S profesorem renomovaných západních
univerzit a nejcitovanějším českým ekonomem o nelegitimnosti současné politiky,
nutnosti změny k autentické demokracii a korupčnosti politických stran.
Pane profesore, jste hlasitým zastáncem několika
zásadních změn ve fungování systému demokratického státního zřízení. Podle Vás
by mělo dojít k oslabení a až případnému odstranění politických stran. Tvrdíte,
že pouze přinášejí ideologii, rozpouštějí individuální zodpovědnost reprezentantů,
poskytují platformu pro korupci a jsou tedy zbytečným mezičlánkem. Soudíte
tedy, že princip subsidiarity je již díky dnešním technologiím zastaralou
záležitostí?
Strany nikdy nebyly součástí
autentické demokracie. Dokonce ani v USA: v Ústavě není o stranách
ani zmínky. Historicky vždy vzpomínáme na dobré (nebo špatné) politiky, ne na politické
strany. Politici mohou „pohnout“ stranou, ale když strana „pohne“ politiky,
dělá z nich nemyslící zákryt, kompars a divadelní „křoví“. Strana je
prostě přebujelý a zbytečný mezičlánek mezi informovanými a inteligentními občany
a jejich reprezentanty.
Rozebírat
ideologické boje, blokace a korupci politických stran by vydalo na mnoho knih.
Celé společnosti stagnují díky instituci politických stran. Není zde na to
prostor. Mohu ale doporučit dívat se na strany jako na mocného prostředníka,
který pracuje jen pro sebe a sám sebe nikdy nezpochybní a nezruší. Český prezident
na VŠE (9. 11. 2011) prohlásil: „Politici jsou agenty občanů a dělají to, co
občané chtějí.“ Ani jeden student se
proti této nehorázné nepravdě neohradil. Strany přece dělají, co chtějí ony, ne
co chtějí občané.
Princip subsidiarity, jak jej chápu,
má posunout přijímání všech opatření co
nejblíže k občanům. Nevím, co může být k občanům blíže než občané
sami. V éře všeobecné disintermediace ve většině oblastí hospodářského i
společenského života není zřejmé, proč by politická sféra měla přetrvávat jako
„nečestná“ výjimka.
Vnímáte již někde na světě, že by tyto myšlenky byly diskutovány
ve vážných konotacích?
Samozřejmě, hlavně v USA, které
procházejí nejsilnější hospodářsko-společensko-politickou transformací. Skoro
pro každý bod AD již existuje občanské hnutí. Nejúspěšnější je prosazování
nezávislých kandidátů hnutí Tea Party, které již výrazně ovlivnilo volby 2010. Mnohá
hnutí jsou stále ještě v ulicích, ale již se formují jejich vážnější, efektivnější
internetové verze, jako „Take Money Out“. Cílem však není prosazení
jednotlivých bodů, ale fungování AD jako integrovaného, provázaného celku. Již
volby 2012 by měly potvrdit efektivnost nezávislých kandidátů. Straníci
z nich mají panický strach a lze proto očekávat nové způsoby použití moci:
žádná strana neodejde dobrovolně.
Nepřináší poměrně přehledné rozparcelování
politického spektra povětšinou jasně čitelnými komplexními subjekty – brandy (značkami) poměrně vysokou
volební účast kvůli dobré čitelnosti? Kolik voličů by se dokázalo orientovat ve
změti několika stovek osobností, které by kandidovaly například na dvě stě míst
v české Poslanecké sněmovně? Navrhujete větší regionalizaci ve smyslu
hesla every politics is local, kdy by
vznikala přímá vazba na místního reprezentanta?
Každý
poslanec by měl především reprezentovat své voliče z regionu, okrsku či
lokality, ne zastupovat politickou stranu. V ČR např., je i lokální
politika stranická, často s dovezenými stranickými kandidáty, bez vztahu
k občanům, ale plně oddaným své straně. Volič by měl volit jen mezi
několika kandidáty, kteří budou zastupovat jeho, a ne ty „stovky“, kteří budou
zastupovat jen své strany.
