Americký akademik razantně tvrdí, že většinový názor
americké a izraelské odborné veřejnosti je chybný a debata by se neměla vést o způsobu zakročení - embargo a izolace, bombardování výzkumného
komplexu či rovnou invaze.
Odvážně a kontroverzně stojí za tím, že je třeba hovořit o
přínosu potencionálního íránského vstupu do nukleárního klubu pro stabilitu
nejlabilnějšího regionu světa – Blízkého východu. Obecně jsou přijímány tři
modely, jakými se situace ohledně íránského jaderného programu může vyvinout.
Teherán děkuje za
sankce
První a nejméně pravděpodobný scénář předpokládá, že Írán
couvne ze svých snah díky diplomatickému tlaku a ekonomickým sankcím EU a USA. Jak
víme z mezinárodní praxe, když se stát rozhodne pro získání nástroje
nejsilnějšího kalibru, nenechá se
odradit jemným znepříjemňováním ze strany okolí – diplomatické štěbetání
ani ekonomické sankce nemají jiný než symbolický význam.
Na příkladu Severní Koreje je čitelně vidět, že když si
autoritativní vedení země zvolí za strategický nástroj získání nejmocnější
zbraně, fungují ekonomické sankce proti
domácímu obyvatelstvu jako vítaná akce.
Vládce tak totiž může lépe zdůvodnit potřebu vlastnění
jaderné bomby - pocit (nespravedlivé) zranitelnosti vnějším činitelem (USA, EU)
tak jen legitimizuje vojenský nukleární program v očích domácího publika.
Vyčkávání s íránským
prstem na spoušti
Druhou možností je udržení si dostatečně rozsáhlého a
pokročilého jaderného programu, který umožní vyrobit použitelnou jadernou zbraň
v případě potřeby v řádech pár měsíců. Experti odhadují, že
v takovémto stádiu připravenosti je například dnešní Japonsko.
Prezident Ahmadínežád tak může uspokojit domácí zastánce
tvrdé linie a zároveň nesklouznout do smrtící spirály rétorické cesty ke
zbraním hromadného ničení, což se stalo osudné sousedu Saddámu Husajnovi
v roce 2003.
Ten dle již dostupných pramenů veřejně lhal o svých zbraních
hromadného ničení kvůli domácí opozici. Veřejné vyhlášení tohoto plánu by však
neuspokojilo Izraelce, kterým Admadínežád vyhrožuje vymazáním z povrchu
planety, a kteří mají formálně od Američanů volnou ruku ve své obraně.
Historická zkušenost ukazuje, že by si (aspoň za současné
vlády Benjamina Netanjahua) Izraelci vlastní
iniciaci velkého konfliktu nedovolili, pokud by si nebyli stoprocentně
jisti buď hořícím existenčním rizikem, nebo jistotou přesvědčivého vítězství.
Obojí je dle dostupných informací nyní v nedohlednu. Navíc, americké tiché
přitakání není v před listopadovými prezidentskými volbami
v dohlednu.
Bomba jako záruka stability Blízkého
východu?
Třetím scénářem je ona nejobávanější možnost, že Teherán
získá jadernou zbraň a veřejně ji otestuje. Krátký pohled do ještě kratších
dějin jaderného zbrojení odhaluje pravidelný mechanismus – jakmile se některá
země stane vojensky jadernou, ostatní členové nukleárního klubu to (byť se
skřípěním zubů) přijmou.
Hlavice nasměrovaná
na Jeruzalém pak odradí zejména Izraelce od preventivního úderu či
pokusu o omezený zastrašovací konflikt. Waltz argumentuje, že takovýto scénář
je pro celý region (potažmo tedy i pro Bílý dům) nejlepší, neboť nestabilita
tohoto prostředí pramení z právě onoho jasného nepoměru sil.
Izrael má v regionu jaderný monopol již po čtyři dekády, což je ve světovém měřítku
bezprecedentní. Právě schopnost Izraele beztrestně šikanovat své sousedy
snažící se dostat na jeho vojenskou úroveň je dle Waltze hlavním důvodem snahy
Teheránu emancipovat se vlastními hlavicemi.
Izraelci si díky svých nukleárním silám mohou dovolit
zasazovat účinné údery svým sousedům – za poslední tři dekády několikrát
jednorázově paralyzovali vojenské výzkumné programy v Sýrii, Iráku i
Íránu. Vědomí, že izraelská armáda může (téměř) bez možnosti odplaty udeřit na
jakékoliv citlivé místo v regionu a zároveň držet soupeře v koutě, tlačí
asertivní Íránce k vojenskému nukleárnímu programu.
