S bývalým náměstkem ministra obrany ČR, o
roztříštěnosti české zahraniční politiky, o smyslu NATO v dnešním světě, o
limitech organizace a roli České republiky.
Pane Novotný, byl
jste jedním z architektů vstupu ČR do NATO. Ten probíhal v době,
kdy česká zahraniční politika byla značně roztříštěná. Dnes ta roztříštěnost
podle mnohých stále trvá, vnímáte to stejně?
Ano, jelikož už nemusím být
politicky korektní – v dobách, kdy jsem byl diplomat, jsem se
nepochopitelně setkával se situacemi, kdy jsem přijímal zahraniční delegace a
zjistil jsem, že existuje rozdílná zahraniční politika Ministerstva zahraničí,
Parlamentu a kanceláře prezidenta republiky. Vždy jsem se domníval, že by měla
existovat jen jedna koncepce, na jejichž základních otázkách se shodne vláda i s opozicí.
U nás to neplatí. Vláda a opozice smýšlejí rozdílně. Přitom koncepce se nedělá
na volební období, ale na desetiletí, to je dobře vidět na Číně a Rusku. Méně
už na EU, jakou ta má koncepci zahraniční politiky?
Má na tento stav vliv
relativní nevyzrálost naší mladé demokracie v otázkách strategického
smýšlení vrcholných politických představitelů?
Nemyslím, že to tak je. Když
jsem byl na ministerstvu obrany, a vyjednával se vstup ČR do NATO, v Parlamentu
jsem často odpovídal na interpelace poslanců a byl jsem předvoláván do různých
výborů. Tam jsem zažíval neskutečné situace a říkal si, jestli někteří politici
nejsou blázni. Šel jsem se tedy podívat do archivu na záznamy interpelací
z první republiky. Ministři, kteří
tehdy vyjádřili obavu z Hitlerova nástupu k moci, byli označováni za
militaristy. My jsme při vyjednávání vstupu ČR do NATO dostali podobné nálepky.
Hraje podle Vás roli
česká mentalita?
Podle mě v tom hraje roli
především neznalost politiků a politických elit.
Vyplývá tato
neznalost z marginalizace bezpečnostní a zahraniční politiky, které se
dlouhodobě nedostává patřičné pozornosti?
Tato témata v současné době
nehrají v politickém ani občanském životě velkou roli. Je dnes velice populární
zlehčovat úlohu armády a volat po škrtech ve výdajích na obranu. Na to voliči slyší. A to samé dnes platí o zahraniční politice.
Chybí totiž zásadní témata, jako byly vstup do NATO nebo EU, na kterých se
mohli politici profilovat a zaujmout k nim jasně srozumitelná stanoviska. Úpadek
je dobře vidět na rozpočtech Ministerstva obrany a Ministerstva zahraničních
věcí. Dnes politiky zajímá spíše Ministerstvo práce a sociálních věcí, nebo
Ministerstvo pro místní rozvoj. To jsou největší příjemci financí ze státního
rozpočtu. Pro politiky jsou nyní prioritní právě peníze, nikoli to, jak je
ukotvený český stát.
Často se ozývají
kritici Václava Klause, kteří ho obviňují, že překračuje Ústavou dané postavení
vně výkonné moci a snaží si vytvářet vlastní zahraniční politiku. Lze proti
tomu nějak zasáhnout?
Vzhledem k okolnostem, lze
prezidentovi jeho chování těžko vyčítat. Například to, že máme v současné
době dva státní tajemníky pro EU, jednoho ve vládě a druhého na ministerstvu
zahraničí je absurdní. Zá mých deset let
působení v zahraničí jsem s ničím podobným nesetkal. Zdejšími poměry
jsem neustále překvapován.
Jak komplikované dění
v ČR vnímají v zahraničí?
V zahraničí naše zahraniční
politika zajímá jen málokoho. S Českou republikou jsou v cizině spojena
jména Václava Havla a např. Japonsku ještě Věry Čáslavské, znají Emila
Zátopka, české pivo a český křišťál. Ale že by někdo znal předsedu nějakého parlamentního
výboru? Roztříštěnost a neschopnost vlády se dohodnout s ministerstvem
paralyzuje Českou republiku zejména zevnitř. Zahraniční politika má být
soustředěna na ministerstvu zahraničních věcí a bezpečnostní na Ministerstvu
obrany.
Když se vrátíme
k otázce NATO, pokud by se podařilo politiku sjednotit, jakou politiku by
se měla ČR snažit v rámci NATO hrát?
ČR má bohužel v NATO jen
minimální roli. Při našem vstupu do NATO tehdejší premiér Zeman slíbil, že na
obranu každoročně připadnou alespoň 2% HDP, jak je vyžadováno po všech členech.
Dnes se NATO dostává do kritické situace, protože 2% nebo i více dávají jen
Velká Británie, USA, Řecko a Turecko. USA samy v době našeho vstupu
financovaly 50 % rozpočtu NATO, dnes to je téměř 75%. Ostatní členské země,
včetně nás, pouze okolo 1%. Finanční a vojenská dominance USA v NATO
nemůže trvat věčně a evropské země by si to měly uvědomit dříve nežli si to uvědomí američtí kongresmani.
