Aleš Chmelař: “Popravdě řečeno, nikdo Nečase pořádně nepochopil.“

S českým expertem na Evropskou hospodářskou a měnovou unii o evropském pohledu na české rozhodnutí nepřistoupit k fiskálnímu paktu, české sabotáži jednání a brutálním šetření.



Jakub Janda: Aleši, pravidelně se věnuješ tématu Paktu o fiskální odpovědnosti. Začněme chronologicky- český premiér se ke smlouvě odmítl přidat, za což doma sklidil silnou kritiku i možnost rozpadu vládní koalice. Je tato smlouva tak zásadní, že si zaslouží takovou pozornost? Nejde jen o další mediální humbuk, jako tomu bylo s Paktem rustu a stability?

Aleš Chmelař: Je potřeba rozlišit dva rozdílné výklady. Prvním je obsah samotný. Smlouva především zpřísňuje stará pravidla a vytváří nové prostředky k jejich vymáhání. K tomu dubluje existující legislativu o koordinacích. Analytici, podnikatelé a investoři si od potenciální fiskální unie slibovali, že uleví od ekonomických nerovnováh vzniklých polovičatým zavedením eura. V nové smlouvě ale nic takového není. Zde se jasně jednalo o mnoho povyku pro nic. 

V nejlepším případě o hru na drsnou fiskální zodpovědnost, která nakonec zabrala spíš na francouzské a německé voliče než na investory.
Druhý výklad je institucionální. A mnohem důležitější. Jestliže by se Evropská centrální banka uchýlila k tak masivnímu ad hoc refinancování jako na konci minulého roku, aniž by došlo k posílení fiskálních pravidel, její kredibilita by nesmírně utrpěla. Nová smlouva byla jedinou možností k zachování dojmu, že ECB stále zůstává nezávislá a že diktuje postup evropským lídrům, nikoli naopak. Kdyby smlouva v také či onaké podobě nevznikla, Draghi by klíčovou podporu v Radě ECB nenašel a evropská krize by pokračovala plnou parou.

Proto si Velká Británie hrála s ohněm, když zamýšlela smlouvu vetovat. A dnes má spousta evropských politiků Čechy za záškodníky právě proto, že se v této komplexní hře přidali k sabotujícím Britům. O humbuk se nejednalo. Situace byla opravdu vážná a česká opozice i koaliční partneři ODS ztrátu politického kapitálu vycítili. S obsahem smlouvy však spojitost nehledejte.

Říkáš tedy, že předseda ODS využil situace, aby získal politický kapitál ze strategického rozhodnutí – tedy že nejednal jako předseda vlády, ale spíše jako předseda ODS? Jedna z interpretací kroku je, že se Petr Nečas rázným bouchnutím do stolu pokusil přímo odštěpit pravicové voliče ODS od voličů TOP09, kteří se vyhraňují jako silně proevropští.

Politickým kapitálem jsem měl na mysli diplomatický kapitál, který Petr Nečas ztratil v Bruselu. Řeči o izolaci jsou přehnané, nicméně odmítnout bruselský fiskální kompakt a pak jej implementovat na vlastní zahrádce působí dojmem, že Češi hrají nejasnou hru. V horším případě že pomáhají Britům sabotovat evropská jednání. Nebudu se divit, jestli se našim diplomatům v příštích měsících nedostane vstřícnosti v otázkách, na kterých Čechům záleží. Tak jako se jí nedávno nedostalo Cameronovým návrhům na oživení evropské ekonomiky skrze konkurenceschopnost. Evropská politika je o braní a dávání. Blokováním a ostrovní politikou se toho posledních dvacet let v Bruselu ztrácí víc, než získává.

O pohnutkách ODS a Petra Nečase moc nechci spekulovat. Není mi známa ani logika boje o pravicové voliče. Podobně jako v případě Davida Camerona bych ale za Nečasovým odmítnutím viděl konsolidaci moci uvnitř vlastní strany. Vábení euroskeptických je až na druhém místě.

Co se evropské politiky obou stran týče, tam už hodnou dobu podstatný rozdíl nevidím. Když poslouchám výstupy Mirka Kalouska v Bruselu, mám upřímný pocit, že reprezentuje spíš euroskeptickou stranu.

Můžeš více rozvést onu diplomatickou odtrženost – co toto oddělení se od hlavních proudu pětadvaceti zemí v praxi vypadá? V českých médiích byl tento argument často použit, ale málokdo jej vyjádřil jinak, než obecně.

