Pane Robejšku, ve
Francii byl zvolen socialista Hollande. Co to podle Vás znamená pro Evropu,
v širším slova smyslu?
Pravděpodobně narážíte na to, co říkal před volbamiohledně
růstového paktu a toho, že Francie už
nebude tak pohodlný partner pro Německo. Většinou se jinak mluví před volbami a
jinak se jedná po volbách – to se týká i prezidentů. Koridor, který má, v jehož
rámci může jednat je stejně úzký jako za
Sarkozyho; takže i Hollande bude muset šetřit.
Angela Merkelová se chová jako zaslepená zastánkyně automatických regulačních funkcí
trhu a najednou má partnera, který jednak musí a chce vystupovat
sebevědomějí a zároveň zastává jinou
ideologii.
Takže tango, které doposud Němci s Francouzi tančili, nebude už
tak plynulé. Německo-francouzský tandem se
rozjede směrem, který ve svých důsledcích zpochybní dosavadní integrační
strategie, což osobně vidím jako dobré pro Evropany Přístup Merkelové byl
chybný ze své podstaty, protože vylučoval jakákoli řešení, a odsuzoval státy,
které mají peníze, aby finanovaly státy, které už peníze nemají.
V evropské politice dosud neexistovala alternativa k jejímu přístupu
- to je podle mě zásadní změna po volbě Hollanda.
Takže to vnímáte tak,
že Řecko je díky francouzským voličům levice blíže odchodu z eurozóny?
Vystoupení Řecka z eurozóny bylo vždycky nutným krokem,
ačkoli to oficiálně, nikdo nechtěl říci. Ale k vystoupení Řecka a možná i
Portugalska mělo již dávno dojít. Byl by totiž
signál finančním trhům, že spekulovat na věčné financování zaostalých
států státy bohatšími se jim nemusí vyplatit. Tím, že k těmto krokům již dávno
nedošlo, může se stát, že bude nuceno vystoupit i Španělsko a potom....?,
Váhavost evropských vůdců, jejich neochota provést co nejrychleji nutné
chirurgické řezy způsobuje to, že se pravděpodobné vývojové scénaře stále
zhoršují. Když se se příliš dlouho vyhýbáte nutným opatřením, tak je nakonec
vynutí okolnosti.
Takže pokud pojedeme i nadále podle strategie udržování
celistvé eurozóny zuby nehty, může po
vystoupení Řecka dojít k vynucenému odstoupení Španělska a zpochybnění existence celé eurozóny; kupříkladu k
jejímu rozdělení na eurozony 1 a 2.
V Řecku se po
květnových volbách nepodařilo sestavit vládu, v polovině června jsou
vypsány nové volby, v nichž se dá se očekávat vítězství krajně levicové
Syrizy. Ta prosazuje nedodržení mezinárodních závazků a případný návrat
k drachmě. Evropští politici se k této rétorice staví velice tvrdě,
padají ostré výroky ve stylu plaťte, nebo
odejděte. Budou vedoucí evropští politici tak tvrdí i až dojde na činy?
Evropa nikdy nebyla tvrdá ve skutečnosti, nýbrž jen rétoricky. Operativně a prakticky se vždy
podřídila. Právě německá kancléřka Merkelová pravidelně stanovovala hranice,
které pak sama překračovala. Skutečným problémem je ostentativní spoléhání se
Řecka a některých jeho politických reprezentantů, že Evropané to zaplatí ačkoliv
oni neudělají vůbec nic.
Je pochopitelné, že –zadlužené země nemají chuť se
dlouhodobě finančně konsolidovat a
ekonomicky, modernizovat a proto
otevřeně požadují – financujte nás. V dnešní Evropě to však již
není průchodné.
Fakticky je scénář předem daný, ať dopadnou řecké volby
jakkoli. I kdyby radikální levice řecké volby nevyhrála a vznikla by koalice,
držící se požadované úsporné linie, tak to problém nevyřeší. Stejně Řecko
eurem platit nebude. Otázka je jen, kdy
se tak stane.