Jak známe z historie Studené války, vyrovnané jaderné arzenály a schopnosti
dvou zemí mohou předejít mnoha konfliktům konvenčního charakteru – aktéři
se totiž bojí eskalace na nukleární úroveň, proto se obě strany více zdržují od
vzájemných provokací.
Konkrétní příklady potvrzují tento proces racionalizace a zklidnění po vstupu do jaderného klubu – Čína se po roce 1964 z nevyzpytatelného molocha stala seriozním hráčem, dlouhodobě extrémně vypjaté vztahy Indie a Pákistánu se normalizovaly po jaderných testech obou zemí.
Konkrétní příklady potvrzují tento proces racionalizace a zklidnění po vstupu do jaderného klubu – Čína se po roce 1964 z nevyzpytatelného molocha stala seriozním hráčem, dlouhodobě extrémně vypjaté vztahy Indie a Pákistánu se normalizovaly po jaderných testech obou zemí.
Blázniví islamisté a
rozdávání atomovek teroristům
Protiargumentem může být tvrzení, že perská teoretická moc
je nevyzpytatelná a neracionální, prostě bláznivá. Přeci nechceme, aby takové
vlády disponovaly nejničivějšími válečnými nástroje, jaké lidstvo dnes zná.
Rétorika Teheránu vůči Izraeli je neúnosně nenávistivá,
avšak když se odprostíme od (západních) ochranářských emocí vůči židovskému
státu a tři desetiletí staré zkušenosti s postřílením amerických diplomatů
v Teheránu, působí Irán ve světle
skutečných činů posledních deseti let jako poměrně standardní nezápadní velmoc.
Konkrétním příkladem rozdílu mezi brutální rétorikou a
racionalitou je reakce Teheránu na bolestivé embargo EU na íránskou ropu. I
přes vyhrožování blokádou či zaminováním Hormuzské úžiny, které by ochromilo
doslova většinu civilizovaného světa a po případné přestřelce by jistě neznamenalo
americkou invazi do Íránu, se teokratičtí vůdci rozhodli zůstat pouze u slov.
Spojené státy škrtají rozpočet Pentagonu, za Obamovy
administrativy již nechtějí být globálním policistou, hledí si regionálních
zájmů v Asii a nemají důvod opakovat scénář Irán/Afghánistán v další
středně velké zemi Blízkého východu, zvláště když se sousední Sýrii topí
v krvi občanské války.
I přes tyto fakta se íránské
vedení rozhodlo nevyceňovat zuby a neohlašovat světu svou sílu provokacemi
ve strategickém bodu dnešního energetického světa.
Další obavou je další snaha ostatních zemí v regionu o
jaderný arzenál a regionální závody v nukleárním zbrojení. Proč by je však
měl odstartovat vstup Íránu do jaderného klubu, když tomu tak nebylo po
izraelských testech za posledních čtyřicet let? V regionu v současné
době není nikdo, kdo by měl dostatek kapacit a motivace snažit se o získání
nukleárních zbraní – jednoduše není proč.
Velkým strachem západních analytiků je možnost předání
íránské atomové zbraně teroristům. Proč by však regionální velmoc, která
vynaloží tolik politického a ekonomického kapitálu do vývoje tohoto nástroje
najednou předávala svůj největší klenot někomu, koho nemůže přímo ovládat?
Dnešní analytické metody dovolují v krátkém čase po
výbuchu jaderné zbraně zjistit, odkud pocházel štěpný materiál z její
hlavice. Americká odplata by v tomto případě byla vůči Teheránu zničující,
ať už by Írán užil nukleární zbraň sám či prostřednictvím teroristických
skupin.
Z těchto důvodů je dle Kennetha N. Waltze potřebné, aby
Írán získal svou jadernou zbraň, což uklidní a stabilizuje situaci
v regionu. Rovnováha sil mezi
racionálními aktéry je vždy bezpečnější,
než asymetrie – byť ve prospěch „našeho“
– západního státu - Izraele.
publikováno na DiplomaticAffairs.eu
--
Jakub Janda je
publicista, poradce poslance Parlamentu ČR a projektový koordinátor think-tanku
Evropské hodnoty. Více na www.JakubJanda.com.
-----------------------------------------------------------
Chcete automaticky DOSTÁVAT NOVÉ ČLÁNKY z webu JakubJanda.com?
- mrkněte na Facebook
- koukněte na Twitter. Follow @JakubJanda_com
