Pane profesore, vloni jsme
spolu dělali rozhovor o autentické demokracii a cestě k ní. V českém
prostředí se o institucionálních změnách demokratického systému takřka
nehovoří.
Když vynecháme přijetí přímé volby prezidenta, jen několik
společenských skupin, jako je Holešovská výzva a Occupy Czech požaduje změny
ústavního systému. Znamená to, že byl systém pouze narušen krátkodobým
protestem?
Nehovoří se o tom proto, že si kapři nevypustí svůj vlastní rybník.
Musí vzniknout nové iniciativy, jako jsou ZVUK nebo SKDE. Nejsem ale zastáncem
pouličních protestů, pokud nejsou spontánní (jako na Středním východě) – a které
pouze posilují status quo.
Autentická demokracie se dá prosadit mnohem mocnějšími
nástroji: Volbami. Je třeba prosadit
nestranické a nezávislé kandidáty (Po vzoru americké „Tea Party“). Systém se
nedá změnit „z ulice“, ale jen a pouze od volební urny.
Vše nám k tomu dnes nahrává: máme internet, globální komunikace,
přímou volbu, mladší generace a širokou účast voličů – máme vše, co je třeba k
prosazení autentické demokracie. Jediné,
co nemáme je pochopení. Vámi zmíněné iniciativy jsou bez strategie a vedení – a
tudíž „bezprizorné“. Protest není strategie, ani vidina, natož alternativa.
Protestní hnutí typu Occupy
Wall Street, po více než roce své existence ve světě, ztrácejí šťávu: světové
Occupy nedávno opustilo poslední významné veřejné místo před ECB ve Frankfurtu,
české protestní hnutí na pražském Klárově je též na ústupu.
Jak vnímáte roli těchto
hnutí rozhořčených v systému společnosti roku 2012? Nejsou jen bezzubým
amorfním protestem nespokojených, bez potenciálu se transformovat?
Už jsem to komentoval výše. Transformace může přijít pouze z voleb;
ne z pokřiku (jakkoliv oprávněného) Nespokojených. V žádném případě
nejde o „zrušení“ demokracie, ale o její návrat do funkčních, autentických
forem.
Žádná z iniciativ, které zmiňujete, nepodporuje autentickou
demokracii. Naopak, dá se říci, že demokracii obcházejí v zájmu neefektivního
protestu. Jde o hnutí bez funkční alternativy, programu a teoretické základny.
Akce bez teorie je chaos. Jakoby netušili, že jsou v 21. století, století
internetu, digitalizace a disintermediace. Více v článku.
Jste dlouhodobým kritikem
systému politických stran, které považujete za nefunkční filtry moci. Dovedete
si představit demokratický systém bez těchto těles, které formují myšlenky a
vybírají lidi do pozic kandidátů?
Byl jsem spíše nepochopen v tom, že chci strany „zrušit“. Chci je
obejít autentickou volbou – viz např. iniciativu ZVUK na Zlínsku, nebo i SKDE. Strany mohou existovat, ale zkušení
voliči je nemusí volit. Tomáš Baťa byl zvolen čtyřikrát starostou ve Zlíně a
nepotřeboval k tomu žádné strany.
Mezi voličem a voleným není v dnešní době třeba žádného „mezičlánku“,
který jen manipuluje, mlží, misinterpretuje a zvyšuje náklady demokracie.
Systém bez stran si tedy představit umím: nazývá se (autentická) demokracie,
tj. původní forma demokracie, než se objevily zájmové skupiny, které zbavily
voliče i volené zodpovědnosti, a snaží se udržet i v 21. století internetu a
globálních komunikací.
Jsou prostou „vsuvkou“, tak jako podobní agenti, dealeři, makléři a
„interpreti“ ve všech sférách veřejného života. Moderní volič chce vědět, koho
volí a proč – a vyžaduje jeho plnou a přímou zodpovědnost. Říká se tomu disintermediace. Sám to denně
praktikujete v každé samoobsluze, u každého bankomatu, a kdykoliv si
otevřete internet.
Mnozí lidé v Česku,
jako Václav Klaus či Petr Fiala, sdílí názor na vyprahlost politiky a
uzavřenost dnešních politických stran, avšak považují je stále za jediný
nástroj k legitimní vládě.