Současná smlouva je tak minimalistická, že pokud se z ní nevyvine něco dalšího, tak z jejího znění nám technicky žádná izolace nehrozí. Opět je bohužel důležitější celistvý politický výklad. Jde totiž o dlouhodobý trend. Přibližujeme se zemím, jako je Velká Británie, se kterou máme pramálo společného. Definitivně se ale vzdalujeme možnosti preferenčního postavení, jaké si v EU vydobylo třeba Polsko asertivním a konstruktivním přístupem.

Češi ostentativně a bez diskuze odmítli pakt Euro Plus a posléze fiskální kompakt. Několikrát zdůraznili, že se jich pomoc dalším státům v nouzi netýká, a vyhýbají se jí, seč mohou. Před pár lety se pokusili potopit Lisabonskou smlouvu senátoři té vládní strany, jejichž představitelé ji vyjednávali a podepsali. Prezident stejné barvy ji pak blokoval až do poslední chvíle. 

Nesystémově jsme se odtrhli od Listiny základních práv. Dlouhá léta nadhazujeme datum vstupu ČR do eurozóny jen v žertu. Odmítáme zákon o obecném referendu, přitom vyhrožujeme hned dvěma plebiscity o euru uprostřed krize a bez plánu na jeho zavedení. A dalo by se pokračovat. Žádný z těchto naschválů však není v souladu s našimi národními zájmy a s koncepcí naší zahraniční politiky. Neskutečně tak plýtváme diplomatickou municí. Na posledních dvou summitech jsme zase stříleli do vzduchu.

Jak jsem řekl, evropská politika je o braní a dávání. Když je v Radě třeba jednohlasné shody, dá se mnoho získat, ale dlouhodobě ještě víc ztratit. Důvěra se získává pomalu a trvá léta, než se utvrdí. Česko jakoby poslední léta nechtělo propásnout jedinou šanci, kdy může důvěru ostatních bez jakéhokoli zisku zklamat.

Největší nebezpečí našeho nedávného počínání vidím pro vyjednávání o nadcházejícím sedmiletém rozpočtu, kdy s nějakou zvláštní shovívavostí k České republice nemůžeme počítat. Rovněž riskujeme menší vstřícnost k našim výjimkám a obecně k zájmům malých zemí exportujících průmyslové zboží. Jejich koalici totiž opakovaně oslabujeme.


Z čeho pramení tato česká nejasnost? Mnoho hlasů tento stav popisuje, málokdo však mluví o jeho příčinách ..

Sarkozy se v lednu před novináři doznal, že nepochopil, jak se z potřeby legislativní konzultace vyklubal během několika týdnů odpor k nové smlouvě nezávisle na pozici parlamentu. Iveta Radičová údajně neslyšela ani jeden logický argument k odmítnutí. Popravdě řečeno, nikdo Nečase pořádně nepochopil. Vehementně z měsíce na měsíc odmítneme na evropské úrovni fiskální kompakt, posléze tvrdíme, že jestli jej u nás nezavedeme, tak Česká republika zkrachuje.

A na podobné vlně nejasností jsme už hodnou chvíli. Nejdříve se k Chartě lidských práv dobrovolně přidáme, pak se vytasí lichý, šedesát let starý argument se sudetskými Němci, vláda stáhne před ústavně bezmocným prezidentem půlky a vyjedná výjimku. Datum eura stanovujeme bez jakékoli seriózní strategie na jeho implementaci, nikdo u nás vážně neřeší vstup do ERM a přístupní zprávy byly snůškou výmluv už dlouho před krizí. 

Stejně se stavíme i k harmonizaci daňového základu nebo k rozpočtu EU. Patříme k středoevropským zemím, kde bychom měli hledat umírněnou středovou evropskou politiku, přitom se dáváme do koalice s polskými pravicovými radikály a britskými konzervativci. Sám v tom žádnou jasnost nevidím. Pokud bych si měl vypůjčit termín z matematiky, naše evropská politika připomíná náhodnou procházku.

Mimochodem, tímhle tu nehájím Merkozyho. Se současným evropským vedením nesouhlasím prakticky ve všem, ale naše pozice v Evropě je v posledních letech přinejlepším zmatená.


Jak vnímáš aktuální rétoriku premiéra Nečase? Ten zdůrazňuje, že Česká republika je stínovým signatářem paktu, protože plánuje jeho dodržování, ale ne jeho podepsání. ODS plánuje prosadit takzvanou finanční ústavu, zahrnující dluhovou brzdu – minimálně to tvrdí.

