S přední
českou odbornicí na Blízký východ o nové evropské levici a měnícím se
mezinárodním vnímání Palestiny, o síle partnerství Izraele se Spojenými státy a
o blízkosti České republiky k židovskému státu.
Před nedávnem palestinský
prezident M.Abbás přednesl před OSN návrh na uznání palestinské státnosti.
Přestože neprojde Radou bezpečnosti, ve Valném shromáždění se těší široké
podpoře. K tomu připočtěme úspěšný pokus Palestiny o vstup do UNESCO a
všeobecně sílící propalestinskou podporu. Co toto přinese Palestině jako celku
a lidu v Palestině konkrétně?
Palestinskému lidu
to přinese dobrý pocit. Ale v praxi se toho mnoho nezmění. Izrael se
zřejmě vymezí vůči Abbásovi ještě silněji než dosud, protože bude mít pocit, že
je zatlačen ke zdi. A v takové situaci nelze čekat, že by byl izraelský
premiér Netanjahu příliš vstřícný. Druhým problémem pro Palestince bude postoj
Spojených států. Prezident Obama investoval mnoho svého politického kapitálu do
snah přivést Palestince a Izraelce k jednacímu stolu. Tím, že Palestinci
si k řešení raději vybrali mezinárodní prostředí, de facto obcházejí
americkou taktiku.
Přijdou
tak o podporu země, která je jediná schopna Izrael přinutit k nějakým
ústupkům. Tím, že se Abbás svými kroky rozhodl postavit Obamovi, mnoho
nezískal. Těžko bude v Bílém domě člověk, který by měl pro Palestinu
pochopení jako Obama.Celkově ale dojde mezinárodně k posílení
palestinského kreditu a větší izolaci Izraele. Palestina bude ve svém snažení o
vylepšení mezinárodního statusu pokračovat, UNESCO může být pouze prvním
krokem.
Je tedy hlavní motivací
Palestiny obrátit se na mezinárodní společenství neúspěch bilaterálních jednání
s Izraelem, zprostředkovaných USA?
Částečně
určitě ano, druhým důvodem je pocit Palestinců, že jsou již dnes schopni jednat
samostatně, nehledě na vůli Spojených států. Obávám se ale, že přes nárůst
palestinské prestiže a sebevědomí se bez zapojení USA a především Izraele mnoho
nezmění.
Jaká je dnešní pozice
Palestinců, kteří žijí na vnitřním území Izraele. Oni pochopitelně disponují
všemi občanskými a lidskými právy, ale jak funguje jejich naplňování
v praxi?
To je velmi komplexní a složitá otázka.
Volební i lidská práva mají, ale jejich pozice je přesto komplikovaná už kvůli
tomu, že neslouží v armádě, která je pro většinu Izraelců cestou
ekonomického a politického vzestupu. Navzdory problémům si ale troufám tvrdit,
že soužití mezi většinovou izraelskou společností a arabskou menšinou probíhá
lépe, než soužití muslimů v Evropě.
Barack Obama několikrát
zmínil, mj. na Káhirské univerzitě, před OSN v roce 2010 i 2011, že základ
pro zahájení mírových jednání považuje hranice z roku 1967. Je to
optimální řešení?
Blízkovýchodní
konflikt nemá nejlepší řešení, pouze některá možná. A rok 1967 je jediná možná
hranice, kde začít. A i Obama dodal, že bez oboustranných ústupků mír není
možný. Ovšem je jasné, že největší židovské osady na Západním břehu se rušit
nebudou.
Myslíte si, že pokud by se
po volbách v listopadu 2012 do Oválné pracovny dostal Republikán, pozice
USA se výrazněji změní?
Potenciální
republikánský prezident by určitě lépe vycházel se současnou pravicovou vládou
v Izraeli. Ale určitě si nemyslím, že dnešní Obamova politika by byla proti
zájmům Izraele. Naopak, naskytla se ideální příležitost s mírovým procesem
pohnout: Americký prezident, který požadoval po Izraeli ústupky, současně
nabízel záruky, v Izraeli stabilní pravicový kabinet a v Palestině umírněné vedení. Bohužel se navzdory této konstalaci nepodařilo jednání ani zahájit.
Na čem stojí tradičně
silné vztahy mezi USA a Izraelem?
Vychází
zejména z podobných postojů k mnohým otázkám. Izrael je jedinou demokracií na
Blízkém východě, kterou je z pohledu Ameriky třeba podporovat. Pak jsou
zde pochopitelně náboženské, kulturní i lidské vazby. Svoji roli samozřejmě
hrají silné židovské zájmové skupiny. Vztah USA k Izraeli je tedy velmi
komplexní a nestojí na jednom pilíři.
Podívejme se do Evropy. Na
jedné straně Velká Británie, Itálie, Česká republika, které Palestinskou
státnost odmítají, na druhé pak Francie, Belgie a další státy, které ji
podporují. Proč je v přístupu k Palestině Evropa tolik rozdělená?
