Zprávy o dalších civilních obětech,
masakrech nevinných a sestřelené turecké stíhačce budí dojem, že mezinárodní
intervence v Sýrii je neodvratná. V následujícím článku se pokusím zdůvodnit,
proč se mezinárodní společenství v následujících měsících k
intervenci nerozhodne. Vyšlo v měsíčníku Mezinárodní politika.
Několikatisícové
civilní oběti jsou v konfliktu formátu občanské války bohužel obvyklé.
Pokud je Západ – USA a Evropa, považován za strážce míru, nebo alespoň
humanity, měl by v Sýrii zasáhnout. Tak zní hlasy lidskoprávních
organizací a aktivistů, stejně jako některých politických lídrů Evropy a
převážně republikánského křídla americké veřejnosti. Podle čeho však lze
soudit, že se zásah ve jménu dobra a záchrany civilistů v dalších měsících
nedá čekat?
Příznivci
mezinárodněpolitické spravedlnosti a rovnosti poukazují na Libyi a zásah NATO,
který je obecně hodnocen jako vojensky úspěšná akce Aliance. Jak to, že nyní
svět v případě Sýrie čeká, když proti Kaddáfího střelbě do opozice zasáhl
rychle a poměrně efektivně?
Při libyjské operaci došlo k shodě zásadních
faktorů: dravý francouzský prezident, který převzal (politickou) iniciativu,
britský zájem se vojensky zapojit, domnělá nutnost Západu aplikovat bič na
zlého diktátora, který donedávna poslušně poslouchal (stejně jako
v případě Miloševiče v Jugoslávii v roce 1999) a hlavně –
obrovské zásoby ropy, u kterých hrozil převod koncesních práv v roce 2013
směrem k Číně. Tato souhra náhod,
jak to v historii bývá, se
neopakuje každý rok – proto při pohledu na jednotlivé rozhodující faktory
přichází v souvislosti se Sýrií skepse.
Jak
ukázala operace v Libyi (respektive nad ní), pouze americká armáda je schopna vést větší vojenskou operaci. I
přes politickou nálepku odstupování od vedoucí role (doktrína Leading from behind) jsou obecně
vojenské, technické, materiální, logistické i velitelské struktury US Army
neporovnatelné s žádnou ozbrojenou složkou, která operuje v západním
světě. Proto je rozhodnutí Bílého domu pro širší intervenci v Sýrii
zásadní a bez něj nelze v atlantickém prostoru cokoliv zásadního
podniknout.
Jazykem diplomacie – nikam nejdeme
Současná
rétorika amerického prezidenta Obamy se omezuje na podporu bezmocné mise Kofiho
Annana, vyprávěnky z úst reprezentanta Demokratické strany o „diplomatickém řešení“ znamenají jediné –
USA se do Sýrie aktuálně nechystají.
Dalším symptomem americké pasivity jsou měkké reakce na jednání v Radě
bezpečnosti OSN. Ruské a čínské veto rezolucím, které říkají cokoliv reálného,
by mohlo být nahrávkou na smeč americké diplomacii.
Pokud by
USA chtěly získat politický kapitál a vytvořit dva rozeznatelné tábory zastánců
humanitární intervence ve jménu vyššího dobra civilistů, využily by obraty typu
„Krev syrských civilistů je na ruských
rukách“. Přestože se ministryně zahraničí Hilary Clintonová několikrát
takto vyjádřila, rozhodně nelze
pozorovat rozsáhlou komunikační kampaň americké diplomacie, jaké Evropa
zažila, kdy americká administrativa George W. Bushe hledala spojence pro tažení
do Afghánistánu a Iráku.
Tažení ve
stylu boje za lidská práva na prvním místě jsou evidentně historií, Obamův
přístup lze vnímat spíše jako pragmatický a zaměřený na výsledky, nikoliv na
efekty. Realistické rozhodnutí amerického prezidenta nevyslat do Sýrie
intervenční misi stojí, i přes srdcervoucí fotografie zmrzačených civilistů, na
několika zásadních a pro Bílý dům rozhodujících argumentech.
