První se přímo dotýká ekonomických aspektů a je spojena s reakcí na krizi zahájenou pádem banky Lehman Brothers v roce 2008. Druhá rovina je mezinárodně-bezpečnostní.První se přímo dotýká ekonomických aspektů a je spojena s reakcí na krizi zahájenou pádem banky Lehman Brothers v roce 2008. Druhá rovina je mezinárodně-bezpečnostní.
Existuje
široce rozšířené přesvědčení, že se Obamova administrativa od Evropy víceméně
odvrátila a ponechala ji jejímu osudu – transatlantická vazba slábne. Je tomu
skutečně tak? Rozsáhlý výzkum German-Marshall Fund z oku 2011 přinesl
zajímavá čísla týkající se amerického vnímání Evropy.
Zatímco
v roce 2009 se 48 % Američanů domnívalo, že vztahy mezi EU a USA by
se měly upevnit, 2011 to bylo už jen 33%. Více než polovina Američanů (51 %)
považuje Čínu, Japonsko a Jižní Koreu za důležitější pro národní zájmy než
evropské země (38 %). Ještě v roce 2004 byl postoj Američanů opačný -
54 % považovalo za důležitější Evropu než Asii (29 %).
„Evropané by zvláště
neměli ignorovat skutečnost, že výrazná většina Američanů mladších než
45 let považuje Asii za důležitější než Evropu, okomentoval výsledky výzkumník
German Marshall Fund Bruce Stokes. Generace proevropských Američanů podle něj
postupně odchází ze scény. Současně se rozevírají nůžky mezi voliči republikánů
a demokratů.
Většina republikánů
(57 %) věří, že USA by měly zaujmout nezávislejší postoj na Evropě. Stejný
názor hájilo v roce 2009 jen 35 % republikánských voličů. Naopak
většina demokratů (42 %) stále podporuje pevnější vazby na Evropu. „Američtí
občané se jasně odchylují pryč od Evropy. Dlouhodobé dopady tohoto posunu
amerického veřejného mínění na transatlantické vztahy by neměly být podceněny,
obzvláště pokud republikáni v roce 2013 zvítězí v prezidentských
volbách," varuje Bruce Stokes.
Ekonomické aspekty vztahu USA – EU
Obchodní
vztahy mezi Evropou a USA se snaží podporovat Transatlantická ekonomická rada,
kterou Obama zdědil po svém předchůdci. V organizaci založené v roce
2007 fungují pod dohledem zástupců Kongresu a evropských institucí společné
pracovní skupiny k jednotlivým tématům – například regulace vybraných
odvětví, harmonizace či „nekonečné“ vyjednávání o zóně volného obchodu.
O
dění v eurozóně se však Barack Obama intenzivně zajímá. Dobře ví, že
prezidentské volby nevyhrávají zahraniční témata, ale stav domácí ekonomiky a
trhy v Americe i Evropa jsou stále výrazně provázány. Dle Eurostatu[1]
byla výše přímých zahraničních investic (FDI) z Evropské unie do USA 126,4 miliard Euro v roce 2008, o tři roky později tato hladina
poklesla na 110,7 miliard.
Podle
interních zpráv Council on Foreign Relations svolává Obama pravidelné týdenní
schůzky, kde se nechává informovat o ekonomickém vývoji v Evropě. Americká
administrativa dlouhodobě vysílá do Evropy signály, že jí na řešení krize
v eurozóně silně záleží.
Americká
ekonomika spolu s tou unijní tvoří až 40% světového HDP, dle analýzy
Výzkumného centra amerického Kongresu je Obamova administrativa velmi aktivní
v tlačení evropských lídrů k jasnějším krokům v řešení
eurokrize.[2]
Prezident USA se v osobních rozhovorech s evropskými státníky i ve svých
ekonomických projevech drží svého ideového zakotvení a prosazuje tisknutí peněz
(kvantitativní uvolňování) spolu s rozsáhlými stimulačními programy. Během
summitu USA-EU v roce 2011 Obama podpořil myšlenku jednotné evropské
hospodářské politiky a ocenil záchranné balíčky pro Řecko.