EU
je v zahraniční politice velmi často rozdělená. A tento region je o to
citlivější, protože Evropané
k němu mají koloniální vazby. Především ale je to místo, kde se zrodilo
křesťanství a nárokují si tam své práva Židé. Pozornost věnovaná tomuto regionu
mezinárodním společenstvím je do určité míry neštěstím Blízkého východu, jinak
by si totiž konfliktu v podstatě nikdo nevšímal. Vždyť o co tam vlastně
jde? V jiných částech světa jsou zabíjeny tisíce lidí, kvůli přírodním zdrojům
se plundruje krajina a my se o tom kvůli nezájmu ani nedozvíme. Za to i Izraeli
a Palestině jsme informováni nepřetržitě.
Druhým
důvodem je, že tzv. nová evropská levice přinesla změnu naladění
v Evropě. Ta vidí v Izraeli
koloniální, uzurpátorskou velmoc, která utlačuje Palestince. Do Šestidenní
války v roce 1967 tomu bylo naopak. Tehdy byl průměrný evropský příznivec
levice proizraelský. Dnes je průměrný evropský levičák antiizraelský. Rozdělení
mezi evropskými státy také ovlivňuje nedávná historie. Třeba Německo se na tuto
otázku bude vždy dívat jinak než ostatní země. Nové země EU jsou často spíše
proizraelské, protože za vlády komunismu musely být protiizraelské. Nizozemsko
se na věc dívá jinak, než sousední Belgie, a tak bychom mohli pokračovat.
Roman Joch, poradce
premiéra Nečase nedávno prohlásil, že důvodem, proč ČR tak silně podporuje
Izrael je fakt, že vztah s ním je unikum naší zahraniční politiky. Nebýt
Izraele, byli bychom dle pana Jocha v zahraniční politice nevýrazní. Co o
tomto názoru soudíte?
Já
to vidím trochu jinak. Příčina propojení ČR s Izraelem je podle mého názoru
spíše historická. Spousta Čechů vidí paralelu s Mnichovem. Izrael vidí jako jedinou demokracii
v okolí, na kterou ostatní velmoci lidově „kašlou“. Je vnímán jako stát,
který se musí postarat sám o sebe. Česko navíc nemá podobnou antisemitskou
minulost, jako mají třeba Slovensko, Polsko nebo Maďarsko. Židé v Čechách
vždy byli relativně dobře integrovaní. Za komunismu nám bylo z Moskvy přikázáno
abychom vztahy s Izraelem po roce 1967 přerušili. Po pádu Berlínské zdi proto
byla velká snaha, vztahy s židovským státem znovu urovnat.
Vy jste zmínila Mnichov; kam až by byly Spojené státy
při případné obraně Izraele zajít? Mohla by se tato historická situace,
v jisté obměně, opakovat?
Domnívám
se, že nadstandardní vztah Izraele s USA odradí v podstatě každého od
nápadu zaútočit na Izrael s cílem ho zničit.
Navíc Izrael byl již několikrát vážně napaden a vždy byl schopen se sám
ubránit.
Ovšem
při té poslední opravdu celoplošné válce, Yom Kippurské, by to pro Izrael
bez americké pomoci ve formě zbrojních dodávek, bylo těžké. Fakt, že Spojené
státy za Izraelem stojí, a že Izrael sám o sobě je vojensky velmi silný jsou
největšími garanty bezpečnosti. Otázka do budoucna ovšem bude, před čím bude
třeba se bránit.
Když hovoříme o
bezpečnosti Izraele. V Egyptě se blíží první demokratické volby po mnoha
letech. Většinu tamního lidu spojuje negativní postoj vůči Izraeli. Do jaké
míry budou místní politické strany hrát právě na tuto notu, případně po svém
zvolení protiizraelskou politiku implementovat?
Bylo
by nešťastné, kdyby v těchto zemích zavládla antiizraelská politika. Je ale
možné, že populistická anti-Izraelské prohlášení budou součástí politického
slovníku, obzvláště nebudou-li nové vlády schopny nabídnout nic moc jiného,
protože těžko lze věřit v nějakou rychlou, zázračnou ekonomickou obnovu.
Mezinárodní společenství bude tlačit na udržení stabilní, klidné situace
prostřednictvím vysvětlování, že tyto státy nic nezískají, když se budou snažit
převést protiizraelskou rétoriku do konkrétní vládní agendy.
Klíčovou
zemí je samozřejmě Egypt. V současné době jsou Egypťané s Izraelci schopni
nadále jednat. Byli to právě oni, kdo zprostředkoval výměnu Shalita za
palestinské vězně. Ovšem také Izrael bude muset částečně změnit svoji politiku,
pokud chce možným populistům vzít vítr z plachet. A prvním krokem by mělo být
obnovení jednání s Palestinci.
Vedle
Egypta je klíčovým spojencem Izraele Turecko. To v září vyhostilo
izraelského velvyslance, Spojené státy, motivováni vlastními zájmy
v Turecku akt neodsoudili. Mění se s posilováním tureckého vlivu
v regionu jeho vztah k Izraeli?