Ozývají se i hlasy, že jsme
dnes svědky přirozeného procesu, kdy zapšklé strany nevyprodukují dobrý program
ani lidi a proto budou donuceny k vnitřní reflexi velkým neúspěchem ve
volbách, který si připíší spíše neformální seskupení typu německých Pirátů.
Jak si představujete funkční
demokratický systém bez politických stran? Není cestou jejich modernizace?
Od polistopadových architektů partajnické kultury v Čechách se liším
tím, že nepovažuji strany za reformovatelené. Nevím, která strana se kdy v
dějinách reformovala: pouze jedinci tak mohou činit. Vyprodukovat dobrý program
přece nestačí.
Jestliže nahradím bankovního úředníka bankomatem, tj.
samoslužbou, pak mě nepřesvědčí jeho větší rychlost, úsměvnost nebo úlisnost:
je prostě „po“; konec už byl.
Volič nechce lepšího „interpreta“ svých potřeb; on sám chce být
svéprávným a zodpovědným interpretem sebe
samého, alespoň ve vyspělejších kulturách. Výraz „modernizace stran“ je
oxymoron. Stejně tak „vnitřní reflexe“ ve vztahu k politické straně. Nejde
přece o „vyprodukování“ programu: nezáleží přece na tom, co říkáme, ale pouze a
jen na tom, co děláme (viz ZVUK).
Nejsem v Čechách nějakým osamělým či neorganickým hlasem kritiky
politických stran; dovoluji si ocitovat Karla Čapka (1925):
„Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní
nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem, ponižuje nás parlamentní systém, v
němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje
a skličuje nás přízemnost politického jednání, co jde vysoko nad domácí zájmy
stran, je politickým exponentům tak lhostejno, jako chalupníkovi aviatika.
Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát
je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž
strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky,
jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy…
Jsme-li
nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! NE; je-li nám čeho třeba,
tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti
inkompetenci, proti politice za
zavřenými dveřmi, proti
všemohoucnosti výkonných výborů, proti
našemu ponížení, proti úpadku
demokracie.“ (zdroj)
Namísto těch našich diskuzí-nediskuzí by stačilo pochopit, co je
(autentická) demokracie a co (třeba i podle Čapka) představuje její úpadek.
Řešení je snadné, viz již zmíněné hnutí ZVUK.
Přímo zvolený odborník, přímo zodpovědný svým voličům, je lépe připraven
uspokojit své voliče, než desítky stranických kádrů „tvořících“ stranický
program, který neuspokojí potřeby nikoho, kromě snad oné strany samotné.
Dnes se hovoří o faktu, že
do politiky nemíří elita národa, mladé talenty raději zapojí své úsilí
v businessu. Důsledkem je krize elit, které nejsou schopny vést své země.
Souvisí tento fenomén s tím, co popisujete? Protiargument tvrdí, že elity
se do politiky vrací až v časech skutečné krize, která nyní není.
Kéž by tomu tak bylo, že mladé talenty míří do businessu: máme
podnikatelů málo, podnikavců přespříliš a státních zaměstnanců „mraky“. Otázka
nezní, kam elita míří, ale zda nějakou máme. Vše souvisí s pojetím a
definicí „elity“. Každá společnost, i ta nejchudší nebo nejzkorumpovanější, má
svoji horní složku úspěchu, peněz, vlivu a talentu.
Češi již historicky své elity ničí, vyhánějí, anebo stahují dolů k
průměru. Po staletích anti-elitní kultury není divu, že žádnou elitu nemáme. Tento
nedostatek suplujeme povýšením sportovců a umělců do role elit. Elitu národa
však nelze poskládat z těch, kteří hodí nejdále, hrají nejdéle a zpívají
nejvýše. Do vzniklého politického „vakua prostřednosti“ jsou pak snadno nasáváni ti nejprůměrnější, ne ti
nejlepší (Vysávat „průměrníky“ ven ze
systému je pak velmi těžké, ne-li nemožné.)
K vracení se elit. Češi vždy čekají, že někdo přijde, přijede na
bílém koni, vrátí se, atp. I Karel Čapek tomu pochybnému českému mýtu podlehl:
„Musí přece někdo přijít a
nazvat věci pravým jménem. Musí někdo svolat lidi a říci jim: Podívejte, toto
zde, to je přece bezpráví. A toto, hleďte, to je přece podvod a to je zase
zrada. Musí někdo přijít.“
Takové noblesní zoufalství, od kdysi „vůdce“ elity národa, až vyráží
dech: „Někdo musí přijít“. Proboha, lidé: Nikdo nepřijde, Blaničtí rytíři
neexistují! Nikdo nám nepomůže, když si nepomůžeme sami. Budeme-li volit stále
stejné – ty stále stejně vyjevené „ksichty“ z billboardů, pak nelze ani
hovořit o elitách.