„Zahnívající
stranokracie“ v ČR vede k přetrhání vazeb a vztahů mezi místním
voličem a stranickým reprezentantem. Následná nepřehlednost pak vede
k apatii a pasivitě voličů. Přehlednost a čitelnost stranických „brands“ nepatří
do autentické politiky, ale do politického businessu; není proto žádoucí ani
vyhovující. Žádoucí je stranicky degradovaná transparentnost, odvolatelnost a
hlavně přímá zodpovědnost místních reprezentantů. Proto voliči k volbám
nechodí a stranickými s.r.o. a jejich „reprezentanty“ pohradají – obzvláště v Česku.
Podívejte se, co nyní provádějí koaliční strany v Praze, jakou roli
v tom hrají jejich voliči, tj. Pražané, a jak deprimující musí být, že si
to stále nechávají líbit.
Jak by voliči mohli mít možnost mít větší vliv
své politiky? Často se mluví o tom, že lidé mohou ovlivnit politiku jen jednou
za čtyři roky u volebních uren.
V demokracii
(AD) je průběžné ovlivňování politiků nutné a žádoucí. Jeden den demokracie je ve
čtyřletém období nedostatečný. Jedinec je zodpovědný nepřetržitě a může být
odvolán; strana ne. Vzpoměňte na úspěšné šestnáctileté starostování T. Bati ve
Zlíně, bez politických stran, bez dluhů a s každoročním skládáním účtů
občanům. Volba nezávislých, přímo a osobně zodpovědných kandidátů umožňuje průběžný
dohled a hodnocení, ne jen „vliv“. Demokracie je napořád, ne jen na někdy.
Dále tvrdíte, že každý hlas musí platit za
jeden: ne více, ale také ne méně.
Politické distrikty a „vítěz bere vše“ jsou zastaralé způsoby omezování účasti.
Vítězství 51% nebere celý district; zbývajících 49% voličů musí být zastoupeno
– jinak nelze mluvit o demokracii. Pouze celkový počet individuálních hlasů
definuje přímou demokracii. Můžete Váš požadavek absolutně přímé
demokracie zdůvodnit?
Tvrdím toho
více, protože problémy současné demokracie jsou komplexní a ne částečné.
Autentická demokracie je přímá, jeden člověk-jeden (platný) hlas. Navíc je
účelem demokracie také ochrana minority, ne hegemonie majority. Těch 49% je
skoro polovina a přesto nejsou zastoupeni. Podobný stav nastal v New
Jersey, kde Obama vyhrál těsně, ale získal zastoupení za celý stát: těch 49%
hlasů bylo zbytečných. V autentické demokracii by žádný hlas neměl být
zbytečný: poměr 51:49 nelze prostě přepsat na poměr 100:0 ve prospěch „vítěze“ –
a nazývat to mandátem. Není divu, že jsou voliči apatičtí, cyničtí a rozlobení.
Není zde co zdůvodňovat, ani v Česku. Každý jeden hlas platí a má stejnou
hodnotu v poměrném zastoupení – jinak nemá význam volit.
Stranické báchorky
o volební „povinnosti“ jsou nesmyslné. Je degradací demokracie, když občané
musí volit to, co nechtějí, nebo tzv. „menší zlo“. Samotným aktem vnucené volby
přerůstá menší zlo vždy ve zlo velké. Ani zde není co vysvětlovat.
Volební úkon
samotný není zárukou demokracie. Za komunismu se také volilo. Jedna strana nebo
dvě pravidelně se střídající strany není zas tak velký rozdíl. Důležité je, zda
má smysl volit, zda je zvolení kandidáta spojené s jeho zodpovědností, a zda
kždý hlas „píše“, tj. platí.
Jestliže jde každý minorotní hlas do odpadkového koše, pak tam nemá význam ani
chodit. Nevím, co je na tom třeba vysvětlovat.
V souvislosti s evropskou dluhovou
krizí se mluví o krizi jak politických elit, tak zejména krizi legitimity
politických elit. Když dnes již bývalý řecký premiér Papandreu přišel
s návrhem uspořádat referendum o obrovském mezinárodním balíku půjček pro
svůj stát, byl svými evropskými kolegy silně a dokonce veřejně tlačen, aby tuto
snahu o legitimizaci svého kroku historického významu odvolal. Evropou
zaznívají hlasy o tom, že ti nahoře nezastupují
své voliče a elektorát by měl mít více možností politiku ovlivnit, než jen
vhozením volebního lístku do urny. Jak Vy osobně vnímáte tento vztah veřejnosti
ke svým politickým elitám?
