S ředitelem
Židovského muzea o nedostatečné výuce moderních dějin, kvalitnímu učení se o
holocaustu a autoritářských demagozích.
Pane
Pavláte, jak vnímáte stav vzdělávaní o holocaustu v českém školském
systému? Vidíte nějaký pokrok za posledních deset let?
Pokud mohu soudit, situace se zejména
v porovnání s 90. lety minulého století zlepšila. Je to patrné
v učebních textech, zájmu mnoha učitelů o téma šoa . Navíc byly zahájeny
projekty několika institucí, které žáky a studenty aktivně zapojují do objevné
práce. Za všechny takové projekty zmíním ten, který se již od roku 1999 rozvijící péčí našeho
muzejního Vzdělávacího a kulturního centra v součinnosti s o.s.
Zmizelí: Zmizelí sousedé (http://www.zmizeli-sousede.cz/).
Čím se tento projekt
přesně zabývá?
Je určen žákům základních a středních škol, kteří
mapují osudy obětí šoa přímo
v místě svých obcí. Výsledkem jsou výstavy, publikace i shromážděný
archivní materiál a záznamy výpovědí pamětníků. Projektu se doposud aktivně
účastnilo téměř 200 škol a více než tisíc mladých badatelů. Putovní výstavy
sestavené žáky a studenty jsou instalovány v českých školách a dalších institucích,
dvě anglické verze výstavy putují i v zahraničí – USA a Německu.
Můžete porovnat
pedagogický přístup k tématice holocaustu v ČR a v jiných
evropských zemích? Liší se něčím?
Domnívám se, že v porovnání
postkomunistických zemí je na tom Česká republika dobře, právě zejména díky
existenci řady interaktivních projektů.
Společenská atmosféra je také u nás dosud dané výuce příznivá. Navíc i
samy školy dokáží být vynalézavé. Ojedinělý je příklad pražské Přírodní školy (http://www.prirodniskola.cz/o-skole/skolni-projekty/shoa-holocaust/).
Ze zemí, kde má výuka o holocaustu tradičně kvalitní úroveň a tvůrčí charakter,
bych určitě zmínil Holandsko a Německo.
Můžete porovnat alespoň
v obecné rovině, v čem se jejich výukový styl liší od toho českého?
Nechci generalizovat, ale v zásadě je kladen
velký důraz na aktivitu žáků: Škola, ale i muzea, různé vzdělávací instituce
nabízejí podněty a projekty, do nichž se mladí lidé mohou zapojit, a tak se prostřednictvím
školy i samostatně seznamují s tématem šoa s velkým vlastním
vkladem.
V pedagogické
komunitě se diskutuje o užitečnosti užívání drastických fotografií a filmových
záběrů (například přímo z koncentračních táborů). Jaký je Váš pohled na
věc – jde o užitečnou ilustraci dějinných událostí či o kontraproduktivní
pomůcku, která budí emoce a odvádí pozornost od faktů?
Obecně se nedá odpovědět, vždy záleží na
kontextu, v němž jsou takové snímky nebo záběry zařazeny. Osobně si
myslím, že méně je v daném případě více. Nejde přeci o to, aby žáci a
studenti byli ohromeni hrůzou, která je může až odradit, ale aby pochopili
mechanismus, který k holocaustu vedl. Myslím, že přiblížení třebas
jednotlivého případu persekuce, který žákům a studentům nabízí určitou míru
sebeidentifikace, je při výchově o holocaustu účinnější než samotné ukazování
drastických záběrů. Ty mohou být do
výuky zapojeny, ale neměly by tvořit těžiště.
Myslíte, že je tedy
vhodné zvát do výuky pamětníky či spíše jejich rodinné příslušníky, aby
vyprávěli osobní příběhy?
Setkání s pamětníky tragických
událostí má obrovský význam, diskuse s nimi vydá za desítky stran
učebnic. Prospěšné v tomto smyslu
může být i setkání s tzv. „druhou generací“ – tedy potomky přeživších. Ale
jak jsem naznačil, je současně
třeba přicházet s inovačními
vzdělávacími projekty. Ty budou do
budoucna stále významnější.
Jste čelným představitelem české židovské komunity – jak byste hodnotil míru antisemitismu v současné české společnosti?
Zprávy o antisemitismu, které každoročně vydávala
Federace židovských obcí v ČR a nyní tak činí Židovská obec v Praze,
zatím ukazují, že antisemitismus je u nás spíše okrajový fenomén. Je však
přítomen a není radno jeho projevy podceňovat.
Nikoliv snad jen s ohledem na ty, proti nimž antisemitismus
směřuje, ale zejména proto, že protižidovské projevy jsou vždy symptomem
oslabení demokracie a nárůstu šovinistických, rasistických a xenofobních
projevů obecně. Na druhé straně, tzv.
nový antisemitismus, směřující proti samé existenci Státu Izrael, má své
stoupence i na levici.
