to bylo správné zaměření, jen kdyby u toho nemuseli sekundovat
politici, kteří to stále, tak jako u nás, kazí.
Jaký byl recept
Mitta Romneyho na oživení americké ekonomiky v porovnání s politikou
Baracka Obamy?
Tak jako se Obama neodlišil od G. W. Bushe (a převzal řadu jeho
opatření), tak se Romney neliší příliš od Obamy. Monokultura ekonomického
myšlení sklízí své plody. Ono se v tradiční ekonomii ani moc odlišit nedá.
Snížit úroky, natisknout peníze, seškrtat výdaje, zvýšit nebo snížit daně,
půjčovat si na státní projekty, atd.
Je to vše pořád dokola, nic nefunguje, nikoho
nezajímá proč, a tak se pendluje od jednoho k druhému, také stále dokola,
a dospělí lidé se hádají o desetiny procent nebo bodů, i když po volbách USA čeká
dlužní rokle a tvrdé skalnaté dno nezaměstnanosti, zadluženosti, stagnace a
inflace. Dá se říci, že Obama více upřednostňuje státní intervence, zvyšování
daní a socialistické přerozdělování.
Romney spíše menší stát, snižování daní a
přerozdělování daňové. Oba slibují tvorbu pracovních příležitostí, ale neříkají
kde, ve kterých sektorech ekonomiky. Ani jeden nerozumí funkci svobodného
trhu a tak oba zasahují do jeho samotného fungování, ne pouze do alokace
výsledků. Tím narušují tržní rovnováhu, zvyšují nejistotu a ničí čitelnost a
transparentnost tržních signálů.
Nevidíte mezi nimi
tedy výraznější rozdíl, co se týče jejich případného přínosu pro americkou
ekonomiku?
Nevidím. Oba používají daňovou i monetární politiku, rozdíl je pouze
v důrazu a proporcích. Jeden chce stát větší, druhý menší – ale oba stejně
špatný a nevýkonný. Oba staví politiku a své kandidatury na penězích těch,
které často (pokrytecky) kritizují. Jeden chce daně spíše zvyšovat, druhý
snižovat – a to střídavě, protože ani jedno nefun
guje za všech podmínek. Oba
stát zadlužují a oba svorně nerozumí světovým hospodářským trendům. Nevidí ani
rozdíl mezi státní regulací a státní intervencí. Oba chtějí „vytvářet“pracovní
příležitosti (jakoby to byl jejich úkol), ale nevědí kde a jak. Oba volají po
návratu do průmyslové éry (i když ještě ne do éry agrární) a nechápou, že se
ekonomika rozvíjí pouze směrem vpřed, nikdy zpět.
Oba dělají totéž, ale každý
trochu jinak (míry, procenta, cílové skupiny) – ekonomice je to jedno, dokáže
se přizpůsobit i velkým intervenčním šokům. Oba se domnívají, že ekonomiku lze
„nakopnout“, i když to nelze. Oba volají po produktivitě a
konkurenceschopnosti, ale nechápou, že se tím ztrácejí pracovní místa. Oba jsou jako „Obama“.
Liší se ovšem politicky: jeden je Demokrat a druhý Republikán. Když
selžou Demokratí, nastoupí Republikáni. Když selžou Republikáni, nastoupí
Demokrati. Tohle věčné „pendolíno“ nikam nejede; jen stále pendluje, sem a tam.
Existují hlasy,
které Obamu označují za evropského
sociálního demokrata, což je jeho oponenty Republikány užíváno jako forma urážky. Souhlasíte s tímto přirovnáním?
V USA je takové pejorativum jistě formou urážky. Nešel bych však tak
daleko, že bych Obamu označil za sociálního demokrata (v ideologickém slova
smyslu). Ale to je spíše proto, že po 45 letech v USA mě již tyhle
partajnické hry na levici a pravici nebaví.
Držet se starých ideologií a
klasifikací v době, kdy se potýkáme s jedinečnou a nikdy předtím
nepoznanou ekonomickou transformací (ne pouhou cyklickou krizí) považuji za
historickou nezodpovědnost, stejně jako politicko-mediální zakrývání skutečného
stavu věcí. Obama zklamal, protože dělal to, co předtím Bush; Romney by zklamal,
protože by nutně pokračoval v mnohých Obamových politikách. Fakt je, že se
ekonomika jejich chápání vymkla. Bohužel si diferencovanost ideologií musí
hájit, protože by jinak pro dvě politické strany nebyl důvod ani místo: stačila
by Vrcholná ekonomická rada odborníků.
Máte na mysli obdobu
českého NERVu – Národní ekonomické rady vlády? Existuje v USA tak silný
ideologický rozpor, který nedovoluje širší shodu na domácích ekonomických
tématech?