Již jsem
citoval českého prezidenta. Takže víme, jak jsou politické elity vnímány
politickými elitami. To je zcela přirozené, protože prvním, jediným a hlavním
zájmem politických elit jsou politické elity. Navíc je výraz „politická elita“
oxymóron a evropská veřejnost začíná vnímat to, co již je pro americkou
veřejnost reálným poznáním. Jde jen o to, jak nahradit stranokracii autentickou
demokracií a jak získat zpět ukradenou res
publica. Jsem Američan a tak to samozřejmě vnímám podobně. Naivita, zbožná
přání, neutuchající naděje, politické sliby, neochvějný optimismus a víra v
tradiční media již informované veřejnosti nestačí.
Průlomovým návrhem je posílení individuální
účasti a volby (či referenda) pomoci ústavního dodatku NOTA (none of the
above). Na volebním
lístku by tak nebyly jen kandidátky, ale i možnost „nikdo se mi nelíbí“. Tato možnost je kritická pro určení skutečného
efektivního „mandátu“ zvoleného zástupce. Nevoliči pak nejsou pasivní občané,
kterým je všechno jedno, ale naopak: jde o lidi, kteří odmítají volit „menší
zlo“. Jejich demotivace pak vede k neúčasti na demokratickém procesu a
přežívání stran. Podle sociologických průzkumů je zhruba 60% občanů víceméně
k politice pasivní – myslíte, že by se tímto dodatkem přesunul kámen
nutnosti mobilizovat a přesvědčit voliče mnohem více na jednotlivé kanditáty,
kteří by chtěli dostat co největší
legitimní mandát?
Nevím, zda jde o návrh průlomový; je
to prostě jeden ze stavebních bloků autentické demokracie. Autentická
demokracie, ve svém celku, je průlomová tím, že odnímá nálepku „demokracie“
existující stranokracii nesmyslných koalic a politicko-bankovních vztahů.
Ohledně sociologických průzkumů
(těch 60%): je asi naivní jim věřit při absenci volební alternativy NOTA a při
celkové neinformovanosti veřejnosti ohledně autentické demokracie.
Neviděl jsem
položení otázky, ale jak jinak pak vysvětlit svoji neúčast ve volbách než
pasivitou? Teprve kdyby voliči mohli efektivně vyjádřit svůj nesouhlas s předloženými stranami, mohly by
sociologické průzkumy občanské pasivity získat objektivnější legitimitu. Při
absenci autentické demokracie jsou takové „průzkumy“ neodborné, nespolehlivé a
naivní.
Lidé jsou „pasivní“ jen tehdy, když
jsou bezmocní zvolit si své legitimní, nestranické zástupce, ovlivnit politické
prostředí pro důstojné životy, zbavit se korupce a plýtvání svých vlastních, často těžce vydělaných peněz.
Posledním zásadním návrhem je omezení volebních mandátů na jedno období. Možnost druhého období již umožňuje efektivní lobbismus, korupční sítě a zázemí politických kmotrů. Politici se musí střídat, pokud možno po čtyřech letech. Musí přijít připraveni a vzdělaní, nemohou být kolem politických penězovodů třeba i přes dvacet let, jako v některých politických kulturách. Nemohu se ubránit, ale je tato možnost vůbec reálná? Neznamenala by obrovská flukturace, neexistence možnosti se osvědčit a nutná snaha krátkodobě zazářit cestu jak k populismu, tak k dalšímu odcizení politiky občanům? Bavilo by většinu občanů učit se každé čtyři roky naprosto neznámá jména?
Demokracie
není o učení se neznámých jmen. Jestliže demokracie funguje, tak nejsou jména
důležitá. Jména se stávají důležitými, pouze když demokracie nefunguje. Co má ale
za význam znát jména lidí, kteří splétají politické sitě již přes dvacet let?
Nebo těch, kteří skončili, skončí anebo by měli skončit ve vazbě? To je přece
věcí nezávislé justice.
