S šéfem poradců ministra obrany o Bílé knize, nespolupracující bezpečnostní
komunitě a nutnosti platit na armádu.
Pane Šulci, různé zdroje uvádějí Vaši pozici jako šéfa poradců ministra
obrany nebo zodpovědnou osobu za přípravu Bílé knihy. Jak to tedy je?
Obojí je správně.
Jsem vedoucí poradců ministra a byl jsem ministrem pověřen přípravou Bílé knihy
o obraně. Měl jsem na starosti především jakousi „produkci“ tohoto projektu –
do přípravy materiálu bylo zapojeno na sto padesát lidí, kteří dávali dohromady
podklady pro odbornou komisi. Tito lidé se někde museli scházet, diskutovali,
psali podklady a zasílali mi je. Tyto podklady musely být zpracovány, či zredigovány,
aby měly jednotnou úpravu (jednotný jazyk), předkládány odborné komisi, která
je upravovala, schvalovala, či vracela zpátky pracovním skupinám k dopracování.
Mým úkolem bylo zajistit, aby toto všechno klapalo. Zároveň jsem byl členem
odborné komise, takže jsem se podílel i na diskusi o finálním vyznění
dokumentu. Dá se říct, že jsem se účastnil téměř všech debat, které bylo
obrovské množství, a zároveň mi dokument – jak jeho části, tak celek – prošly
mnohokrát rukama.
Co vlastně tedy obnáší Vaše práce?
Jako poradce ministra jsem jím
pověřován různými úkoly – příprava Bílé knihy o obraně byla asi největší.
Připravuji ministrovi podklady a podobně. Nyní asi nejvíce času zabere
realizace Bílé knihy o obraně.
Na přípravě Bílé knihy se primárně
podílel tým
patnácti lidí, v němž byl třeba filmař Václav Marhoul nebo šéf
organizace Člověk v tísni Šimon Pánek. Podle jakého klíče byla komise
selektována?
Komise byla vybírána
tak, aby v ní byli zastoupeni lidé z různých oborů, s různými
zájmy a zkušenostmi, civilisté i vojáci. Václav Marhoul má ohromné zkušenosti
s komunikací a zároveň je velice v aktivní záloze. Obojí je a bude
stále důležitější pro české ozbrojené síly. Šimon Pánek má obrovské zkušenosti
z konfliktních a postkonfliktních oblastí nejenom s poskytováním
humanitární, ale i rozvojové pomoci. Má velké zkušenosti například
s civilně-vojenskou spoluprací. V komisi, ale byla řada dalších osobností
– Jiří Šedivý, současný náměstek ministra obrany a dřívější náměstek
generálního tajemníka Severoatlantické aliance, David Ondráčka
z Transparency International, byli v ní zastoupeni aktivní vojáci, bývalí
vojáci, akademici…
Ministerstvo obrany uvádí, že po Bílé knize se bude připravovat
Bezpečnostní strategie ČR. Již je tedy v přípravě?
Bezpečnostní strategii připravuje Ministerstvo zahraničí.
Vznikala současně s Bílou knihou o obraně, na jejíž přípravě se samozřejmě
podíleli i zástupci ministerstva zahraničí, aby byly oba dokumenty
komplementární. Předpokládám, že nová Bezpečnostní strategie bude v brzké
době představena.
V jednom rozhovoru jste zmínil,
že česká nearmádní bezpečnostní komunita je dost
roztříštěná. Sám jste založil webový portál
o bezpečnostní tématice, který se zdá být v českých podmínkách unikátem
(za zmínku stojí ještě www.sekuritaci.cz,
připravované brněnským Centrem pro
bezpečnostní a strategická studia). Co vás k tomuto kroku vedlo a jak
hodnotíte tento projekt?
Co se týče české bezpečnostní komunity, myslím, že se
postupně začíná dávat dohromady, i když jsme stále na začátku. Určitá
bezpečnostní centra – ať už je to při Masarykově univerzitě, při Univerzitě
Karlově, při Metropolitní univerzitě, či například CEVRO – začínají stále více
působit jako magnety. Tomuto trendu napomáhá i internet a významnou roli mohou
sehrávat i dokumenty jako jsou Bílá kniha o obraně, či Bezpečnostní strategie.
Tedy za předpokladu, že jejich příprava – tak jako to bylo v tuto chvíli u
těchto dvou dokumentů – bude otevřená, budou se jí aktivně moci účastnit i
zástupci bezpečnostní komunity mimo státní sektor a hlavně, pokud jim bude
nasloucháno. Zkrátka bezpečnostní experti musejí být hlasitější při formování
bezpečnostní politiky státu. Není možné, aby to bylo jen a pouze na politicích,
kteří mnohdy o tuto problematiku, byť o ní rozhodují, velký zájem nemají.
Zpátky k otázce. On War | On Peace vznikl částečně
z frustrace, částečně ze závisti a částečně z touhy prakticky něco
udělat pro debatu o bezpečnostních tématech v České republice.
Z frustrace proto, že jsem chtěl psát o mnoha věcech týkajících se
bezpečnosti a vojenských záležitostí, o které nebyl v mainstreamových
médiích příliš velký zájem, především proto, že šlo o příliš specializovaná
témata. Ze závisti proto, že jsem někdy od roku 2006-7 sledoval bezpečnostní
blogosféru především ve Spojených státech, jejíž vliv i okruh čtenářů stále
rostl. Něco podobného mi zde v Evropě chybělo a do jisté míry stále chybí.