To určitě ne. Ekonomové a podnikatelé by v takové Radě museli být
nezávislí, ne jen dělat „křoví“ pro danou stranu či koalici. Ani „půl na půl“
(Republikání a Demokrati) nestačí. Ekonom pracující pro politickou stranu nebo
program není ekonom, ale ideolog. Členové Rady by byli zodpovědní pouze za výkonnost ekonomiky (podle určených
ukazatelů), dlouhodobě jmenovaní, s rozhodovací pravomocí. Výkonnost
ekonomiky jistě není otázkou ideologie a do politické sféry nepatří.
Pouze rozdělování
a přerozdělování hospodářských výsledků
patří voleným politikům. I podnikoví vlastníci si najímají management.
Ideologický rozpor existuje v politice a pouze přenosem také
v ekonomice. Širší shoda není v politice možná – jinak by stačila
jediná strana. V ekonomice je širší shoda možná jen u nezávislých
odborníků, jako ostatně u všech profesionálů, jejichž jediným cílem je zdraví a
výkonnost daného systému.
Krátkodobý pohled volebního období je v přímém
rozporu s dlouhodobou adaptací a evolucí ekonomiky. Politik se, při svých
ekonomických opatřeních, neumí ptát „A co je další krok?“. Dobrý ekonom si
klade tuto otázku ad infinitum.
Můžete zhodnotit
samotný výběrový proces amerického prezidenta, tedy dlouhou a náročnou
předvolební kampaň? Americká kampaň bývá považována za mnohem náročnější, než
ta česká při volbách do Poslanecké sněmovny – kritici tvrdí, že česká verze
neumožňuje svou povrchností voliči skutečně poznat kandidáty a jejich programy.
Obojí je pravda. Česká verze nehledá nové osobnosti, ale recykluje
staré; nevolí lidi, ale strany. Na druhé straně, ani Obama ani Romney nejsou a
nebyli angažovaní ve stranických aparátech; nejsou tedy straníky v našem
slova smyslu. Americký výběrový systém je nadmíru složitý, zastaralý a není moderní
přímou volbou (prosté sečtení hlasů
pro a proti).
Naopak, volbu prezidenta provádí tzv. „Electoral College“,
v níž má každý stát různý počet delegátů. V každém státě získává
vítěz všechny hlasy, i třeba jen
s 51 procentním vítězstvím. Těch 49% pro protikandidáta ztrácí zastoupení
a jejich hlas nic neznamená. Proto nemusí kandidát s největším počtem
občanských hlasů (tzv. popular vote) zvítězit; pro vítězství stačí vyhrát
v klíčových státech s největším počtem delegatů v Electoral College.
To se stává stále častěji (viz Gore-Bush) a přiblížili jsme se tomu i
tentokrát.
Pravdou však je, že takový systém kandidáty dokonale prověří a
otestuje a voliči je tedy lépe poznají. Zároveň však takový systém kandidáty
pěkně „semele“ na společného jmenovatele a volba mezi nimi je pak ve
skutečnosti těžší. Nakonec rozhodnou docela podružné a povrchní atributy (jako,
kdo se zapotí nebo není dobře oholen, nebo se blbě směje).
Američtí prezidenti
jsou tak v průměru velmi dobří a velmi schopní, a je už vlastně jedno,
který je nakonec zvolen. Je v tom určitá síle a spolehlivost amerického
systému. Ale k novým myšlenkám, novým pohledům a novým strategiím se tak,
za tak rychle se měnících dnešních podmínek, jen těžko dopracujeme.
Vyšlo v měsíčníku Mezinárodní politika (12/2012), v jeho poledním
tištěném čísle.
--
Milan Zelený je globální profesor, působící na
Fordham University v New Yorku, ale také na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně,
Xidian University v Xi´an, Fu Jen University v Taipei, Indian Institute of
Technology, Kanpur a IBMEC Rio de Janeiro. Přes 30 let je šéfredaktorem
mezinárodního časopisu Human Systems Management. Dlouhodobě drží 1. příčku
v žebříčku nejcitovanějších českých ekonomů; v r. 2007 byl na jeho počest vydán
tzv. Festschrift, pod názvem Knowledge and Wisdom. Jeho populární knihy v
češtině jsou např. Cesty k úspěchu, Neučte se z vlastních
chyb, Hledání vlastní cesty, Všechno bude jinak a To vám byl divný čas.
Rozhovor vedl Jakub
Janda – publicista, poradce poslance PSP ČR a projektový koordinátor
think-tanku Evropské hodnoty. Více na www.JakubJanda.com.
Jakub Janda Create your badge -----------------------------------------------------------
Více se tématu věnuji v
- rozhovoru s Igorem Lukešem o Obamově zahraniční politice nebo
- analýze Obamův evropský účet.
Chcete automaticky DOSTÁVAT NOVÉ ČLÁNKY z webu JakubJanda.com?
- mrkněte na Facebook
- koukněte na Twitter. Follow @JakubJanda_com
