Rozhovor s analytikem,
který úspěšně předpověděl Sametovou revoluci. Mluvili jsme s ním o tom, proč
česká vláda nepotřebuje evropského tatínka Barrosa k vyrovnanému rozpočtu,
hysteričnosti české debaty o zahraniční politice, zaslepené německé
proevropskosti a předpovědi datumu pádu projektu evropské integrace.Vyšlo v týdeníku Reflex.
Pane Robejšku, vnímáte českou půjčku MMF z devizových rezerv ČNB ve výši 1,5
miliardy eur jako morální povinnost, jak to prezentovala vláda?
Vláda se
vždycky snaží usnadnit si úlohy a interpretovat věci, jak se jí to hodí. Faktem
je, že v mezinárodním kontextu si hráči naší velikosti nemohou dovolit
mnoho zvláštností. Je tu určitý tlak a je potřeba zvážit, do jaké míry je
nevyhnutelné být konformní a kdy se můžeme vzepřít.
Argumentace ministra
financí Miroslava Kalouska byla taková, že jsme z EU dostali nějaký počet
miliard a ve vztahu k nim je půjčka MMF marginální.
.JPG)
Kdybychom se
dívali na věci striktně racionálně, jak podle mých zkušeností vždy činí ministr
Kalousek, tak není důvod cokoli splácet. Jestliže máme na mysli zájmy vlastní
země, argumentovat morálkou mi přijde trošku nevěrohodné.
Proč?
Pokusil bych
se to zdůvodnit méně pohádkově. Hráč naší velikosti se prostě musí podřídit. Je
to něco za něco; něco si dovolím, něco ne. Nejsme Amerika.
Jak vnímáte české nepřistoupení ke
Smlouvě o fiskální odpovědnosti? Česko nemá City of London, a podle některých
tedy ani dostatečně přesvědčivé argumenty. Překvapil vás Petr Nečas?
Nepřekvapil
– je to logické. Jsem vděčný za každý projev samostatnosti, a proto mě krok
naší vlády potěšil. I když jsem i realista a ptám se, jaké měl premiér
postranní motivy. Umím si představit, že uvnitř ODS je
tábor, který přesně
tohle chce, a Nečas se nemohl vzepřít. A tak si otevřel zadní vrátka a
taktizuje.
Jak vnímáte odlišný postoj dvou
pravicových vládních stran v evropské politice – ODS a TOP 09?
Jde o jeden
z centrálních problémů české vnitřní politiky – boj o to, kdo je ta správná
konzervativní strana. Pan Kalousek je v mých očích vynikající stratég a dělá
vše, aby rozpoltil ODS a aby se TOP 09 stala tou silnou konzervativní stranou.
Ví, že když se mu to nepodaří, tak je to pro něj dlouhodobě konec.
K paktu bude možné přistoupit
později. Alexandr Vondra prohlásil, že zhruba 95 % textu smlouvy už je v
programu ODS. Připojí se Česko?
Co požaduje
smlouva, je víceméně politika české vlády. Pro mě je důležitým bodem, že si
nenecháme od někoho cizího kontrolovat rozpočet, nýbrž se budeme snažit obstát
sami a s vlastními kritérii. To je velký rozdíl, jestliže se podpisem
fiskálního paktu navracíme pod křídla EU a poddáváme se tendenci, která směřuje
k nadnárodnímu státu. I když chceme spořit stejně jako ostatní, budeme tak
činit o vlastní vůli a ve vlastní režii. My víme sami, co máme dělat. Mnohdy je
důležité odlišit se od stáda.
Ale je to vůbec reálné
hrát si v dnešní Evropě na vlastním písečku?
Téma
fiskální disciplíny je otázkou počtů. Jde o možnost říct si, že budeme dělat
to, co tvrdé jádro EU, ale budeme to dělat sami; nepotřebujeme žádné
„vyučování“. Tato možnost existuje a odlišuje od sebe vlády, které opravdu
zastávají národní zájmy, od vlád, které se prostě podřizují mainstreamu. Ať už
proto, že nemohou jinak a potřebují německé peníze, nebo proto, že jsou líné. Očekávám
od české vlády příklon k uznání své vlastní samostatnosti, což je hodnota,
která je v ohrožení, a přitom tak důležitá.