Myslíte, že tento
disproporcionální vztah mezi USA a ostatními státy ovlivňuje i fungování NATO jako
celku a rozhodovací procesy v něm?
Když jsme vstupovali do NATO,
mělo úplně jinou podobu než dnes. Nyní se do jisté míry podobá spíše OBSE.
Stává se z něj diskusní klub. Důvodem je počet členů, OBSE jich má 55 a je
pouze platformou pro diskusi. NATO má teď 28 členů a ti často velmi složitě
hledají shodu. Proto akce NATO jsou spíše „koalice ochotných“, ne akce celé
organizace. Vidět to bylo naposledy v Libyjské operaci poslední operaci NATO
mimo území NATO. Itálie se zdráhala, Německo i ČR se odmítly zúčastnit.
Akci
tedy vedli Američané, Kanaďané, Francouzi a Britové. To jsou čtyři státy
z 28. Po třech měsících se některé země dostaly na hranu schopnosti
zásobovat municí, docházely jim letecké bomby a měly prázdné sklady. V euforii
po rozpadu SSSR se začaly prudce snižovat vojenské rozpočty v domnění, že
nám nic nehrozí. Evropské členské země NATO snížily rozpočty o 20 miliard dolarů
zatímco země BRIC[1]
za stejnou dobu rozpočet navýšily o 140 mld. Trend je zřejmý.
Neztratilo vlastně NATO
smysl existence už po rozpuštění Varšavské smlouvy?
Faktem je, že bylo původně založeno
proti šíření komunismu. Ovšem jak se postupně připojovali další členové, po
Německu, Řecko, Turecko,
Portugalsko, Španělsko i země bývalého Varšavského paktu, v první vlně ČR, Polsko a Maďarsko – tuto
charakteristiku postupně ztrácelo. Začalo se hovořit o dalším rozšiřování na
východ, při tom Západ systematicky opomíjel Ukrajinu, která je ovšem de facto
regionální mocnost. Západní politici nepochopili, že nemohou Ukrajinu přehlížet
na úkor Ruska.
Vůči Ukrajině vlastně žádnou politickou strategii neměli a ani
dodnes nemají. Ukrajina prostě není Rusko. Na druhé straně zase ukrajinští politici nesplnili
své sliby, neprovedli vojenské reformy a korupce je v armádních i dalších
sférách velmi silně zakořeněna. Nastala únava Západu. Dnes je podle mého názoru
zbytečné uvažovat o rozširování NATO o Ukrajinu. Nemluvě o Rusku, které
samozřejmě ani do NATO, ani do EU vůbec
vstoupit nechce.
Podívejme se na
Turecko, které má druhou největší stálou armádu NATO a má velmi strategickou
geografickou pozici jak vzhledem k Z Asii tak Rusku. Je cestou snaha
o jeho maximální zapojení do činnosti a cílů NATO?
Turecko prodělalo v poslední
dekádě značnou změnu. Omezení vlivu armády a posílení demokratických principů
jej přibližuje Evropě. Na druhé straně se jí ovšem ideově vzdaluje, protože umírněný
islám se stále více promítá do každodenního chování tureckých představitelů, ať
už jde o zásadní rozhodnutí nebo banality jako je napříkad konsumace alkoholu na tureckých ambasádách.
Bude tedy pro NATO
těžké prohlubovat zapojení Turecka?
Turecko zablokovalo
Americkým jednotkám použití tureckého prostoru ve válce s Irákem. A pomoc proti
Íránu? Američané Turecko ani nepožádali. Nedávno se Turecko vymezilo tvrdě
proti Izraeli, na druhé straně vyjádřilo podporu revolucím v okolních
arabských zemích. Turecká zahraniční politika směřuje k obnově vlivu
bývalé Osmanské říše.
Na tureckých vysokých školách studují studenti
z celé střední Asie, navštěvují přední vojenské i diplomatické akademie,
které financuje vláda. Turecko se stává regionální mocností se vším všudy. Je
to velký hráč, který ovlivňuje situaci na Blízkém východě. Všimněte si, jak
nyní tlačí na režim v Sýrii. Vedle
Egypta, který ale momentálně díky nestabilitě ztrácí, Saudské Arábie a Iránu,
je Turecko nyní možná ten nejdůležitější hráč v oblasti.
Filip Tuček
Jakub
Janda
--
Jaromír Novotný byl náměstkem
ministra obrany do roku 2001. Zodpovídal za zahraniční mise české armády,
včetně Československého praporu v bývalé Jugoslávii. Hlavní organizátor
vojenské části vstupu České republiky do
Severoatlantické aliance a následné integrace Armády České republiky v jejím
rámci. Od roku 2001 by velvyslancem v Indii, Bangladéši, Nepálu, Srí Lance a na
Maledivách a v Japonsku.
[1]
Brazílie, Rusko, Indie, Čína – pozn. aut.