V Evropě vane
nový vítr - na květnové programové konferenci ODS český premiér přišel nejen se
škrtajícím programem, ale i programem růstu. Vnímáte to, jako že i v Česku
je čas zase mluvit o růstu?
Víte, když se na chování politiků všude v Evropě dlouhodobě
díváme, musíme se chytat za hlavu. Vždyť co se změnilo? V ekonomických
datech vůbec nic. Rétoricky pouze přišel jen nový akcent a všichni dělají, jako
by objevili novou koncepci. Jako kdyby zjistili „Pro kryndáčka, ono vlastně nejde
jen o spoření ale i o růst!“ Ti
politici, kteří slepě napodobují se tak se sami zesměšňují. Dokazují buď
nedostatek odvahy říci Němcům „spoření nestačí“ dost, nebo nedostatek
kreativity příjít na tuto skutečnost sami.
Obojí je špatně. Zadruhé tím dokazují, že jsou ve vleku
krátkodobých nálad a událostí, které jsou řekněme mediálně naprogramované, aniž
by věděli, co to vlastně znamená. O tom, co je růstový pakt, existují jen vágní
představy. Petr Nečas mě přijetím této módní rétoriky zklamal. Považuji ho za
velmi racionálního schopného premiéra, ale tohle mi přijde zvláštní. Je příliš
dobrý na to, aby měl zapotřebí dělat takovéhle názorové veletoče.
Fiskální pakt, se
donedávna zdál být dalším papírem do šuplíku, ale francouzský prezident Holland
žádá jeho doplnění o prorůstová opatření. Je to jen dozvuk volební kampaně, kde
se chtěl tolik vymezit vůči Nicolasi Sarkozymu?
Myslím, že to bude jen formální záležitost. Fiskální kompakt
je porušen a to ještě není ani ratifikován, nedávno ho suvereně odmítli
Španělé. Růstový pakt bude zrovna tak retoricko-symbolický papírový tygr. Investice do infrastruktury a stavebnictví
jsou „hladové zdi“, které středomořským zemím
nepomohou. Jen na čas zmízí pár nezaměstnaných demonstrujících
z ulic a vyplýtvají se další peníze.
K čemu je zaostalé ekonomice moderní infrastruktura, když po ní nemá co
transportovat?
Partnerem Hollanda je
německá kancléřka. Pozice Angely Merkelové v evropské politice je přímo
ovlivněna její pozicí ve vnitroněmeckém ringu. Mění se dle Vašich pozorování?
Pro mě je to docela mystérium. Nedávno jsem se díval na její
celou kariéru jako kancléřky – a ptal jsem se, co se jí vlastně povedlo? Celá její
ekologická agenda (sluneční energie, biopalivo a pod.) včetně vystoupení z
jádra leží v troskách. Merkelová selhává v eurokrizové politice a její
vnitropolitická pozice je pořad stabilní.
Problémem Německa je, že všechny politické subjekty až na Die Linke, sdílejí jakýsi eurofanatismus, který odmítají
zpochybnit.
Pozice Angely Merkelové je
silná také proto, že nemá
vyzývatele. Nedávno se po neúspěšných zemských
volbách zbavila ministra své vlády, který se považoval za jejího
korunního prince. Merkelová prostě
fantasticky ovládá umění udržet u moci. Je to podivné a jak pro Německo tak pro
eurozónu kritické – protože Merkelová je zárukou toho, že chybná německá
politika bude nadále pokračovat.
.JPG)
Dlouhodobě hovoříte o
selhávání elit – v celé Evropě sbírají protestní hlasy krajní strany.
Nizozemec Geert Wilders, Francouzka Marine LePen, Praví Finové, němečtí Piráti,
dále celá škála řeckých extremistů či španělské hnutí Indignados – ti všichni
svou popularitou ilustrují nemohoucnost klasických etablovaných politických
stran. Nejsou zaběhnuté strany v Evropě schopny řešit problémy, které
trápí běžné lidi na ulicích?