Špatné načasování a špatná shoda událostí
Prvním a
snad nejzásadnějším důvodem amerického rozhodnutí nyní neiniciovat mezinárodní
intervenční síly je načasování. Dnes
v červnu 2012 se pomalu blíží
vrchol americké prezidentské kampaně. Případná intervence v Sýrii by
nebyla krátká a rozhodně by poskytla přihrávku na smeč republikánovi Romneymu,
který by Obamu kritizoval za další rozběhnutý konflikt v době
vnitroamerické frustrace z ekonomických výsledků (na které Republikán
staví svou kandidaturu).
Na druhou stranu, Obama bude označován za slabého a zbabělého, pokud se pro
intervenci nerozhodne. Stejné dilema bylo řešeno v Kongresu, když americký
prezident obcházel třicetidenní lhůtu pro schválení operace nad Sýrií. Jak řekl
vládce Bílého domu ruskému prezidentovi o protiraketovém deštníku, Obamovy ruce budou uvolněnější po podzimních
volbách. To platí i pro zákrok v Sýrii.
Zadruhé,
pro Bílý dům je protiraketový deštník pro Evropu pod hlavičkou NATO mnohem
důležitější, než další z blízkovýchodních diktátorů ztrácející nervy
s opozicí a střílející do civilistů. Americká
administrativa si nechce Rusy (tolik) naštvat,
proto proti nim nespustila komunikační kampaň rozmazávající jejich veto
v Radě bezpečnosti a omezila se na pár výkřiků do tmy, aby se neřeklo, že USA
už nebrání lidská práva na globální úrovni.
Navíc, americká pozornost se
přesouvá do Asie, kde o něco skutečně jde – Evropa je v jejích očích již
třiadvacet let po pádu Železné opony dospělá a američtí daňoví poplatníci již
necítí potřebu financovat skrze NATO téměř celou evropskou obranu. První
černoch na americkém tůnu bývá kritizován za nezájem o blízkovýchodní region,
což jeho přístup jen potvrzuje.
Hlavy
v písku
Třetím
důvodem je mezinárodní nechuť
k jakékoliv akci v oblasti. Při pohledu dovnitř jednotlivých
velmocí ji lze velice logicky vysvětlit. Francouzský jestřáb Sarkozy již
nevládne vojenské síle galského kohouta jako během libyjské operace NATO, v
Elysejském paláci zasedá opatrný úředník Hollande, který chce
z Afghánistánu stáhnout vojenské jednotky své země co nejdříve.
Je
nemyslitelné, že by se socialistický nástupce bojovníka za silnější postavení
Francie ve světě dral za možnost vyslat vojáky do nestabilní oblasti. Dalším
významným hráčem je Velká Británie, která významně škrtala ve vojenských
výdajích, zbavila se poslední letadlové lodě a většinu své mezinárodněpolitické
síly bude muset využít v diplomatickém boji s agresivní argentinskou
prezidentkou o Malvíny - Falklandy.
Kdo jiný má
v oblasti zájmy a dostačující armádu? Izrael, který má plné ruce
s Palestinou a strašícím Iránem. Židovský stát nikdy nebyl mezinárodním
bojovníkem za lidská práva či globální zodpovědnost, vždy se musel soustředit
na své vlastní přežití v extrémně nepřátelské oblasti – proto nemá jediný
zájem na humanitární intervenci v sousedící Sýrii.
Je
pravda, že by porážka nepřátelského souseda pod mezinárodní taktovkou byl pro
Jeruzalém výhodný, avšak rozvrat velkého státu na celé severní hranici by
rozhodně nebyl cílem izraelských stratégů. Navíc, existují jistá spojení
syrského režimu Bašára Assada s Iránem a zejména Ruskem. Současný výčet několika tisíc padlých polovojáků a
civilistů nestojí Francii, Rusku ani Izraeli za rozházení vztahů
s tímto (neoficiálním) trojúhelníkem.