Jejich
vztah je velmi složitý, Turecko si buduje novou mocenskou pozici v rámci
regionu. Vyhrocení vztahu s Izraelem je součástí metod, které používá.
Svým dílem k tomu přispěly i neopatrné výroky izraelského ministra zahraničních
věcí Libermana. Byla by škoda, pokud by se dekády budované vztahy výrazněji
poškodily na základě několika nedorozumění.
Turecká
politika celkově směřuje k cíli být dominantní zemí Blízkého východu,
raději než usilovat o vstup do EU. Důležité tak bude, jaký postoj vůči Turecku
zaujme Západ. Turecko-kyperský vztah se může opět vyostřit po objevení ložisek
plynu nedaleko Kypru. Pokud by Turecko začalo s průzkumem oblasti na
vlastní pěst, vývoj lze těžko odhadovat. K tomu má dnes Turecko zřejmě
dominantní vliv na dění v Sýrii. Spojené státy na jeho území umístí
klíčový obranný radar NATO. Turecko je dnes velký hráč a je dobře s ním
vycházet. Izrael by si to měl uvědomit.
Tomu ovšem zatím mnoho
nenasvědčuje. Izrael opět odmítl pustit dvě turecké lodi s údajně
humanitární pomocí do Gazy a obecně jakékoliv vstřícné kroky vůči Turecku lze
těžko vypozorovat. Myslíte, že vztah mezi Izraelem a Tureckem se tedy z té
chladné roviny do pozitivnější posune?
Mezinárodní
vztahy nikdy nejsou konstantní a myslím si, že z dlouhodobého hlediska
Izrael i Turecko mají velký zájem na dobrých vzájemných vztazích. Pro oba je to
partnerství zajímavé. Současné spory jsou především o ukazování svalů. Kontakty
mezi vládními představiteli jsou navázané a udržované.
Turecko hraje zásadní roli
také v Sýrii. Assad varoval, že zasáhne-li Západ v Sýrii, zažije druhý
Afghánistán. Rusko a Čína odmítají podpořit přísnější rezoluce v Radě
bezpečnosti. Bude se Západ v tomto eskalujícím se konfliktu tedy nějak
výrazněji angažovat?
Více
než sankce neočekávám, protože Sýrie je příliš obtížný oříšek k řešení. Navíc
zájem Západu o ni není nijak velký. K tomu připočtěme nejistotu nad
vývojem, po případném zásahu, která v Libyi nebyla. Odstranění Kaddáfího
slibovalo zlepšení situace. Odstranění Assada, přestože je brutální diktátor,
by jej těžko přineslo. Západ se v tak nejisté situaci nebude chtít
angažovat, spíše může pomoci při formování opozice, v čemž nyní hraje
klíčovou roli právě Turecko.
Na závěr bychom rádi
zmínili výměnu 1027 Palestinců vězněných v Izraeli za jediného izraelského
vojáka, Gilada Shalita, o které referovala všechna světová média.
Z lidského
hlediska je skvělé, že se dostal domů. Na jednu stranu tedy kroku Izraele
rozumím. Ovšem ta cena může být příliš vysoká. Odhaduje se, že asi 50%
propuštěných se znovu zapojí do teroristických útoků. Největší problém je, že
někteří lidé, kteří se dostali na svobodu, byli ve vězení velmi krátce, od roku
2001 nebo 2002. To nevysílá dobrý signál.
Člen jedné významné saúdské rodiny například
nabídl několikaset tisícovou finanční odměnu za zajetí jakéhokoliv izraelského
vojáka. V případě jakékoliv budoucí vojenské operace na toto nebezpečí
Izraelci budou muset myslet. V Izraeli se tak pomalu začíná hovořit o tom,
zda tato politika výměny je přínosná. Tato tradice je ovšem velmi zakořeněná a
vychází z izraelské etiky a náboženství. Izraelští vojáci vždy sbírají i
zbytky těl svých padlých, aby mohli být pohřbeni a vyčkat na příchod Mesiáše.
Součástí izraelské společnosti právě tento silný etos, že armáda udělá vždy vše
proto, aby vrátila své vojáky zpět domů. Pragmatismus na jedné straně, tak
naráží na tradice na straně druhé.
Filip Tuček www.filiptucek.com
.
Irena Kalhousová je hlavní analytičkou
Prague Security Studies Institue a analytičkou Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky.
Absolvovala politologii na Hebrejské
univerzitě v Jerusalémě a na Pembroke College na univerzitě v Cambridge získala
titul Master of Philosophy v Evropských studiích. V diplomové práci se věnovala
bilaterálním vztahům Evropské unie a Izraele. Pravidelně publikuje v českých
mediích a odborných časopisech a komentuje události na Blízkém východě pro
Českou televizi, Z1 a Český rozhlas. Přednáší
Blízký východ a Evropskou integraci na Metropolitní univerzitě v Praze a od
roku 2009 také na Anglo-American University.