Americký ústup z Evropy
Obamův
nový kurz je ještě viditelnější větším důrazem strategické síly a zájmů Spojených
států na Tichomoří a Asii. Barack Obama představil v lednu 2012 novou
národní strategii, kterou ohlásil zaměření americkách strategických sil na
Asii. Strategie, představená v Pentagonu, počítá též se značnými škrty ve
výdajích na americkou armádu. Jak uvádí britský Guardian[3], tento posun je dlouhodobě uváděn jak
ministrem obrany Panettou, tak ministryní zahraničí Clintonovou, která se mimo
jiné nechala slyšet, že „21. století bude
patřit oblasti Tichomoří.“[4]
Dochází
také ke stahování amerických jednotek z Evropy, zejména z německých
základen. Odsun amerických jaderných zbraní, byť taktických, je z Obamovy
iniciativy a kvůli německému přání již v procesu.
Z pohledu
Spojených států je rovněž problémem, že většina evropských členů NATO dlouhodobě
nevydává na armádu doporučované 2% HDP. Na Spojené státy tak připadá za
poslední roky výdajů celého NATO na
armádu, což rozevírá nůžky v rámci aliance.
Dnes již
nedávný ministr obrany USA Robert Gates dokonce varoval Evropany, že americký
rozpočet již dlouho nebude chtít platit za bezpečnost Evropy[5].
V únoru 2012 si též generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen oteskl,
že se rozpočet obranného společesntví snížil o 45 miliard dolarů, což je
velikost ročního obranného rozpočtu Německa.
Vojenský
odsun U.S. Army z Evropy je tak třeba vidět z americké perspektivy a
v širším náhledu – dle silného názorového proudu na západním pobřeží
Atlantiku v Evropě reálné vojenské ohrožení nehrozí.
Restart s Ruskem a protiraketový
deštník
V dubnu
2010 se americký prezident setkal s ruským prezidentem Medvěděvem a po
podpisu strategicky nepříliš nedůležité, avšak velice symbolické smlouvy New
START reálně vykročil k restartu americko-ruských vztahů. Kritici tvrdí,
že je pouze měkkou variantou svého předchůdce George W. Bushe, který byl vůči
Rusku silně kritický a tvrdý. Příznivci Baracka Obamy považují jeho politiku restartu vztahů s Ruskem za
pragmatičtější přístup, který umožní normalizaci vztahů.
Vývoj
postoje středoevropských států k americkému poutu ilustruje tzv. Dopis
osmi. V lednu 2003 skupina středoevropských státníků v čele
s Václavem Havlem v otevřeném dopise podpořili americkou invazi do
Iráku. Tehdejší francouzský prezident
Francouis Chirac se v reakci nechal slyšet, že kandidátské země propásly dobrou příležitost mlčet, což vyvovalo
krátkou diplomatickou roztržku.
Jak
popisuje politolog Sean Key[6]
z magazínu Foreign Policy, Obamova ústupová strategie z Iráku a
rychlé zapomnění na evropské křídlo koalice
ochotných, kterou dal dohromady jeho
předchůdce v roce 2003, způsobilo bolestivé ochladnutí bilaterálních vztahů ve
středoevropském regionu k USA. Autor tvrdí, že popularita USA
v evropském prostoru stojí víe na kouzlu osobnosti Baracka Obamy, než na
jeho reálné politice k EU, která je značně laxní.
Dalším
klíčovým bodem vojenské spolupráce Evropa – USA je projekt protiraketového
deštníku. Od roku 2002 probíhala z iniciativy George W. Bushe jednání o
zastřešení Evropy obranným mechanismem, oficiálně proti hrozbám z Blízkého
východu. V České republice byla rozvířena dynamická veřejná debata o
případném umístění radaru v Brdech, který by byl součástí onoho deštníku,
Polsko téměř jednomyslně přivítalo původní Bushovu iniciativu.
Změnu přinesl příchod Baracka Obamy do Bílého domu
v lednu 2009, změna plánů byla českému premiéru Janu Fischerovi oznámena
půlnočním telefonátem z Oválné pracovny, nová administrativa se rozhodla o
radaru v Česku dále neuvažovat.
V české
veřejé debatě se objevila ještě možnost administrativního střediska
v Praze, tato možnost se však zdá být již neprojednávána. Americká
administrativa pod vedením Obamy dále podporuje práce na raketovém deštníku,
ovšem kromě know-how se silněji neangažuje.
Vyšlo na Euroskop.cz
-----------------------------------------------------------
Chcete automaticky DOSTÁVAT NOVÉ ČLÁNKY z webu JakubJanda.com?
- mrkněte na Facebook
- koukněte na Twitter. Follow @JakubJanda_com