Vím, že budu znít příliš kriticky, ale takové stínové podepsání je nejhorší, co jsme mohli udělat. Když to zjednoduším, pak onen Pakt měl mít dva cíle. Zaprvé zamezit budoucím krizím, jako je ta současná. Zadruhé poslat jasnou zprávu, že evropští lídři jsou schopní vzít situaci vážně. První cíl je podle mě úplně nereálný kvůli charakteru krize a omezenosti nových fiskálních pravidel. Druhý cíl byl naštěstí víceméně dosažen i přes český a britský odpor.

Petr Nečas se teď považuje za stínového signátora, protože přistoupil na jednu třetinu prvního cíle, tedy na fiskální pravidla zanesená do ústavy. Ač tato část Paktu přitáhla největší pozornost médií, je v podstatě bezmocná a potenciálně škodlivá. Wolfgang Münchau, analytický guru z Financial Times, se nechal slyšet, že podobná pravidla jsou detailním receptem na dlouhodobě slabý růst.

Podle mě přinejmenším navždy a velice rigidně vytesá do ústavního kamene jeden pohled na ekonomiku, tedy že výdaje státu nesmí výrazněji kolísat v závislosti na hospodářském cyklu. V sedmdesátých letech trvalo politikům deset, někde až dvacet let, než se přizpůsobili novému inflačnímu a fiskálnímu paradigmatu. Dopady škrtů na evropskou ekonomiku jasně ukazují, že je třeba toto paradigma opět pozměnit. Jestliže zaneseme do našich ústav něco takhle neohebného a trvalého, můžeme se opravdu připravit na špatné časy. Státy budou jen nevinně přihlížet na krize a extrémní výkyvy tržních nálad.

V kostce řečeno, Petr Nečas přistoupil pouze na bod, který je možné nejvíce kritizovat. Úplně ignoroval důležitost společného rozhodnutí a budoucí koordinaci hospodářských politik. To není stínové podepsání, to je sobecký pokus, jak udělat, co se mi líbí a přitom zajistit, abych tím nikomu jinému neprospěl.


K dluhové brzdě se předběžně pozitivně vyjádřili i představitelé ČSSD, její případné prosazení se zdá být politicky možné. Bez ohledu na ní je však stále možné se k Paktu připojit, jak to česká delegace vyjednala. Jelikož se jako jediný relevantní odpůrce přistoupení na české mainstreamové politické scéně jeví ODS, je možné, že další vláda bude o připojení uvažovat. Bylo by to vůbec k něčemu, když říkáš, že šlo o společný krok lídrů 25 zemí?

Z toho politického a institucionálního hlediska pozdní přistoupení ke smlouvě už opravdu nikoho nevytrhne. V první řadě ale doufám, že příští vláda nebude přistupovat ke stejné smlouvě. Evropští lídři snad brzy dokážou sobě i voličům přiznat, že jejich nový pakt nevedl k úlevě, jakou zažíváme poslední měsíce. 

Naopak potíže, se kterými se nyní potýká Španělsko, jsou v první řadě obavy z recese, kterou způsobily drastické škrty a vidina ještě brutálnějšího šetření v budoucnosti. Strukturální reformy krátkodobě vyžadují vyšší výdaje a bude trvat léta, než budeme moci sklízet jejich plody. Zametání po prasklých bublinách nadto běžně provází nejdříve oddlužení soukromého sektoru, pak teprve veřejného. Je nebezpečné a možná nemožné se pokoušet o obé zároveň.

Čím dřív si v celé Evropě přiznáme, že uchvátané škrty vedou ke zhoršení dluhové situace a stojí na počátku další hospodářské krize, čím dřív se najde vůle zajistit financování dlouhodobých investičních politik a strukturálních reforem na celém kontinentu, tím lépe. Ve změně francouzského prezidenta vidím první záblesk naděje. Hollande oznámil, že se pokusí fiskální pakt vyjednat s důrazem na investiční profilaci, prosadí evropské dluhopisy a změnu mandátu ECB. I kdyby se mu to nepodařilo zrealizovat v Německem dominované Evropě, Merkel nejspíš napřesrok opustí Kanzleramt a příští česká vláda by pak mohla přistupovat k úplně jiné smlouvě.