Možná jsem
příliš optimistický, ale interpretoval jsem dosavadní vládní kroky jako
výsledek pozitivního názorového vývoje právě v tomto smyslu. Pokud jsem
měl alespoň částečně pravdu, bych byl velmi spokojený.
Třeba Polsko si vymohlo, že se bude
moci stále účastnit všech summitů eurozóny, přestože eurem neplatí, zatímco
Česká republika tuto záruku nezískala. Nemůže proto rozhodnutí o nepřistoupení
znamenat další důsledky pro naše postavení v Unii?
Kdybychom se
měli opravdu zabývat pouze fiskálním paktem, tak musíme zjistit, že prostě
nemůže fungovat. Jde jen o podpis nějakého dokumentu. Česká politika je v tomto
ohledu daleko solidnější. Pakt jako takový samozřejmě nebude fungovat, protože
účastníci toho prostě nejsou schopni, avšak evropský kolotoč zájmů a
rozpolcenost států budou pokračovat. Fiskální pakt je jen mezistupeň – jedna ze
smluv, jež se zase nebudou dodržovat a na nichž se měří jakási loajalita k
projektu.
.JPG)
Jde jen o mediální zaznění, pak už o tom nebude nikdo mluvit. Čili to
neznamená, že když zodpovědnou hospodářskou politiku nebudeme dělat v rámci
evropského fiskálního paktu, tak se z něčeho vymkneme. Tedy nevidím, že tu vzniká
nějaký silný proud, kterému se my vymykáme. Takže bych neměl obavy odmítnout
podepsat fiskální pakt.
To však
neznamená, že když zodpovědnou hospodářskou politiku nebudeme dělat v rámci
evropského fiskálního paktu, tak se z něčeho vymkneme. Naopak – Evropa zůstane
taková, jaká je, a Česko bude možná ještě dělat nejsolidnější úspornou politiku
ze všech – protože jsme ji dělali z vlastní vůle a děláme ji tak, že nám
přináší konkrétní výsledek. Zatímco když na to přijde, tak si třeba francouzská
vláda v unijní rovině prostě udělá, co bude chtít. Jako to dělala v minulosti.
Stačí si udělat ústavní pojistku
proti zadlužování, jako ji má Polsko nebo ji zavádí Španělsko?
My už jsme k
tomu dospěli – nepotřebujeme mít tatínka, jenž nám bude říkat, co máme dělat.
Notabene existuje spousta institucí, které formulují ekonomická doporučení nám,
a dělají to, i když nechceme – například OECD. Je potřeba, aby to začal dělat
ještě Barroso? No to snad ne! Víme sami, co máme dělat, proto není potřeba, aby
nám to říkal ještě někdo další.
Navíc jde o
symboliku celé akce. Česká vláda zřejmě cítí, že většina veřejnosti ČR si
nepřeje další integraci do evropského soustátí. Je proto logické, že se na tom
nechce podílet. Sice budeme dělat totéž, ale ne v kontextu, ve kterém chce Unie
– protože onen kontext nekoresponduje s naší celkovou politikou.
Jak v této
souvislosti hodnotíte opěvovaný berlínský projev polského ministra zahraničí
Radoslava Sikorského? Řekl, že je asi prvním Polákem, který se více obává
německé pasivity než německé akce, a vyzval Berlín, aby se nebál vést Unii
z krize. Čeká Česko na svého Sikorského?
Neřekl nic
příliš statečného. Takových Sikorských máme spoustu, my naopak potřebujeme
spíše Thatcherovou s jejím slavným heslem „I want my money back“. Sikorsky
se nijak zvlášť neprojevil, pouze podtrhl skutečnost, že Německo je nejsilnější
evropskou zemí. Pozoruhodné by bylo, kdyby se vyslovil kriticky.
A má vůbec někdo
motivaci se v současné době Německu vzepřít?
Proč ne?
Motivaci by měla spoustu zemí, ale otázka je, kdo si to opravdu může dovolit.
