Krátký exkurz do vývoje české pozice v rámci EU,
orámované několika strategickými rozhodnutími mezinárodněpolitického
charakteru, zahrnující předpokládané scénáře budoucího vývoje českého postavení
v evropském integračním uskupení.
V následující práci se budu
zabývat jakýmsi makro pohledem, velkými politickými rozhodnutími a milníky,
které definují a definovaly české postavení během přistupování a následného
členství v EU. Jsem si plně vědom, že tento pohled na čistě politickou
rovinu strategických rozhodnutí vlád je zjednodušující a plně metodologicky
nevystihuje odpověď na hypotézu, jaká je současná česká pozice v rámci
evropského integračního uskupení. Přestože je cílem práce zhodnotit současné
postavení ČR v EU a nastínit možný budoucí vývoj (nevyužiji metodu
scénářů, pokusím se jen nastínit budoucí vývoj, jak jej ze současných informací
vnímám), musím v první části práce v krátkosti shrnout historický
vývoj českých rozhodnutí o strategických otázkách v evropské integraci.
Tento historický vývoj totiž definuje českou pozici v EU i dnes a je
velice pravděpodobné, že bude i nadále ovlivňovat český směr.
Historické faktory ovlivňující pozici ČR při vstupu do EU
Po změně režimu
v roce 1989 a z ní vyplývající změně v ústavních i úřednických
funkcích (umožněné mj. lustračním zákonem) se značně změnilo směřování české
zahraniční politiky k evropskému integračnímu procesu. Prezident Václav
Havel reprezentoval rozsáhlou názorovou skupinu, která se řídila mottem „Návrat
do Evropy“. Snaha o zapojení ČR do evropského integračního procesu se po diplomatické snaze v praktické politice
projevila podáním české přihlášky k přistoupení do EU 1996.
Jak budu
argumentovat dále, zahraniční politika malého státu jako je ČR (evropskou
politiku v tomto kontextu považuji za zahraniční politiku) je definována
vnitrostátní politikou. Toto schéma se značně projevilo během vyjednávací fáze
přistoupení ČR k EU (1998 – 2003). Jak píše tehdejší hlavní český
vyjednavač přistoupení Pavel Telička[1],
české postoje byly značně ovlivněny vnitrostátní situací – úřednická vláda
Tošovského a opoziční smlouva, která umožnila menšinové vládě ČSSD existovat.
Tyto dvě vlády kvůli své malé síle logicky nemohly poskytnout silný a jednoznačný
mandát vyjednávacímu týmu. Jelikož pětileté vyjednávání podmínek o přistoupení
ČR k EU naprosto zásadně definovalo české postavení v rámci
společenství, je nepopiratelným faktem, že tehdejší nestabilita domácí
politické scény ovlivnila českou pozici v době po přistoupení (2004).
Strategická rozhodnutí české vlády v otázkách evropské integrace
od přistoupení po dnešek
ČR přistoupila
k EU 1. 5. 2004 po pětiletém vyjednávání. Mezi strategická rozhodnutí,
která musela tehdejší vláda (v případě Lisabonské smlouvy i český prezident)
učinit, zahrnuji českou pozici k: Lisabonské smlouvě, Paktu stability a růstu,
k tzv. Sixpacku a k dokumentu Euro Plus.
·
Česká republika přistoupila k Lisabonské
smlouvě, avšak problém nastal s její ratifikací – její podpis si prezident
Václav Klaus podmínil pozitivním stanoviskem Ústavního soudu. Pozice ČR,
můžeme-li to takto subjektivně nazvat, byla na mezinárodním (evropském) poli
ponížena – EU čekala na finální ratifikaci posledního člena (ČR) jen kvůli (jak
někteří komentátoři tvrdili) tvrdohlavosti prezidenta Václava Klause. Přestože
nechci zabíhat do detailů ratifikace Lisabonské smlouvy, tento moment se stal
silně příznačným pro českou pozici v EU – český stát byl a je stále vnímán
jako názorově nestabilní, euroskeptický a do značné míry nečitelný a
nevypočitatelný.[2] Česká veřejná diskuse o
pozici České republiky v EU je od roku 2003 vedena v rovině Václav
Klaus vs. ostatní. Z vnějšího pohledu tak ČR působí jako rozhádaný stát,
jehož evropskou pozici v politické a ideologické rovině určuje hlava
státu. Tato skutečnost je silně kritizována pro svou právní, filosofickou i
morální nesprávnost – prezident není dle Ústavy tvořitelem zahraniční politiky,
ale jejím vykonavatelem.