Určitě, navíc
aktualita témat, která tato uskupení oslovují, trvá. Etablované strany si
povětšinou nevšímají problémů zajímajících průměrného člověka a občan tak nemá
možnost dát najevo nespokojenost. Logicky pak na protest volí ty nové, do
kterých vkládá naději.
Elity, které odmítají vzít problémy společnosti na vědomí,
právě dostávají v Německu políčky od „Pirátů“. Tato strana dostává
protestní hlasy, což je o to zřetelnější , že jejich programem je nemít
program. Tvrdí sice, že na programu pracují ale politickým cílem je nejít do
vlády.
Mohla by v Česku
vzniknout strana takovéto provenience?
Ve volbách 2010 byly na vlně protestních hlasů Věci veřejné, dnes se o
toto postavení dere strana Andreje Babiše a různorodá hnutí typu ProAlt a
Holašovická výzva. Dokáže se taková strana usadit natrvalo v českém
politickém spektru?
Možná se dokáže etablovat, ale neumím si představit, že by
se prosadila. Andrej Babiš má potřebnou finanční základnu, ale ostatní
iniciativy rodící se pouze na nespokojenosti nemají šanci – leda by měli
štědrého sponzora. Do jisté míry tuto cestu zdiskreditovaly Věci veřejné, proto
to budou mít jejich následovníci velmi těžké, i kdyby měli nejlepší úmysly.
Když se mluví o
vyprahlosti politiky a selhávání role tradičních stran, poukazuje se na šedost
a nudnost stranických vůdců – strany nejsou schopny generovat silné a
charismatické lídry, kteří by dokázali občany strhnout. Jak z toho
ven?
Myslím si, že nám nezbývá nic jiného než stranický systém,
alternativu k němu nevidím. Stále platí stejná zákonitost - strany
rekrutují své vůdce jen samy ze sebe a mají
tendenci přidělovat moc uvnitř strany
převážně za stranické zásluhy. I nový, leč kompetentní straník je uměle bržděn,
dokud se nepřizpůsobí dikci těch služebně starších, kteří si vysloužíli
vzestup. Tak se ti noví „obrousí“ , ztratí prostě svou dravost, kreativitu a
atraktivitu.
Po celé Evropě chybí vůdčí osobnosti v politice. Občas
se stane, že se pravé talenty prosadí proti vůli struktur rigidně prosazujících
dědění moci do rukou průměrných. Může se však stát, že i politik, který se
vyšplhá nahoru díky své přizpůsobovisti
vůči stranickému aparátu, se projeví jako velmi schopná a originální osobnost.
Pak se může stát, že špičkový politik jedná autonmně, jako státník. Tak jsem
pochopil rozhodnutí Petra Nečase o nepřipojení Česka k evropskému
fiskálnímu paktu.
Vidíte v Česku
další případy, kdy strana nesemlela svého lídra vysedáváním na schůzích a
přivedla na scénu schopného a výrazného politika?
Na pražském magistrátu vynesla příznivá konstelace k moci podceňovaného člověka, ze kterého se vyloupl
nadaný a originálně myslíci politik.
Zastává klíčovou roli i pro ODS, protože a její budoucnost jako
respektované konzervativní strany. Primátor Svoboda je z mého pohledu
správný člověk na správném místě. To se stává málokdy.
Vyšlo v týdeníku Reflex 20¨1. června 2012.
---
Dr. Petr Robejšek je politolog a poradce pro strategické otázky. Devět let působil jako ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství Haus Rissen v Hamburku, dnes na volné noze. Tvůrce návrhu konceptu ekonomické diplomacie ČR. Vzdělával členy Generálního štábu německé armády, dlouhodobě se věnuje koučování nejvyšších představitelů státní a komerční sféry.
----
----
SLEDOVAT novinky z mého webu lze
dostávat nové články na email (klikněte)
nebo číst mé úvahy na Twitteru. Follow @JakubJanda_com
Díky za přízeň, když mi za něco budete chtít vynadat, napište mi email.
Jakub Janda