V evropských zemích
lze v posledních letech pozorovat trend návratu nacionalismu, tedy alespoň
v části politického spektra tyto hlasy získávají více na vážnosti. Jak
jako člověk s letitými zkušenostmi vnímáte pomyslnou renesanci tohoto
proudu myšlení?
Vlastenectví, hrdost na vlastní zemi je možno jen
uvítat. To, co vy máte zřejmě na mysli, je nacionální tendence vylučující,
vyhrocená vůči menšinám, ať již je definujeme jakkoliv. Takový trend považuji
za nesmírně nebezpečný, byť zatím, alespoň u nás, nemá významnou společenskou
podporu. Sílí však.
Podobným tendencím vždy nahrává společenská,
ekonomická krize. Té jsme do značné míry
svědky, situace se v tomto smyslu může ještě vyostřit. A co je zvlášť smutné: Demokracii často ohrožuje i nekompetentnost
těch, kteří ji navenek reprezentují. Tam, kde se člověk nedovolá včas práva,
kde nemá pocit bezpečí a nevidí své vlastní smysluplné životní místo, tam vždy
přicházejí autoritářští demagogové,
kteří ukazují na domnělé viníky všeho špatného a pro nejrůznější problémy
nabízejí rychlá, jednoduchá řešení totalitního střihu.
Můžete našim čtenářům prozradit, čím se ŽMP bude zabývat do budoucna – co plánujete?
Připravujeme
všestrannou transformaci muzea, jejímž cílem je vytvořit muzeum s expozicemi na
úrovni doby, s dobrou propagací a službami, více otevřené k návštěvníkům, s
bohatou vzdělávací a výrazně posílenou kulturní činností. Nové stálé expozice,
které nahradí ty dosavadní, budou vznikat postupně, od roku 2014. Chceme
nabídnout silný zážitek přímo v muzeu a současně s využitím
soudobých technických možností nabídnout více poznatků pro zájemce
z pohodlí jejich domova. Projekt digitalizace je pro nás velmi významný.
Když se v závěru našeho
rozhovoru vrátíme k obecnější tématice – náš vzdělávací portál se věnuje
problematice moderních dějin. Jak byste hodnotil stav výuky moderních dějin na
českých základních a středních školách?
Neřeknu nic nového, když budu konstatovat, že
výuka moderních dějin v českých školách je naprosto nedostatečná. Počet
hodin, který je jí určen, svědčí podle mého názoru o naprostém nepochopení
významu, jaký má znalost dějin pro uvědomělé občanství a funkční demokracii.
Jak by se podle Vás měl
proměnit poměr hodin, aby bylo dosaženo adekvátního zastoupení?
Dějepisu
by měly být věnovány alespoň dvě hodiny týdně, a to až do posledního ročníku
základní nebo střední školy.
Portál Moderni.dejiny.cz dobře znáte – měl byste pro něj nějaké doporučení?
Jsem nesmírně rád, že tento portál vznikl.
V kritické situaci, v níž se dnes nachází zejména výuka moderních
dějin, poskytuje vyučujícím i žákům a studentům neocenitelnou podporu. Pokud
bych měl nějaké doporučení, tedy ne k portálu samotnému, ale vůči těm, kdo
jeho činnost mohou jakkoliv podpořit: Prosím, učiňte tak.
Děkuji za rozhovor.
Jakub Janda
Psáno pro moderni-dejiny.cz
PhDr. Leo Pavlát je český židovský novinář, spisovatel a diplomat, první a současný ředitel Židovského muzea v Praze od jeho navrácení židovské komunitě (1994).
Vystudoval žurnalistiku,
byl (v letech 1975-1990) redaktorem
umělecko-naučné redakce nakladatelství Albatros.
V letech 1990-1994 působil
na československém/českém velvyslanectví v Izraeli v Tel
Avivu. Od roku 1994 je
ředitelem Židovského muzea v Praze.
Zpočátku překládal texty s židovskou tematikou pro Věstník Rady židovských
náboženských obcí a Ročenku
Rady židovských náboženských obcí, později začal psát vlastní
knihy (pro děti např. „Tajemství knihy“, „Osm světel) . Od roku 1994 připravuje
rozhlasový program pražské židovské obce Šalom alejchem a
i jinak spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí
při tvorbě naučných pořadů o židovských tradicích, zvycích a
kultuře, Jeho fejetony pro
českou redakci BBC vyšly
knižně pod názvem „Od Chanuky do
Chanuky“), pravidelně píše fejetony na
Rádiu Česko.
Na téma antisemitismus a židovské
tradice publikuje
v novinách (zejména Lidové
noviny a Mladá fronta DNES), přednáší na různých fórech.
Jeho texty jsou zahrnuty i v různých sbornících.