·
Česká pozice k Paktu stability a růstu byla
velice pozitivní, jelikož jak říkají komentátoři, Pakt stability a růstu je
pouze potvrzením Kodaňských kritérií. Česká veřejná debata se Paktu na rozdíl
od Lisabonské smlouvy téměř nevěnovala, jelikož sám Pakt je a ukázal se být
pouze deklaratorním (nemá taxativně vymezené sankce vůči jednotlivým státům
nedodržujícím pravidla stanovená paktem).
·
Postoj vlády ČR k tzv. Sixpacku, tedy sadě ekonomických a hospodářských pravidel směřujících
k obnovení růstu v Eurozóně a její periferii (kam patří i ČR), byl
značně příznivý. Tento postoj lze jasně vysvětlit, jelikož sixpack nepřináší
federalizační tendenci, ale jeho prorůstová opatření a doporučení se silně
shodují z hospodářským programem ODS. Ta v té době měla silný vliv na
českou zahraniční politiku.
·
Postoj vlády ČR k dokumentu Euro+ lze
pochopit po pohledu na vznik dokumentu a úmysl jeho tvůrců. Euro+ je považováno
za „dítě“ francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho a německé kancléřky
Angely Merkelové. Samotný text vyjadřuje vnitřní soudržnost členů Eurozóny a
předpokládá spoluúčast zemí, které ještě nezavedly euro, ale v dokumentech
primárního práva se k tomu zavázaly (což je případ ČR, která si
nevyjednala výjimku, jako např. Švédsko). Euroskeptický premiér Petr Nečas,
reprezentující euroskeptickou ODS, se tak k dokumentu odmítl připojit.
S poměrně krátkým časovým odstupem lze stejně jako v případě Paktu
stability a růstu označit Euro+ za pouze deklaratorní a nezavazující dokument.
Proto česká pozice k těmto legislativním aktům nevzbudila v Evropě
značnou pozornost.
Aktuální otázka evropského fiskálního paktu
Fiskální pakt je
mezivládní dohoda 25 zemí EU o právně vymahatelné přísnější rozpočtové kázni
signatářských zemí, v plném znění nese název Smlouva o stabilitě,
koordinaci a vládnutí v hospodářské a monetární unii[3]. Podepsalo jej 25 členkých
států EU bez Velké Británie a České republiky. Na obrysech paktu se
dohodlo všech 17 členských zemí eura na jednání Evropské rady 9. prosince 2011.
Zbylých deset členů EU nevyloučilo, že se přidá taky. Pakt je na úrovni
mezivládní dohody, jeho finální verzi přijalo 25 zemí EU na summitu 30. ledna,
Česko a Británie se nepřidaly. Dohoda byla přistoupivšími státy podepsána 2.
března 2012. Aby pakt vešel v platnost, musí ho ratifikovat alespoň 12 zemí do
1. ledna 2013. Tím dnem pak začne platit. Od ratifikace pak budou mít země rok
na to, aby do své legislativy zavedly potřebné změny, nejpozději však do 1.
ledna 2014. Pouze ty země, které potřebné změny zavedou do 1. března 2013,
budou pak moci čerpat peníze z nového stálého záchranného fondu ESM. Cílem
je zakomponovat fiskální pakt do unijních smluv během pěti let od doby, kdy
vstoupí v platnost. Premiér Petr Nečas do smlouvy prosadil, že se k ní budou
moci později přidat další státy.