A ještě něco: elita národa je angažovaná již definičně. Angažovanost
je součástí definice elity. Elita se nemůže „vrátit“ tam, kde nikdy nebyla. I
ti nejlepší z nás, pokud nejsou společensky angažovaní, nemohou plnit roli
elity národa.
Elita není historicky pronásledována pro svoji odbornost, talent,
schopnost a profesnost (ne profesionalitu) – ale vždy a jen pro svoji
společenskou a politickou angažovanost. Elita je vždy pronásledována národem
opakovaně volenými, prostředními prostředníky; nemá se kam vracet, protože
prostory ovládnuté suplujícími pseudoelitami
nejsou dlouhodobě k „mání“.
Vezměte současnou garnituru ohlášených prezidentských kandidátů:
všichni prostřední ve svých oborech (jestli nějaké vůbec mají), všichni
samozvaní ve své nabídce, všichni opakovaně „prověření“ ve své neschopnosti,
všichni absolutně odhodlaní bránit status
quo: odraz současných ambicí národních: Když chci dosáhnout hodně málo, pak
volím toho, kdo nedosáhne NIC – to se zdá být vůdčím pravidlem českého
pochopení přímé demokracie.
Právě kvalita kandidátů
v prezidentské volbě bývá kritizována. Kde však vidíte ony lepší
kandidáty?
Lepší kandidáty nevidím: nelze je totiž vidět, nejsou samozvanci,
neohlašují se předem, media je ignorují, nevnucují se a nejsou vnucováni. Ti
nejlepší lidé této země jsou sice angažovaní, ale nevstupují do stran a hnutí: jejich
zájmy a potenciál jsou mnohem širší. Jsou aktivní a úspěšní ve svých profesích,
nejsou profesionální politici: těch má tato malá země více než dost.
Ty lepší kandidáty je třeba vyhledávat, přesvědčovat a zvát
s pomocí občanských iniciativ, hnutí a malých stran – ne prostě „skočit“
na ego prvního nedočkavého, samozvaného, partajně i finančně zavázaného
jedince.
Kritická a historická funkce i zásluha občanských iniciativ je
vyhledávat, podporovat a volit – ne jen hřímat v ulicích proti již
předhozeným „špekům“. Občané ČR si stále neuvědomují jakou sílu a příležitost
mají v nabízené (bohužel v pučovém prostředí ne jisté) instituci
přímé volby. Neví ještě, jak bezmocní ti jejich „mocní“ jsou.
Naši volení představitelé a jejich nohsledi jsou pro nás stále více
ONI – neidentifikujeme se s nimi, jsou nám cizí, odrození. Proto
potřebujeme vyhledávat národní elity více než elity nás. Jinak se vrátí – a
ochotně – zase jen ti naši staří známí: ONI.
Mluvíte o přímé volbě a
vyhledávání elit občanskými iniciativami. Nejsou však tyto iniciativy mnohem
jednodušeji manipulovatelné, než systematičtější politické strany, byť mají své
mouchy?
Když hovoříte o tom, že skutečné elity nevstupují do stran a hnutí,
nepopíráte tím vlastně základní myšlenku těchto subjektů, který by správně měly
akcentovat jednotlivé požadavky mas?
Akcentování požadavků „mas“ (řekl bych svéprávných voličů) nelze
redukovat na akcentování požadavků a zájmů politických stran. V moderní
společnosti se tyto konfliktní zájmy (zájmy společnosti, regionů a lokalit,
versus zájmy politických partají a jejich úsilí o finanční a mocenské přežití) se
dostávají do zásadního rozporu.
Mylný predikát je, že regionální a lokální společnosti jsou stejně
ideologicky rozpolcené jako politické strany. Strany se musí diferencovat jen
za účelem svého vlastního přežití: kdyby všechny chtěly sloužit národu stejně – pak nemusí existovat.
Specializace a ideologické vyhrocení politických stran nemůže odrážet zájmy
společnosti, ale pouze jejich redukovaných, upadajících částí (viz ČSSD a KSČM
dnes, a ODS, TOP09 a VV před několika lety).
