Se zkušeným analytikem bruselského Centra pro
evropská studia o neschopnosti Čechů v EU prosadit své zájmy, svízelích
dojednávání klíčových evropských dohod a důležitosti příštího českého prezidenta. Psáno pro časopis Týden.
Pane
Novotný, pracujete pro výzkumné těleso Evropské lidové strany, jejíž lídři
doslova vládnou Evropě – do této eurooptimistické frakce patří tahouni hlubší
integrace německá kancléřka, šéf Evropské komise i stálý předseda Evropské
rady. Kromě společného bankovního dozoru se od konce léta hovoří o návrhu
fiskální unie, tedy předstupně politické unie v rámci dnešního rozložení
společenství. Předložením návrhu byl pověřen předseda Evropské rady Herman Van
Rompuy. Máte k dispozici informace, jak se vlastně takto zásadní návrh
připravuje a v jaké je fázi?
Nejdříve malou opravu: ELS není jenom frakcí
v Evropském parlamentu. Má přes sedmdesát členských stran středo-pravicové
orientace, a to i v zemích mimo Evropskou unii, například tři strany
v Bosně a tři na Ukrajině. Pokud
jde o politickou unii, souhlasím s krátkým pojednáním federalistického
institutu Notre Europe, který tvrdí, že tato unie již dávno existuje. Máme přece Evropský parlament a Radu, tedy instituce,
které politicky reprezentují evropské voličstvo. Debaty o politické unii víc
zatemňují, než aby osvětlovaly.
Nyní k Vaší otázce: Návrh autentické
hospodářské a peněžní unie byl nyní již publikován, bylo to 5. prosince 2012.
Informace z Rady, Komise, Euroskupiny a Evropské centrální banky, kde se návrh připravoval, čerpám pouze
z veřejných zdrojů.
Obecně řeknu,
že hospodářská a finanční krize, kterou stále ještě procházíme, odhalila řadu
nedostatků v architektuře eurozóny a v hospodářské a finanční
politice evropských zemí. Tyto nedostatky se zpráva Van Rompuye a dalších třech
prezidentů snaží napravit. Návrh se týká finančního sektoru, koordinace a
dohledu nad národními rozpočty, a národních hospodářských politik. Důležité je,
že tento návrh autentické hospodářské a peněžní unie se týká převážně sedmnácti
zemí eurozóny.
Spojím
zdánlivě nespojitelné - Václav Klaus
odmítl podepsat dodatek k Lisabonské smlouvě umožňující vznik Evropského
stabilizačního mechanismu, který byť je formální, leč tento krok opět Českou
republiku dále symbolicky vzdaluje od centra dění. Jak je v unijních
politických strukturách vnímáno české směřování k izolaci od hlavního
integračního proudu?
Já jsem o tomto zdržování podpisu Evropského
stabilizačního mechanismu v Bruselu neslyšel nikoho mluvit, a to ani
veřejně, ani soukromě. Musím říct upřímně, že lidi mají jiné starosti. O
situaci vím jen z českého tisku.
Český euroskepticismus je dobře znám, ale také
se o něm nemluví. Tato ostentativní česká pozice je daná, a evropští politici i
úředníci odtažitý přístup od Česka očekávají.
Nemluvím teď o stupni evropské integrace, na kterou má každá země
oprávněně odlišný názor.
Mluvím o aktivní účasti na jednáních, znalosti, a
zájmu o to, co se na evropské úrovni děje. Partneři se proto hledají jinde, mimo
Česko, a pokud jde o dobrou myšlenku, není problém je najít.
Existuje ovšem dlouhá řada výjimek,
jednotlivců, kteří vynikají. Mezi nimi je například poslankyně Evropského
parlamentu Zuzana Roithová a její schopní asistenti, také Karel Kovanda, bývalý
zástupce generálního ředitele pro zahraniční vztahy u Evropské komise, či
někteří úředníci v Komisi.
Mluvíte
o aktivní účasti na jednáních, znalosti, a zájmu o to, co se na evropské úrovni
děje. Česká vláda, v evropských otázkách citelně vedena politikou ODS, je
právě za svůj nekonstruktivní pohled kritizována. Jsou čeští zástupci na
evropské úrovni skutečně tak vnímáni?
Podle mé zkušenosti ano, musím ale svoje
pozorování kvalifikovat. Zaprvé jsem v Bruselu teprve dva a půl roku. Zadruhé
pracuji pro organizaci, která je sice autonomní součástí dnes nejsilnější evropské strany, která má 271 poslanců
v Evropském parlamentu, z toho však pouhé dva poslance z Česka.
Zatřetí nemám přístup na jednání v Radě či Komisi.
Nicméně pokud můžu soudit třeba podle četnosti
výstupů českých odborníků na konferencích o politických a sociálních otázkách,
za moc to nestojí. Slováci jsou aktivnější, stejně tak třeba Rumuni, nemluvě už
o severských zemích, které přestože jsou podle počtu obyvatelstva menší než
Česko, boxují vysoko nad svojí váhou.
Slyšel jsem o několika případech, kdy české
ministerstvo či zájmová skupina poslala do Bruselu vyjádření, která bylo
neinformované, napsané špatnou angličtinou a navíc tak slovně radikální, že ho
nikdo nemohl brát vážně. Čechům by občas prospělo, kdyby sahali po užitečném pojmu,
kterému se říká konstruktivní kritika. Obávám se ale, že tyto sklony jsou dané
kulturně a budou se těžko měnit.
Kulturně dané – můžete to rozvést? Proč jsou Slováci či
Rumuni aktivnější?