Pakt přináší
revitalizaci kodaňských kritérií i některých prvků Paktu stability a růstu,
ovšem s implementovanými sankcemi, které nebudou závislé na politické vůli
států, ale na stanoveném mechnismu. Roční strukturální deficit nesmí překročit
0,5 % HDP. Země, které mají dluh významně pod 60 % HDP, což je případ Česka,
můžou mít schodek až jedno procento. Toto pravidlo zvané též dluhová brzda bude
zavedeno do národních ústav nebo zákonů. Dluhová brzda bude obsahovat
automatické opravné mechanismy, které se spustí v případě porušení podmínek. Navrhnou
ji členské státy podle principů navržených Evropskou komisí. Zda je pravidlo
vhodně implementováno a dodržováno, posoudí Evropský soudní dvůr. Ten také
dostane pravomoci rozhodnout o pokutě rozpočtově nedisciplinované země až do
výše 0,1 % HDP. Peníze vybrané na pokutách půjdou v případě země eurozóny do
záchranného fondu ESM, u země neplatící eurem pak do rozpočtu EU. Zaveden bude
také mechanismus, podle kterého budou členské země Evropské komisi předkládat
plány na emisi dluhopisů, nebo svého dalšího zadlužování. Dopředu mají být také
diskutovány a koordinovány velké ekonomické reformy. Země s velkým dluhem
souhlasily se vstupem do Programu
ekonomického partnerství, v němž budou Evropské komisi a Evropské radě
předkládat plány na ,,trvalou úpravu" dluhu. Oba orgány pak budou plány
připomínkovat a jejich dodržování hlídat. Trvalý záchranný mechanismus ESM
spustí o půl roku dříve, už v červnu 2012. O prostředcích v něm bude rozhodovat
kvalifikovaná většina, nikoliv už jednomyslný souhlas.
Česká pozice k evropskému fiskálnímu paktu je, jak již
bylo zmíněno v odstavci týkajícím se Lisabonské smlouvy, jasně ilustrující
aktuální české postavení v EU. Nečitelnost jednání českého premiéra budí
údiv a nepochopení postoje. České vyčkávání a neargumentované nepřistoupení o
dva měsíce později (v lednu 2012) je dalším potvrzením řetězce nejasného
postoje ČR. Na rozdíl od Velké Británie, která svou euroskeptickou pozici
deklaruje již po čtyři desetiletí a má vzhledem ke svým ekonomickým zájmům
legitimní snahu o částečný izolacionalismus (Great Separation[4]),
nemá ČR (alespoň to nebyl premiér Petr Nečas schopen jakkoliv vyargumentovat)
jediný široce uznatelný legitimní důvod k Paktu nepřistoupit. Postoj
premiéra a zároveň předsedy ODS je tak interpretován jako vnitrostranické
vymezení v rámci české politické scény, ke kterému je jako nástroj
využito nepřistoupení k Paktu (vnitrostranická – tedy vnitrostátní
záležitost tak opět jasně reflektuje zájmy svých aktérů na mezinárodní pole,
jak tomu již bylo v české unijní historii tolikrát).
Výhled – budoucí vývoj postavení ČR v EU
Následující
vývoj tak samozřejmě nemůže být zaručen, predikce budoucího vývoje vychází vždy
pouze z hypotéz. Vzhledem k rozsahu práce se nepokusím o komparaci
několika scénářů, načrtnu pouze jeden ve střednědobém horizontu, který považuji
za nejpravděpodobnější.
Pokud aktuální
vláda ve složení ODS, TOP09 a VV vydrží v obdobném složení
v horizontu let 2012-2014, kdy se mají konat řádné parlamentní volby a
zároveň značně nezamíchá preferencemi voličů, bude následující vládu sestavovat
levicová a europozitivní ČSSD. Pokud budeme předpokládat, že se do Poslanecké
sněmovny dostane alespoň jeden ze subjektů Strana zelených či KDU-ČSL a
levicové straně se podaří sestavit většinovou vládu, bude mít další premiér
jednoznačný europozitivní mandát – všechny tyto tři strany jsou jak pro další
českou integraci do struktur EU, tak přistoupení k fiskálnímu paktu.
Koalice ČSSD s ODS nepřipadá v úvahu, případná, leč slabě
pravděpodobná koalice ČSSD a TOP09 by stejně spojila dvě eurooptimistické
strany. Nejméně pravděpodobnou variantou je koalice na levici – ČSSD a KSČM,
které však ideově brání tzv. Bohumínské usnesení z pera grémia ČSSD.
Pokud tedy
vyjdeme z předpokládaných možností příští vlády, nastíněných v odstavci
výše, lze očekávat, že další vláda bude výrazně eurooptimistická – ať už bude
vládnout od roku 2012 či 2014 (od regulérního termínu voleb). Vláda této
tendence v evropské politice může téměř okamžitě přistoupit
k fiskálnímu paktu (otázkou však zůstává, jak takový pakt v této době
bude vypadat a zdali bude existovat a považován za relevantní) a pokusí se
přesměrovat tendenci z centra na periferii, jakou prezentovaly vlády pod
vlivem či vedením ODS. Směřování postavení České republiky je strategickou a zahraničněpolitickou
záležitostí, z čehož vyplývá, že změna směru není otázkou několika měsíců.
