Richard
Kania působil jako asistent headkauče české mužské baseballové reprezentace, dnes se
trenérsky angažuje i u národních celků Izraele. O fenoménu positivního coachingu.
Richarde,
začněme Tvým působením u reprezentace Izraele. Během červencové kvalifikace se
Izrael nakonec nedostal do A-skupiny, avšak turnaj navštívilo přes 3000
fanoušků. Sám si napsal, že to byl Tvůj nejlepší baseballový zážitek. Bylo to
opravdu tak silné?
Bylo to velmi pozitivní – měl jsem možnost pracovat
s Patem Doylem a to samo o sobě byla vysoká škola, snažil jsem se být
dobrým žákem, ale učiva bylo opravdu hodně. Fanoušci byli super – hnali nás
dopředu, ale zároveň měli uznání i pro soupeře a pochopení, když se nedařilo. Všichni viděli, že jsme hráli naplno a
fungovali jako tým. V tom je Pat výjimečný – máte pocit, že jste pro tým
hrozně důležití, i když víte, že jeho znalost hry je několikanásobně větší než
vaše – pozitivní koučink v praxi. Navíc ho předváděl i v každodenním
životě.
Můžeš
konkrétně popsat, v čem vnímáš vícenásobnou Patovu znalost hry? Je to
v přístupu positivního koučingu nebo ve strategických rozhodnutích?
Myslím, že v obou oblastech. Při tréninku se pořád
hráčů ptal – nutil je přemýšlet proč to či ono má smysl, nebo proč třeba
odpálil do vzduchu a jak by to mohl změnit. Měli jsme poměrně pomalé běžce,
přesto jsme na turnaji ukradli nejvíc met.
Systém signálů měl velmi
propracovaný – ale ten bych si nechal přece jen pro sebe- chtěl by jej používat
ve svém dalším působení. Jen pro lepší obrázek mým kolegou dalším asistentem
byl Nate Fish, který vede v New Yorku baseballovou akademii Yorkville
Akademy , oba jsme se už první den shodli, že práce Patem bude pro oba něco výjimečného.
Již
čtvrtým rokem pravidelně létáš do Izraele, místní národní tým dostal pozvánku
na kvalifikaci World Baseball Classic. Můžeš krátce popsat, co obnáší Tvá
práce?
Začal jsem tam jako envoy coach CEB, pro dětský
baseballový kemp, postupně mi přidávali další úkoly – ukázkové tréninky
v oblastech, kde začínají, kadety a letos i asistenta u mužů což byla pro
mě obrovská pocta.
Kolik
času tedy trávíš na izraelské půdě?
První rok to bylo 14 dní, ale v současné době už je
to měsíc (většinou červenec) a je možné, že sto ještě poroste. Navíc Izraelci
začali jezdit i do České republiky. Kadeti jezdí pravidelně na SUMA OPEN a muži
už byli na PBT a chystají se na další v roce 2012, to sice není na jejich
půdě, ale pomáhám jim při těchto akcích.
Pohybuješ
se stále v českém baseballovém prostředí – čemu ses v minulém roce
věnoval?
V letošní sezóně jsem trénoval Eagles B v ČML, což
jsou v podstatě junioři. Úroveň ČML mě nadchla, odehráli jsme 13 zápasů,
kdy jsme o bod vyhráli nebo prohráli – takže klukům to dalo spoustu informací a
zkušeností a když jsme po mém návratu z Izraele zavedli i pozitivní
koučink měli jsme všichni z letošní sezóny velmi dobrý pocit. Takže další
silný zážitek.
Jaké jsou
Tvé plány na rok 2012?
Plánů je hodně.
Chci se pokusit předat myšlenku pozitivního koučinku dál, budu působit
nadále u mladých a nadějných „Orlíků“, působím v Tréninkovém středisku
Eagles, v projektu Farmers a ještě bych chtěl vypomáhat u T-ballu
Eagles.
Naplňuje
Tě tedy baseball jako hlavní pracovní náplň? Jak se bráníš syndromu vyhoření?
Možná to bude tím, že oficiálně nemám baseball jako
hlavní pracovní náplň.Učím ve škole, kde se taky snažím aplikovat pozitivní koučing
– ale tam je to mnohem těžší. Škola je totiž vysloveně zaměřená pouze na
výsledky. Rodiče a učitele až tak moc bere vaše snaha, ale zajímá je známka
třeba z chemie.
Syndrom vyhoření – myslím, že jsem nebyl od toho moc
daleko, ale právě pozitivní koučing
je super obrana. Protože se ti dostává pozitivní zpětná vazba a při
vyhoření ti právě ty pozitivní informace chybí.