Když jsme zmínili Sikorského, netrval bych na tom, abychom demonstrativně něco
odmítali, ale abychom si namísto toho dělali svou vlastní politiku. Měli bychom
se co možná nejvíc vymknout vnějším tlakům, které vedou k tomu, že můžeme
ztratit i ty zbytky nezávislosti, které máme. Ukažme si například na korunu,
což se nám oproti Slovensku vyplatilo. Nepotřebujeme Sikorského, ale spíše
Metternicha.
Zdá se, že v českém prostředí
neexistuje prakticky kontinuální celospolečenská debata o zahraničněpolitickém
směřování země. Souvislejší debata probíhala snad jen před vstupem do EU v roce
2004. K jednotlivým tématům se vždy zvedne jen krátkodobá vlna zájmu jako
například k zásahu NATO v Jugoslávii, evropské ústavě, Lisabonské smlouvě či
americké základně v Brdech.
To je
pravda. Český národ dělá přehlížením významu zahraniční politiky obrovskou
chybu. Možná je to zčásti tím, že se obvykle rozhoduje způsobem „o nás bez
nás“. Ale myšlenka, že se tím pádem nemusíme starat o zahraniční politiku, je
fatální omyl, který bohužel panuje. A když se celospolečensky diskutuje
zahraniční politika, tak jen v určitých extrémních tématech typu americká
základna, jak jste zmínil. Diskuse nemá dost vysokou úroveň a je silně
emocionální. Je to velká chyba.
Narážíte na iniciativu Ne základnám,
odmítající americký radar v Brdech?
Během debaty
o americké základně v Brdech bylo evidentní ideologické rozpolcení a chybějící
rozsáhlá debata – šlo jen o jakési pokřikování. Žádoucí by naopak byla diskuse
o tom, co se dlouhodobě odehrává ve středoevropském prostoru, co to znamená pro
naši budoucnost a jaké máme možnosti. Kdybychom uvažovali v širším kontextu,
kdyby média lépe splnila svou informační povinnost a společnost to přijala, pak
bychom debatu o americké základně vedli jinak.
Nebyla by tak kouskovatá –
vládní pověřenec Tomáš Klvaňa stojí na pasece a cosi vysvětluje. Reakce na to
měla podobný hysterický charakter jako rezoluce typu „Děkujeme, odejděte“nebo
cinkání klíčů. To jsou mediální jednorázovky, jež nic nezmění.
Má podobný charakter také iniciativa
„Nechte nás v Evropě“, ve které tři sta osobností českého veřejného života
reaguje na rozhodnutí premiéra Petra Nečase nepřipojit se k fiskálnímu paktu?
Česká
společnost vstupovala do Unie s určitým euroiluzionismem. Obyvatelstvo věřilo,
že EU udělá pořádek a vše bude fungovat, politika nebude zkorumpovaná atd. Tyto
iluze se ještě nestačily totálně zdiskreditovat. Zároveň byl vstup do EU
nevyhnutelnou volbou. Členství bylo symbolem odpoutání od Sovětského svazu a
potvrzení naší západní identity.
Dnes v Česku pořád ještě existuje určitá míra
proevropské nálady. A tak, když se tři sta osobností podepíše pod povrchní
argumenty jako z nedělní školy, tak se nad tím málokdo pozastaví. Plochost
těchto argumentů není diskusním tématem. Přesto mám dojem, že stále přibývá
lidí, kteří si uvědomují, že EU a evropská integrace nevyřeší všechny problémy.
V současné době je tato deziluze zvlášť citelná v důsledku eurokrize a
neschopnosti evropských elit si s ní poradit.
Posledních několik dekád žijete v
Německu, kde prakticky neexistuje relevantní opozice proti silnému
proevropanství v rámci velkých politických stran. Kde se v této zemi vzalo
tak bezprecedentní prounijní přesvědčení?
Německo se
nedá srovnat s jinou zemí, protože s sebou pořád ještě vláčí svou historickou
vinu. A když na to Němci na chvíli zapomenou, někdo jim to jistě připomene. Z
toho pro Němce plyne totální proevropskost. Ale! Je zároveň naprosto
jednoznačné, že v posledních několika letech elity již nereprezentují
německou společnost. Dříve tento rozdíl neexistoval, dnes jsou elity se svým
proevropským zaměřením stále osamělejší.
Německá vláda se snaží společnost
otupit odkazováním na neexistenci jiné možnosti než zachování eurozóny.