Češi, samozřejmě teď zevšeobecňuji, mají v sobě zakořeněnou kulturu, která se
vytvořila při vzniku české občanské politiky v druhé polovině
devatenáctého století. Česká národní
politika se vyvíjela mnohdy v opozici k politice na úrovni celého
císařství. Češi sahali k bojkotům vídeňského parlamentu poté, co se jim
nepodařilo dosáhnout daných cílů. Šlo o cíle státoprávní a národní.
Tento postoj se českým politikům dařilo prodávat
domácímu publiku, které ještě povzbuzovali hlasitým odsuzováním učiněných
zrad. Totéž se dělo na zemských sněmech,
třeba český zemský sněm se v letech před první světovou válkou kvůli
vzájemnému bojkotu českých a německých národních stran vůbec nescházel.
Někteří, a opakuji, že zdaleka ne všichni, čeští
politici, úředníci a podnikatelé se i dnes domnívají, že pokud se děje něco pro
ně nepříznivého, může za to takzvaný Brusel či politici mimo Česko, a raději
odsuzují, než aby zlepšovali. Obecně
Češi stále milují nadávání na ty, kdo jsou u vesla, stejně jako třeba Britové
při nedostatku konverzačních témat mluví o počasí. To se někdy promítá do
oficiálních postojů.
A další faktor, Česko má i hospodářskou výhodu
před většinou nových členských zemí.
Z toho vyplývá, že není tolik potřeba se snažit. Slováci či Rumuni
to prostě vidí jinak, mají jiné politické tradice a mohou také více ztratit,
jako jednotlivci i jako země.
V propagaci národní kultury je Česko ale
silné, zdá se mi třeba, že činnost Českého centra v Bruselu ční vysoko nad
aktivitami jiných zemí, včetně Slovenska, Rakouska, Maďarska a Rumunska. Jsou i jednotlivci, kteří vynikají
v průmyslu a obchodu, třeba Čech Jan Hodač se stal generálním tajemníkem
bruselské Evropské asociace výrobců automobilů.
Ohledně politiky chci dodat, že v Centru pro
evropská studia nyní začínáme slibnou spolupráci s našimi novými partnery
z Česka, s Evropskou akademií pro demokracii, která patří pod
KDU-ČSL, a nadací TOPAZ, která je součástí TOP09.
Pokud
bude příští české vláda sociálně-demokratická, předpokládáte zásadní změnu
českého postoje? Předpokládejme, že sedmiletý fiskální rámec bude již schválen,
avšak stále se Česko může připojit k fiskálnímu kompaktu, společnému
bankovnímu dohledu a na stole pravděpodobně bude návrh na fiskální unii.
Zásadní změnu očekávám už od nového prezidenta
republiky. Téměř všichni kandidáti mají
příznivnější postoj k EU, nežli současný držitel postu. Prezident Klaus totiž radikalizuje i přístup
občanských demokratů k evropské integraci a tlačí je k odmítání
rozumných kroků.
Nerad bych předjímal výsledek příštích voleb
do Sněmovny. Lépe se bude předvídat, až bude známo, kdo je novým českým
prezidentem. Někteří z devíti kandidátů se k Unii nevyjadřují moc
jasně, tak bych počkal, až budeme znát skutečné postoje nového prezidenta
k EU. Nicméně kandidáti již řekli
dost k tomu, abych byl optimistou. Pro Česko bude vítězstvím, ať už vyhraje kdokoliv,
snad kromě paní Bobošíkové. Změna je někdy ohromná věc.
Ještě se pokusím přesněji odpovědět na otázku.
Vyjádření Petra Nečase i Bohuslava Sobotky k případnému se připojení
k rozpočtovému kompaktu v budoucnosti jsou známa, další informace
nemám. Na otázku připojení se ke společnému bankovnímu dohledu budou mít velký
vliv postoje České národní banky. Členové její rady jsou jmenováni prezidentem
na šest let a mandát všech současných členů vyprší do roku 2016, takže i zde bude
osoba prezidenta velmi důležitá.
O rozpočtové unii bych jen zopakoval, že
dosavadní návrhy se z velké většiny týkaly zemí eurozóny. Z těch opatření, která zmiňujete, bych
proto otázku českého připojení k rozpočtové čili fiskální unii považoval
za nejméně důležitou, aspoň v tuto chvíli.
Takže
nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím českou pozici v Unii bude příští
prezident, ne příští vláda?
Nevím, kdo bude důležitějším, to se nepočítá
tak lehce. Chci jen upozornit na podstatný vliv českého prezidenta, obecně, na
českou pozici v Evropské unii. Symbolem Česka v očích mnohých lidí
pracujících v evropských institucích i ve vládách evropských zemí není
Václav Havel, Vladimír Špidla či Mirek Topolánek, ale Václav Klaus.
Mějme na paměti, že Klaus byl prezidentem v
okamžiku českého vstupu do Unie v roce 2004 a země od té doby jiného
prezidenta neměla. Čeští premiéři
nastupovali a padali jeden po druhém. I
proto to byl Klaus, kdo určoval očekávání na straně zahraničních partnerů i českých diplomatů, politiků i lobbistů.
Doufám, že nový prezident bude konstruktivnější, protože podle mého názoru by to pomohlo
českých zájmům.
--
Vít
Novotný pracuje v bruselském Centru evropských
studií , což je výzkumný institut Evropské lidové strany (EPP).
V minulosti pracoval pro skotskou vládu a též na různých výzkumnických
pozicích, například v European Policy Research Centre v Glasgow.
Doktorát získal na skotské University of Strathclyde, titul MPA na California
State University. V roce 1992 kandidoval za Občanskou demokratickou
alianci do českého parlamentu. V roce 1989 byl v Hradci Králové
jedním z vůdců studentského protirežimního hnutí.