Důležitým
faktorem je též personální obsazení premiérského křesla a Černínského paláce.
V současné vládě, kdy premiér plně reprezentuje evropské postoje ODS a ministr
zahraničí silně proevropské preference (TOP09) dochází k silnému schizmatu
– rozdvojení české evropské politiky. Jasným důkazem jsou dva státní tajemníci
– jeden na Úřadu vlády (Vojtěch Belling) a druhý na Ministerstvu zahraničních
věcí (Jiří Schneider) – i proto je postoj České republiky vnímán dvojznačně –
výstupy z jednoho státu a dokonce jedné vlády se totiž liší. Budoucí vláda
bude téměř jistě vedena ministerským předsedou v barvách ČSSD (aktuálně
Bohuslav Sobotka), známým zvykem při rozdělování křesel v koalici je
předání ministerstva zahraničí do rukou slabšího (menšího) koaličního partnera.
Tím, jak předpokládám v odstavcích výše, bude ministr za Stranu zelených
či KDU-ČSL, případně nestraník, vnímaný jako příznivec některé ze zmíněných
stran. Pak by aktuální dvouřečnost kabinetu nebyla předpokládatelná, předseda
vlády i ministr zahraničních věcí by sdíleli více či méně obdobné proevropské
prointegrační tendence.
Zahraniční
politiku, pod níž spadá i evropská politika, tvoří kromě vlády a Parlamentu
(který cíleně opomínám, poněvadž jeho roli v této kombinaci nepovažuji za
významnou) i prezident. Přestože je prezident podle Ústavy ČR pouze
vykonavatelem zahraniční politiky a nikoliv jejím tvůrcem, tato normativní
rovina není aktuálním prezidentem Václavem Klausem uznávána a aplikována. Jak
bylo zmíněno v úvodu, prezident Václav Havel silně ovlivnil směr vývoje
české zahraniční politiky, jak empiricky argumentuje Šárka Weissová[5].
Prezident Václav Klaus do české zahraniční politiky (respektivě do její
rétorické a symbolické roviny, jak je vnímána v zahraničí při pohledu
zvenku) silně promítá své euroskeptické postoje – shodné s postoji své
mateřské ODS. Mandát skončí současnému prezidentovi v lednu 2013, o další
období ve funkci se již podle Ústavy nemůže ucházet. Postavení ČR v Unii
bude jednoznačně ovlivňovat postoj budoucí hlavy státu, o které se bude
rozhodovat na počátku roku 2013. Analýze přínosu a dopadu jednotlivých
kandidátů se v této práci zabývat kvůli rozsahu práce nebudu, ovšem je
nutné s faktorem prezidentského vlivu na evropskou agendu zahraniční
politiky České republiky počítat.
Další práce shrnuje modely sestavení příští vlády a předpokládá
přístup ČR k evropským otázkám. Šest modelů příštího obsazení Strakovy
akademie značí několik možností náhledu na fiskální kompakt, bankovní
federalizaci či eurobondy a ESM. Přečtěte si ji ZDE
na www.jakubjanda.com.
[1] Pavel Telička – Karel Barták, Kterak jsme
vstupovali, vydalo nakladatelství Paseka, 2003, 272 stran, ISBN: 80-7185-585-5
[2] Jak například uvedl francouzský prezident Nicolas Sarkozy
na tiskové konferenci v únoru 2012 – „Nevím, co se v Praze děje…“
[3] Neoficiální překlad plného
textu smlouvy je k dispozici na webu Úřadu vlády ČR na http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/tiskove-zpravy/_SMLOUVA-O-STABILITE--KOORDINACI-A-RIZENI---neoficialni-preklad_.pdf
[4] historicky vnímaná filosofická
doktrína tzv. Great Separation = dvojakost britského postavení v Evropě.
VB je geograficky součástí Evropy jako světadílu, ale od kontinentální Evropy
(a jejích problémů) je oddělena mořeolby a zároveň se jí nepodaří m.
[5] Šárka Waisová,
Tíha volby, Česká zahraniční politika mezi principy a zájmy, vydal Ústav
mezinárodních vztahů, 2011. ISBN: 978-80-87558-00-3