Co se vyjednání možnosti pozdního přístupu týče, to je možná úlitba TOP 09. Ale jak jsem řekl, ekonomicky na paktu nic dobrého nevidím, politicky jsme naši šanci už propásli a podmínkou pro přijetí eura snad už bude smlouva jiná.


Zmiňuješ podmínky pro přijetí eura. V českém prostředí je aktuálně debata o adopci eura považována jedněmi za lehce absurdní, většina tvrdí, že se Česká republika k euru připojí nejdříve za několik let. Existují i hlasy, že je třeba vyjednat výjimku z příslibu přijetí evropské měny tak, jak ji má třeba Švédsko. Jak vidíš následující vývoj případného přistupování Česka k euru Ty?

Kdybychom byli státem se systematicky negativní obchodní bilancí, jako je většina problémových evropských zemí, pak bych byl jednoznačně proti okamžitému vstupu. A pokud by se k tomu eurozóna nereformovalo směrem k fiskální unii, pak bych byl proti vstupu úplně.

Nejsme ale problematickým státem. I když si některé strany postaví svou krajskou kampaň na strašení řeckou tragédií, jsme charakterem ekonomiky stále neskonale blíže Německu než Řecku. Nákaza nám hrozí stejně, ať jsme v eurozóně, nebo ne. Do Čech a na Moravu blbá nálada vane téměř výlučně ze slabé evropské poptávky.

Přesto bych do eurozóny nespěchal a pokusil se vytvořit politickou poptávku po změně struktur společné měny. Ne kvůli současné krizi, ale kvůli její polovičatosti, kterou krize pouze vynesla na světlo světa. Konstrukce eurozóny se musí dokončit, aby přežila v současné nebo oškubané formě. A změna musí přijít především z jejího stabilního jádra, ne z rozpadajícího se okraje.

Německo každý týden vydá dluhopisy řádově v jednotkách miliard eur a v lednu si půjčovalo za negativní úroky. Nehledě na systematicky pozitivní efekty na export do zbytku eurozóny i mimo ni, za poslední dva roky se německé čisté zisky z nižších úrokových sazeb - díky úprku investorů z evropské periferie - vyšplhaly na deset miliard eur. K tomu je ještě nutno připočítat, že Německo vydělává na svých půjčkách problémovým státům ročně kolem dvou procent.

Angela Merkel a představitelé další stabilních států si musí co nejdřív přiznat, že těží desítky miliard ročně z existence eura a poslední léta paradoxně i z dluhové krize. Musí se přestat bát čtenářů Bildu a ústavních změn. Buď přestanou škrtit mzdy, zavedou společné dluhopisy nebo část svých zisků ze společné měny pošlou do problémových zemí na strukturální pomoc. 

Říkejte tomu fiskální transfery. Já tomu říkám definitivně stabilizovat situaci, dát viditelnou rukou zpět část toho, co k nim neviditelnou rukou připlulo právě z periferie. Pokud to neuděláme viditelně, situace si to vyžádá opět neviditelně a bude to bolet všechny, ať už vyhlášením platební neschopnost i na veřejné půjčky či nákazou stabilních států.

Až se dohodneme na principu efektivních stabilizačních transferů nebo společných evropských dluhopisů, pak teprve se můžeme bavit o nějaké fiskální unii. Do takové unie bych se nebál pustit ani Řecko. Do té dnešní bych možná váhal i s Českou republikou.

Děkuji za rozhovor.


--

Aleš Chmelař je ekonom a výzkumný pracovník v bruselském think tanku Centre for European Policy Studies. Jeho specializací je finanční regulace a systémový rámec Evropské hospodářské a měnové unie. Studoval na Univerzitě ve Vídni, promoval na pařížském Sciences Po a na London School of Economics. Pracoval pro Evropskou sociálně demokratickou stranu na portfoliu evropské finanční reformy a pro Radu Evropské Unie v oddělení legislativy finančních služeb. Můžete ho sledovat na twitteru:twitter.com/AlesChmelar



Rozhovor vedl  Jakub Janda - publicista, poradce poslance PSP ČR a projektový koordinátor think-tanku Evropské hodnoty. Více na www.jakubjanda.com. 



Jakub Janda Create your badge ----------------------------------------------------------- 
Chcete automaticky DOSTÁVAT NOVÉ ČLÁNKY z webu JakubJanda.com?
Dostávat nové články na email:
Díky za přízeň. Když mi za něco budete chtít vynadat, napište mi email.


Jakub Janda

Categories: , , , , , , , , , , , , , ,