Dlouhodobě
se věnuješ metodě tzv. pozitivního koučingu, vycházejícího z knihy „Double
Goal Coach“. Můžeš popsat vývoj, jak se Ti tato metodu daří využívat?
Popsal bych to takhle – do té doby než jsem viděl Pata
Doyle-a a Natea Fishe v akci – tak jsem o pozitivním koučinku měl
teoretické informace, ale byl jsem spíš negativní faktor- de facto učitel – za
což bych se měl klukům omluvit. Po návratu z Izraele jsme měli
soustředění, kde jsem se pokusil nově získané znalosti aplikovat a definoval
bych to, že se ze mě stal víc kouč než učitel. Kluci makali, ale užívali si to
a mě se pak i oklikou doneslo, že to bylo nejlepší soustředění, jaké kdy
absolvovali. Takže to nakonec bylo možná nejpozitivnější pro mě J.
A podzimní část sezóny byla v úplně jiném duchu.
Příklad – utkání v Chocni, kde jak známo bývá občas horká půda – bylo
úplně v pohodě- hráči obou týmů chtěli vyhrát a hráli naplno. Když pak
druhý zápas byl ukončen pro déšť. Moji kluci, sami od sebe, přeběhli
v průtrži mračen do soupeřova dug-outu, jen aby si se soupeřem podali
ruce. Naše vzájemné utkání skončilo 1-1, ale já měl pocit absolutního vítěze a
myslím, že i u soupeře jsme zanechali dobrý dojem.
Jak je
metoda positivního koučinku rozšířena v Evropě a jak v profesionálním
baseballu?
Myslím, že není, nevím jak v profesionálním
baseballu – ale určité rysy se tam najít dají. Vím, že bývalý headcoach Chicaga
Bulls je národním mluvčím Positive
Coaching Aliance a velký propagátor pozitivního koučingu.
V čem
je zásadně odlišná od toho, co běžně vidíme na českých hřištích?
Jsme příliš zaměření na výsledkovou tabuli a to už od
těch nejmenších – já chci vyhrávat možná víc než ostatní, ale důležité je to,
co chápeme pod pojmem vítězství. Pozitivní koučink definuje tři oblasti
působení – pro hráče jsou to tři cíle – zlepšit sebe, své spoluhráče a hru jako
takovou, pro kouče jsou dva úkoly – pomáhat hráčům vítězit na hřišti i
v životě, pro rodiče je stanoven jeden cíl – být svému dítěti příkladem.
Pro mě jako kouče to znamená spíš méně mluvit a víc se ptát. Koneckonců o tom
budu mít na Horské klinice přednášku. V pozitivním koučinku, důležitější
než výsledek na tabuli, je úsilí, s jakým po tom výsledku jdeme.
Je tedy
samotné úsilí důležitější než výsledek? Kde je podle Tebe ona hranice, kde se
již přesouváme k orientaci na výsledek? Nizozemsko například nestaví
reprezentaci dvanáctiletých – je podle Tebe kromě ekonomických důvodů i jakási
ochrana dětí před silným tlakem dalším faktorem?
Odpovím otázkou: Co jako trenér můžu kontrolovat? Je to
výsledek nebo to jak o něj budu usilovat? Znovu opakuji – chci vyhrát, vlastně
chci vyhrávat pravidelně. Abych z výhry měl radost, potřebuji dobrého
soupeře. Největší radost máme z vítězství ve vyrovnaném utkání, nejlépe o
bod v nastavení, ale od toho jsem trenér, abych hráče pochválil či podržel,
i když právě v nastavení po tuhém boji o bod prohrajeme a třeba i vlastní
chybou. Zkusme si otevřít noviny a podívat se kolik pozitivních zpráv tam
najdeme, kolik pozitivních komentářů a uznání pro ty, kteří nevyhráli?
U
Nizozemců bych to viděl spíš jako finanční otázku. Jednu z věcí, kterou
jsem si od Pata vzal je: „Je v pořádku být nervózní před důležitým
zápasem. Vlastně by bylo divný, kdybyste nervózní nebyli. Ale uvědomte si, že
hrát pod tlakem je obrovské privilegium a ne všem je dovoleno to prožít.“ Nerad
bych byl špatně pochopen – výsledek je velmi důležitý, ale bez maximálního
úsilí nemá smysl. Abych to úplně zkrátil, odpověď v mojí filozofii zní
„ANO“. Pokud moji hráči hrají s
maximálním úsilím a vzájemně se povzbuzují nemůžou prohrát, i když bude
na tabuli výsledek jakýkoliv (to je asi podstata pozitivního koučingu).
Děkuji za rozhovor.
Jakub Janda
Psáno pro baseball.cz