Oblíbený argument je i to, že Německo nejvíce profituje z Evropy, a to nejlepší
na konec: Když prý nebude evropská integrace, bude válka. Jsou to naivní a
nedokazatelné argumenty. Protože nepřipustí skutečnou diskusi. A jelikož se
málokterá relevantní osobnost se odváží oponovat, vzniká dojem, že německý
postoj je proevropský.
To se ale mění i v elitách samotných, kde se dříve
nezpochybnitelná proevropská pozice postupně rozpadá. Jde jen o to, kolik miliard
nebo biliónů eur bude muset Německo zaplatit, než se tato pozice zdiskredituje.
Čili jak velké další průšvihy v Řecku, Portugalsku a jinde musí nastat, aby i
německá politická elita řekla „dost“.
Kdy to nastane?
Až přijde
věrohodné zdůvodnění, proč už neplatit. Argumentace nemůže být logicky jen
finanční, je třeba najít novou filozofii, jež nahradí tu celoevropskou, která
vše posvěcovala, zahalovala a ospravedlňovala. V tomto ohledu Německo čeká
složitý a nákladný proces přeorientace.
Platí argument, že projekt EU stojí a
padá s tím, kdy se na německé scéně zjeví nacionalistická strana typu Praví
Finové?
Je to jen
otázka času, kdy téma financování neněmeckých problémů z německých peněz bude
politicky použitelné. A to bude onen pověstný poslední hřebíček do rakve. Již
nyní můžeme pozorovat určitou fragmentaci vládnoucích stran na vnitřní tábory
podle míry euroskeptičnosti.
A buďto vznikne populistická strana jako Praví
Finové, nebo si etablované strany to téma osvojí samy – jako tomu kdysi bylo u
nás s ekologickou tematikou. Evidentní však je, že společnost eurokritiku brzo
začne honorovat. Evropská integrace samozřejmě stojí a padá s německými penězi,
s německou vůlí v projektu pokračovat. Z toho plyne, že ve chvíli, kdy přijde
politický subjekt, který bude proti tomu, tak bude konec.
A kdy přijde, co to spustí?
Evropa
momentálně hledá správnou metodu řešení hospodářských a politických problémů.
Moderní svět je svrchovaně hektický, úžasně dynamický, vyžaduje absolutní
flexibilitu a zacílené chirurgické zákroky, ne kompromisy sedmadvaceti států,
jež pak stejně nejsou dodržovány. Zjišťujeme, do jaké míry je tento přístup
nosný, zdali je efektivní kontinentální záběr a jedno centrum.
Já už si dávno
myslím, že neplatí představa, že velikostí vyřešíme složitost. Velikost je
překonaná záležitost – globální, nadnárodní organizace prostě nefungují a
evropská integrace je postavena na stejné filozofii. Je evidentní, že po
čtyřiceti letech, co tento projekt běží, se všem daří trochu lépe, ale
struktury se nezměnily. Řecko je pořád zaostalé, jako vždy bylo, a to je
selhání Evropské unie jako organizace. Smyslem evropské integrace byla
strukturální změna a nabytí konkurenceschopnosti, postavit zaostalé státy na
vlastní nohy.
A to se povedlo?
Absolutně ne
– na jihu máme pořád jen zaostalé agrární země. Cílem bylo kdysi zformovat
konzistentní kontinent, jenž pak oprávněně může být společným státem. To
selhalo. Dalo by se debatovat o tom, do jaké míry metoda „všichni sedíme na
jedné lodi“ dává smysl a je zaplatitelná.
Na obzoru je spíše politika „už
nechceme platit na líné Jižany“. Tohle motto bude Evropou cloumat. Podle mě je
to otázka 20–25 měsíců.
Děkuji
za rozhovor.
Text je podstatně rozšířenou verzí rozhovoru, jenž vyšel
v Reflexu 10/2012.
Dr. Petr Robejšek je politolog a poradce pro strategické otázky. Devět
let působil jako ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství
Haus Rissen v Hamburku, dnes na volné noze. Tvůrce návrhu konceptu
ekonomické diplomacie ČR . Vzdělával členy Generálního štábu německé armády,
dlouhodobě se věnuje koučování nejvyšších představitelů státní a komerční
sféry.