Elity stran jsou zásadně rozdílné od elit „mas“: proto strany nemohou
„vyhledávat“ a oslovovat elity pro širší veřejnost, ale jen a pouze pro své
vlastní zájmy politického přežití. Strany tedy nemají „své mouchy“ (tím by se
nikdo nezabýval), ale jsou fatálně zatíženy svoji ideologickou diferenciací,
kterou vnucují širší veřejnosti.
Proto si demokratická veřejnosr, skrze integrované a spolupracující
iniciativy, musí vytvářet, vyhledávat a prosazovat (přímou volbou) autentické elity – oslovující politickou
veřejnost neideologicky, ale jen a pouze z hlediska lokálních,
regionálních a národních zájmů. NIKDO nemůže správně akcentovat požadavky
„mas“, než „masy“ samy – skrze své vlastní, nezávislé a nestranické elity.
Moderní polita již není
beztvará, bezmocná a nedospělá masa – a to ani v ČR – ale probouzející se podhoubí
autentické demokracie a svéprávného rozhodování. Pokud někdo stále ještě vidí
partaje jako fundament demokracie, tak musí koherentně argumentovat a ne jen
tautologicky opakovat, že strany máme – protože je máme. Každý myslící Čech,
jako již zde citovaný Karel Čapek, je schopen argumentace hlubší, než prosté
teautologie.
Je stát bez politických
stran něčím jiným, než anarchií, v které se nejlépe orientují schopní a
bohatí, protože neexistuje filtr v podobě stran?
Opět se musím odvolat na Čapka a jeho příspěvek k budování státu.
Anarchie je organicky generována stranami, které se nemohou domluvit, ale
sledují své vlastní zájmy. Orientují se v nich pouze „nebohatí a
neschopní“, kteří se zoufale snaží zbohatnout; nabýt schopností je pro ně
nedosažitelné a proto i nežádoucí.
Navzájem si blokují svá ideologická úsilí, způsobují, že žádná strana
není schopná širší reprezentace veřejnosti, a tudíž menšina převládá (zcela
neefektivně) nad většinou. „Filtry“ nepatří do moderní společnosti: naopak,
vztah mezi spotřebitelem a poskytovatelem, ale i mezi voličem a voleným, musí
být přímý, transparentní a s plnou, adresnou a individuální zodpovědností.
Pragmaticky se mohu odvolat na T. Baťu, který bez jakékoliv politické
strany vytvořil ve Zlíně uspořádanou, rostoucí a celosvětově uznávanou
společnost, za pouhá čtyři období svého nestranického starostování, až do své
tragické smrti: zářný ostrůvek stability a úspěchu v moři chaosu stranicky
orientovaného okolí.
Svět se změnil, všechno bude jinak; podivnost a chaotismus dnešního
světa proniká i do mladých myšlenek mladších generací (stále handicapovaných
„filtry“). Hledání vlastní cesty, pro lokalitu, region i národ, představuje
novou cestu k autentické demokracii. Chaos a „bezprizornost“ stranické
demokracie se v ČR stáva muzeálním kabinetem kuriozit.
Děkuji za rozhovor.
Vyšlo v Literárních novinách.
Vyšlo v Literárních novinách.
Milan Zelený
je globální profesor, působící na Fordham University v New Yorku, ale také na
Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Xidian University v Xi´an, Fu Jen University v
Taipei, Indian Institute of Technology, Kanpur a IBMEC Rio de Janeiro. Již 30
let je šéfredaktorem mezinárodního časopisu Human Systems Management.
Dlouhodobě drží 1. příčku v žebříčku nejcitovanějších českých ekonomů; v r.
2007 byl na jeho počest vydán tzv. Festschrift, pod názvem Knowledge and
Wisdom. Jeho populární knihy v češtině jsou např. Cesty k
úspěchu, Neučte se z vlastních chyb, Hledání vlastní
cesty a Všechno bude jinak.
Rozhovor vedl Jakub
Janda - publicista, poradce poslance PSP ČR a projektový koordinátor
think-tanku Evropské hodnoty. Více na www.JakubJanda.com.
Create your badge -----------------------------------------------------------
Chcete automaticky DOSTÁVAT NOVÉ ČLÁNKY z webu JakubJanda.com?
- mrkněte na Facebook
- koukněte na Twitter. Follow @JakubJanda_com