Scénář intervence: Turecká „divočina“
Posledním
hráčem, který má v oblasti silné zájmy a navíc má k dispozici
skutečnou armádu, je Turecko. Velmoc, situující se do role regionálního
hegemona, se v posledních letech chová velice asertivně na všechny strany.
I proto lze očekávat, že aktuální roztržka po syrském sestřelení tureckého
letounu a vyhrocenému napětí na společné hranici je jen součástí tureckého
pragmatického využití silové karty a získávání pozice v regionu.
Rizikovým
scénářem je situace, kdy se při
přestřelkách na hranici dostane některá z tureckých jednotek do
skutečného boje a Ankara bude nucena
ukázat zuby a svaly. To by znamenalo eskalaci
konfliktu, a jelikož si kandidátská země EU bude tvrdě hájit své postavení,
zatímco od (možná) kolabujícího syrského režimu se nedá očekávat racionální
jednání a koordinace vládních jednotek.
Po
sestřelení tureckého letadla Ankara iniciovala režim aliančních konzultací
(článek 4), při eskalované vojenské šarvátce se nedá očekávat nic menšího, než
volání po aktivaci pátého článku, tedy společné obrany členů NATO. V tom
případě by byly západní mocnosti nuceny povinností přispěchat na pomoc a nebylo
by cesty zpět.
Scénář intervence: Genocida
Když se
podíváme na nadcházející měsíce, kromě možného nekontrolovatelného tureckého
scénáře se nabízí ještě jedna varianta – prezident Assad se zblázní nebo ztratí
kontrolu nad vládními vojsky a dojde ke skutečně masovému vyvražďování.
Dnešní situace v Sýrii je stavem občanské války – tedy dva (poměrně) jasně
rozpoznatelné tábory bojující o moc v rámci jedné země. V okamžiku,
kdy by došlo k hromadnému vyvražďování dle jednotného klíče, definice
konfliktu by se posunula k výbušnému slovu genocida. Asertivně je nutné říci, že vystřílení
několika vesnic není ještě genocidou, ale bohužel přirozeným vedlejším
důsledkem probíhající občanské války.
Vzhledem
k poměrně nedávné historické vině Západu (a Rady bezpečnosti OSN) na genocidách
ve Rwandě a v bývalé Jugoslávii by se dal očekávat rychlý přístup. Protože
se mírové síly OSN jako vynutitelé příměří v devadesátých letech
neosvědčili kvůli slaboučkému mandátu, nutnost mezinárodního sboru pod
hlavičkou NATO s reálným politickým zadáním by se stala realitou. USA by
rétorikou globální zodpovědnosti dotlačily Francii a Británii k přispění
do mezinárodního vojenského sboru, explozivnost situace by vedla Washington
k přitlačení Moskvy a Pekingu k morální zdi s cílem donutit
odpůrce zásahů do vnitřních záležitostí
států k zdržení se hlasovávání (nevyužití práva veta) v Radě
bezpečnosti.
Normativní spravedlnost neexistuje, jen
zájmy
Uvedené
argumenty a scénáře se drží realistické teorie mezinárodního uspořádání.
V obecné rovině tak lze na případu Sýrie dokázat, že mezinárodní
organizace (OSN) slouží suverénním aktérům – velmocím jako legitimizační
nástroje (za které se lze případně schovat), které využívají v případě, že
to odpovídá jejich vlastním zájmům.
Koncept Responsibility
to Protect (R2P) je využíván pouze v případě, že si to aktéři přejí,
jinak je instantně zapomenut oficiálně z důvodů nezasahování do vnitřních záležitostí suverénních států,
reálně z důvodu nedostatečného zájmu států se do dané intervence pustit.
Sepsáno v červnu 2012, vyšlo v časopisu Mezinárodní politika (10/2012)
Jakub Janda Create your badge -----------------------------------------------------------
Chcete automaticky DOSTÁVAT NOVÉ ČLÁNKY z webu JakubJanda.com?
- mrkněte na Facebook
- koukněte na Twitter. Follow @JakubJanda_com