Omezení
volebních období je potřebné k zamezení tvorby korupčních sítí a bujení
stranického populismu. Komu nestačilo pět let, tak za deset let už jeho škody
budou nezvratné. Souhlasím však, že v některých kulturách je autentická
demokracie zcela nereálná. Politická reprezentace není o zazáření, ale o tvrdé,
obětavé a zodpovědné práci. Navíc lze pomocí NOTA šibaly odvolat ještě před vypršením „mandátu“.
Jednotlivé dimenze autentické demokracie nelze analyzovat izolovaně, ale pouze
jako celek a pouze v praxi skutečných lidí – o jejich teoretické správnosti
nechť debatují „politické elity“.
Jisté je pouze to, že autentickou
demokracií nelze nic ztratit a mnohé lze získat. Minimálně lze přejít od
zastaralé společnosti „osobností“ k moderní společnosti pravidel a zákonů.
Nejdříve však je nutné občany o demokracii informovat a vzdělat, umožnit jim
účast – pak teprve dělat sociologické průzkumy.
Popsali jsme koncept. Jaká je podle Vás reálná
cesta k této autentické demokracii?
Realizace
autentické demokracie (AD) je proces, který bude více méně spontánní – součástí
širší společenské transformace. Určitě nelze s nefunkčními zastaralýmí systémy
dále pokračovat. Jisté je, že politické strany samy AD prosazovat nebudou;
občané si musí AD prosadit sami. Urychlení realizačního procesu je možné,
s pomocí internetu a společenských sítí, pomocí urychlení posloupnosti
nezbytných kroků:
1.
Informačně-vzdělávací fáze, občanská a mediální osvěta, debaty a odborné
rozbory.
2. Petice
akce za AD – jako potvrzení kvantity a kvality podpory AD ve společnosti.
3. Vznik
Hnutí za AD, identifikující, motivující a prosazující nové, stranicky nezávislé
kandidáty.
4. Vstup
nezávislých kandidátů AD do parlamentu.
5. Po získání kritické masy nezávislých, politicky autonomních poslanců
lze prosadit debaty, návrhy a hlasování za uzákonění AD.
Nelze
odhadnout dynamiku transformace, bude různá v různých společnostech, ale
sdélení zkušeností a mezinárodní synergie projektů AD bude faktorem. Několik
volebních období bude pro postupné vyzrávání do AD očekávané, potřebné a i
žádoucí.
Rules of Authentic Democracy
1.
Direct democracy and one person-one vote. All popular votes should be direct and of the same value.
Political-district based and “winner takes all” voting degrades the value of
voting and reduces participation (if 51% takes all, then 49% citizens –
certainly not a minority – are rendered useless and wasteful). It is the total
number of individual votes that defines direct democracy.
2.
Non-partisan representation. Political parties are not necessary for functioning
democracy: they bring in ideology, block voting, money and corruption, inaction
and dissolution of individual responsibility. Politicians should be directly
selected, non-partisan individuals, directly responsible to their voters.
3.
Crucial NOTA option at all levels. To increase participation, vote option “None of the
above” (NOTA) is crucial for defining the actual effective “mandate” of a
representative. Non-voting population is not necessarily passive or not-caring,
but could be demotivated by the options available.
4.
Take money out of politics. The 2012 Election will cost $6 billion. What voters get
for it is just anti-ads and smear campaigns. This is obscene at the time of
economic crisis and sky-rocketing debt. Legalized corruption of super PACs of anonymous financing …
democracy should have never been put for sale and representation taken away
from the res publica.[1]
5.
Term limits. To
curtail the curse of incumbency, special interests and corruption lobbies, term
limits must be enacted. Fresh blood, ideas and energy must circulate throughout
the system. “Spider nets” of arrogance, corruption and political privilege must
not be allowed to form.
Milan Zelený je globální profesor, působící na Fordham University v New
Yorku, ale také na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Xidian University v Xi´an,
Fu Jen University v Taipei, Indian Institute of Technology, Kanpur a IBMEC Rio
de Janeiro.
[1]
Greek
dēmokratía stands
for “government by the people”. The Romans used res publica, as “representation of the public.” The Athenians had
both direct and representative democracy. American Constitution of 1787 says:
“The United States