Tím nechci říct, že jsem dokázal stvořit něco dokonalého a skvělého, ale
alespoň jsem se pokusil něco prakticky udělat a vytvořil jsem střípek, který
snad jednou zapadne do mozaiky. Neprovozuji ostatně jediný blog, či server
s bezpečnostní tématikou v České republice – za poslední dva roky se
objevily další portály specializující se především na armádu. Vytvořil jsem jen
prostor, kde se může sdružovat určitá skupina lidí a vyměňovat si názory a
zkušenosti. A myslím, že některým názorům je i nasloucháno.
S projektem jsem spokojený, ale jenom částečně. Chtěl
bych jej dále rozvinout, ale v tuto chvíli se to neslučuje s tím, co
dělám. Rozjetí On War | On Peace a dalších projektů kolem, které mám vymyšleny, by vyžadovalo
práci na plný úvazek, možná i spolupráci s dalšími lidmi. A to by samozřejmě
vyžadovalo strávit dost času i sháněním peněz. Tento čas nyní nemám. Jen tak
tak zvládám udržovat stávající blog. Větší rozvoj je tedy zatím „u ledu“, ale
nevzdávám se ho.
Jak jste zmínil, české bezpečnostní komunita je částečně
roztříštěná – jen namátkou vezměme Centrum
bezpečnostních studií při Metropolitní univerzitě Praha, CEBES
na Vysoké škole CEVRO, brněnské Centrum pro
bezpečnostní a strategická studia, CESES při Karlově univerzitě.
Když se zeptám laicky – spolupracují tyto instituce s Ministerstvem obrany
nebo pracují převážně na svých výzkumných projektech?
Částečně jsem na to odpověděl v předchozí odpovědi. Spolupráce
by určitě mohla být bohatší. To, že není, si vysvětluji například tím, že
v naší zemi není hluboká tradice humanitních oborů typu politologie,
mezinárodní vztahy, či právě bezpečnostní studia. Naopak je zde velká tradice
technických oborů, takže v bezpečnostní oblasti, při řešení problémů hrály
vždy prim – technologie dokáže překonat překážky. Dalším důvodem může být i to,
že bádání v bezpečnostní oblasti je u nás stále v počátcích, takže na
jednu stranu státní instituce nevědí, proč by měly ve velkém zadávat projekty
například Vámi zmiňovaným institucím, co by měly po nich chtít a k čemu by
to bylo dobré a na druhou ony instituce nejsou zcela schopné podchytit poptávku
a získat pro své nápady podporu. Ale možná je toto tvrzení příliš zjednodušené.
Můžete tedy laikovi
vysvětlit, jaký je důvod existence vědeckých bezpečnostních oborů?
Záběr bezpečnostních oborů je velice široký, oproti
minulosti, kdy jim dominovalo především studium války. Z mého pohledu je
na nich nejdůležitější, že pracují s bezpečností komplexně, ve všech
jejich aspektech. Jistě, můžete se zabývat jen podobory, jakými jsou například
strategická studia, či řešení konfliktů, ale bez toho, abyste je vnímal v širších
souvislostech (vnitřní bezpečnost, vnější bezpečnost atd.), jen těžko můžete
k něčemu smysluplnému dojít. Důležité také je, že bádání v této
oblasti spojuje civilní a vojenské.
Dnešní společnost je
k armádě silně ambivalentní – jak byste jako poradce ministra obrany
přesvědčil obyčejného člověka, že armáda není jen černá díra na peníze?
S nadsázkou se dá říct, že ozbrojené síly jsou vždy
černá díra na peníze, tudy cesta v přesvědčování nevede. Ozbrojené síly
jsou jedním ze základních atributů státu (proč si lidé začali sdružovat do
tlup? Především kvůli větší vnější bezpečnosti) a jsou jakousi pojistkou. Možná
si ji nikdy nevyberete, ale raději ji platíte. Ministerstvo obrany má
z uplynulých let pošramocenou pověst, takže o to je těžší jakékoli
přesvědčování. Pokud se člověk podívá na výkony vojáků v zahraničí i doma
a snaží se být alespoň trochu objektivní, není důvod, proč by měl být ještě
přesvědčován. Ale hlavně, bezpečnostní situace není zdaleka taková, abychom si
mohli dovolit armádu rušit s tím, že je pro nás drahá, nebo ji dále
omezovat, takže přestane dávat smysl. Tato představa je hodně naivní a
nevyplatila by se.
Děkuji za rozhovor.
Jakub Janda
Publikováno
v Revue politika
--
František Šulc působí od září 2010 jako poradce ministra obrany a je zodpovědný
za koordinaci příprav Bílé knihy.
Od roku 1995 působil jako novinář v televizi Prima, v Lidových
novinách a v časopisu Týden.
Je zakladatelem internetových stránek věnujících se bezpečnostní
problematice On War | On Peace.(onwar.eu)
Jako novinář působil v řadě konfliktních a postkonfliktních
oblastí.
Vystudoval politologii na Filozofické fakultě Západočeské
univerzity v Plzni a Bezpečnostní studia na Fakultě sociálních věd Univerzity
Karlovy.
Je spoluautorem několika publikací zaměřených na bezpečnostní
témata.
